Jazz Q / Znovu (2013)

Zní to neuvěřitelně, ale dlouhých osmadvacet let trvalo, než Martin Kratochvíl a jeho Jazz Q připravili na trh nové album. Dlouhá doba k tomu, aby mnozí zapomněli mohla být ale téměř třicet let živena nadějí, že tahle umělecké persona ještě nemohla zdaleka říci svoje poslední slovo… A tak jsem se dočkal, stejně jako ti ostatní, kteří v sedmdesátých a první polovině osmdesátých let s velkou vervou navštěvovali koncerty Jazz Q a vychutnávali si tehdy ony imaginární ostrůvky svobody, které jejich hudba vytvářela v nedozírném totalitním moři…
Moje vybičovaná zvědavost se proto s netajenou zvědavostí dostává k premiérovému poslechu…

POTOPA (The Flood) – úvodní téma patří kytarovým rozkladům, které navodí mírně melancholickou atmosféru a už se zvolna připojují i ostatní nástroje. Precizně sejmutý zvuk rytmiky je pravděpodobně to první co posluchače zaujme. Kreativní basové party se slapovými akcenty jsou dobře propojeny s údernými a barevnými bicími nástroji. A pak je tu Mini Moog synthesizer pana kapelníka s nezaměnitelným analogovou soundem…. Přesně v těch správných proporcích. Zdeněk Fišer je svými kytarovými party suverénně přesvědčivý a ve spojení s ostatní instrumentací je pro mě skladby výrazně rockovou záležitostí tom nejlepším slova smyslu. Nosný riff stojí na bytelných základech a harmonická struktura má na čem stavět.

CINDY (Cindy) – intro patří Fender-Rhodes a výtečně sejmutým slapovaným basům Přemysla Fauknera. Pojetí skladby je spíše funk ve spojení s elektrickým jazzem, tak jak to dokázal blahé paměti nabídnout Herbie Hancock. Melancholie i zde prolíná do atmosféry kompozice, která je podle všeho vzpomínkou na neznámou Cindy. Uprostřed skladby ovšem dojde k totálnímu zvratu a skladba se posune k neoddiskutovatelnému jazzu. Bubeník Vajco Deczi výtečně swinguje, ale zase ne příliš dlouho a téma se vrací zpět k funku. Elektrické smyčce (?) zde suplují dechovou sekci, ale nijak nápadně nevyčnívají do prostoru. Martin Kratochvíl sem vloží zajímavou mezihru na elektrické piano a Zdeněk Fišer se blýskne kytarovou ornamentikou a ve finále zbývá příjemný pocit z nepředimenzovaného aranžmá…

ZÁVRAŤ (Vertigo) – rozvláčný až meditativně podmanivý úvod pro klavír a uměřenou rytmiku je posléze střídán mírně rozevlátým tématem, do kterého se noří Fišerova sférická kytara a zadumaný meditativní tón synthesizeru. Klavírní motiv spolu s elektrickými smyčci se zajímavě prolínají. Kratochvílův synthesizer velice autenticky napodobuje místy zvuk saxofonu a obecně mohu soudit, že skladba má pravděpodobně vnitřně nejsoudržnější téma s jedinečnou atmosférou, oscilující mezi jazzem, rockem a filmovou hudbou… zkrátka tam, kde je Martin Kratochvíl nejsilnější a nejpřesvědčivější…

CESTOU (On The Way) – zvolna, ale důrazně pulsující rytmika Vajca Decziho a Přemysla Fauknera zde slaví opravdu úspěch. Myslím, že tohle rytmické spojení je velmi ústrojné a tandemově přesvědčivé v každém slova smyslu a přál bych si, aby tenhle rytmický tandem zůstal aktivní i na koncertních prezentacích. Příjemné barvivo elektrického piana a Fišerovy elektrické kytary jde rovněž do mnohoslibného partnerství s velkou vervou, ale i s jasným rozumem. Nikdo zde nemá tendenci svůj instrumentální podíl táhnout k nějakému exhibování a možná právě proto cítím ono neuchopitelné kouzlo…

STÍNOHRA (Shadowplay) – elektrické smyčce a klavír nabídnou poněkud vážnější téma. Prolínání mollových akordů s akcentem klavíru sem vpustí meditativní téma k zamyšlení, jemuž výtečně sekunduje Fauknerova precizní bezpražcová baskytara a zatlumená Fišerova kytara. Jako bychom se přesunuli někam do oblasti indiánských kultur Jižní Ameriky Peru a Chile…. Zvuk Panovy flétny svou zádumčivostí a percussion Imrama Musy Zangiho sem přinášejí nový závan inspirace z druhé strany světa. Fauknerovy modulované basové tóny na fretless bass prorezonovávají až do morku kostí. Rovněž prolínání kytarových partů a klavíru zní jaksi šamansky tajemně až do přeznívání elektrických smyčců a činelů….

BOUŘE (The Storm) – myslím, že samotný název už dostatečně přesvědčivě demonstruje vlastní poslání. Simulace dechů je opět velmi přesvědčivá, stejně jako rytmické vedení basů a bicích. Ten podíl latinskoamerického pojetí hudby je zde velmi čitelný. Přesto bych se zdráhal nazvat skladdbu sambou nebo rumbou. Rockový podíl Zdeňka Fišera je ale nezastupitelný a zachovává si hodně prostoru pro vlastní nezávislost.

ČUNDRÁCKÉ BLUES (Tramp´s Blues) – blues bylo vždycky součástí hudby Jazz Q, možná mírně zesílenější v první polovině sedmdesátých let, ale Martin Kratochvíl se k němu vlastně vracel v různých obdobích v různých oklikách a tak nemůže chybět ani tady. Nechi srovnávat Zdeňka Fišera ani s Lubošem Andrštem, ani s Františkem Franclem, ale myslím, že se s blues vyrovnává velmi dobře s nepřeslechnutelným feelingem. Je fantastické, jak synthesizer s elektrickými smyčci dokáže nasimulovat i ženský sbor. Zní hodně přesvědčivě, třebaže si myslím, že živé sboristky by zde nebyl nijak od věci. Perlivé tóny Fender-Rhodes se rozplývají a tříští jako mýdlové bubliny a Fišerovy tóny nacházejí ty správné proporce, stejně jako průrazné tóny bezpražcové baskytary…..

ZDROJE TU JSOU (We´ve Got The Goods) – tak tady jsem vstoupili na latinskoamerickou půdu se vší parádou. Výtečné kooperace Decziho bicích a Zangiho percussion přivolají s Fišerovou kvílivou kytarou celkem neoddiskutovatelně Santanu s protahovanými kvílivými tóny a Kratochvíl vytvoří opět onen nezaměnitelný barevný tón moogu a pak už jsme zase někde mezi Durangem a San Luis Potosí a chce se tančit a popřát prostor uvolněným emocím. Neuvěřitelně uvolněná, hravá a pohodová skladba, také zde slyším zádumčivý tón Panovy flétny. Trochu Huajira a trochu Oye Como Va, ale s jazzovým timbrem Jazz Q. Prostě: pohoda jazz!

LETNÍ ROZJÍMÁNÍ (Summer Reflexions) – rozjímání v názvu a kontemplace ve výrazu. Což je vlastně jedno a totéž. Tady už ale slyším opravdové housle (!?). Mezi nástroji ale nejsou uvedeny, a tak si mohu jenom myslet, že pan kapelník mistrovsky namíchal tenhle nástrojový lektvar do identické podoby… Fauknerova baskytara nádherně kouzlí nejen dlouhými posmutnělými, ale citlivě nasazovanými tóny, ale i filigránsky vypreparovanými flažolety. Připomenout Jaco Pastoriuse se sice nabízí, ale Faukner se už dávno vedle své profese vypracoval na opravdového velmistra basů. Prolínání nálad je pro skladbu typické a jak v člověku pracuje emoce, nálady a proměny ega, tak se i kytarové, klávesové a rytmické proměny navzájem překrývají a tvoří pitoreskní tobogán výtečné hudby….

TANČÍRNA (The Dance Hall) – podle názvu bych očekával nějakou skočnou a ryčné rify a rytmy, ale kupodivu jsme na jazzové platformě, kde je hodně prostoru pro velmi citlivé aranžmá účastných nástrojů a nálad. Fišerova kytara místy hraje v oktávách jako od Wese Montgomeryho a trochu je mi líto, že se na tuhle kytarovou výpravu nevydá v delším formátu. Melancholický, ale klepavě naléhavý tón moogu se plazí napříč harmonií jako virtuální had. Možná bych v těch rytmech a proměnách vycítil chvílemi jazzový valčík, ale hlavně to přelévání hudebních barev je tím životodárným impulsem, které se v závěru zpomalí jako zastavený kolotoč….

BOOGIE PRO FANTÝNU (Boogie For Fantyna) – tak tady mám pocit, že skladbu znám, ale jako zpívanou v podání neprávem zapomenutého Petra Flyna. Slova si ještě vybavuji a tak mě napadá, proč má skladba jiný název a zůstala instrumentální? Nicméně je to boogie jako zvon opět s famózním vystupňováním unisona… To už je tady ale uprostřed centra dění Zdeněk Fišer, který sem vloží výbušně znějící kytarové sólo. V další mezihře se nad kytarové přiznávky vznese sólo na Moog synthesizer a opět tady mám důrazně pulsující rytmiku a pravděpodobně nejpřímočařejší skladbu na albu s přímým tahem na branku…

MANUELA (Manuelle) – další skladba je opět příkladem výtečně propracovaných rytmických partů, radost poslouchat. Bicí a basové tóny znějí průrazně a velmi přesvědčivě s asistencí percussion. Podíl elektrického piana má opět onen jazzově ležérní sound čistých krystalizujících tónů s přítomností synthesizerových ornamentů. Melodická rozevlátost kytarových a klávesových tónů bych v jistém slova smyslu přirovnal k virtuální ženské marnivosti dámy, která dala skladbě jméno. Fantasticky přesvědčivě znějí v závěru důrazné rytmické akcenty, které skladbu ukončují….

SMÍŘENÍ (Making Up) – kombinaci synthesizeru a smyčcových partů lze jenom zatleskat, stejně jako kvílivým santanovským variacím. Také zde jako bych cítil vzájemný soulad, kterému během hudební tematiky předcházely vybičované emoce, v nichž se snoubí vzdor, zoufalství, hrdost, nenávist, touha a bezradnost, aby se v závěru věci daly popořádku a došlo k deklarovanému smíření v rámci virtuálních mezilidských vztahů. Impresivní nálady, toť přesvědčivá hřivna Martina Kratochvíla a teď už se rytmika opět dostává do výbušného varu a pracuje jako přetopený kotel parní lokomotivy, aby se zvolna ubralo na dynamice ve finále se všechno dostalo do vzájemného souladu a vyrovnání. Prostě hudební kouzlení v tom nejpřesvědčivějším slova smyslu.

HROM DO POLICE (Bomb Shell) – myslím, že v předposlední skladbě dochází ke spojení rocku s funkem. Důrazně pulsující rytmický riff, polyrytmická přediva percussion a mňoukavý synthesizer dotvářejí celkovou atmosféru, při které můžeme tančit, ale i se zaujetím naslouchat kreativním hudebním obrazům. Nijak komplikované téma, ale přesto strhující od začátku do konce pro toho kdo chce a umí naslouchat….

VĚČNÁ TOUHA (Eternal Longing) – epilog alba má opět v jistém slova smyslu zasněný charakter. Napadá mě, že asi Martin Kratochvil daleko od Budíkova a naší republiky v tomhle virtuálním okamžiku zdolával nějaký nedohlédnutelně vysoký skalní štít, ať už to bylo v Jižní Americe nebo v Asii a vlastní vize a pocity vložil právě do této kompozice. Věčná touha zdolávat, objevovat, pokořovat a vítězit na jakékoliv rovině…. Prolínání jazzu, rocku, blues a uvolněným hudebním meditacím se tady děje ve velkém stylu člověka, který neumí zestárnout a zachovává si neustále chlapeckou duši romantika… Instrumentální kreace Zdeňka Fišera, Imrama Musy Zangiho, Přemysla Fauknera a Vajca Decziho s leaderem kapely zvolna dospívají do bezpečného přístavu…. Já bych si ale přál, aby tahle virtuální loď zase vyplula za novým dobrodružstvím a aby nám z něho přivezla mnohem dřív než po dalších osmadvaceti letech nové hudební zážitky a vize.

Musím konstatovat, že jsem z alba nadšen. Má výtvarně podmanivý obal (možná jeho vnitřní část mohla nabídnout ještě vedle sleevenotu sérii fotografií z natáčení, z koncertů v onom modročerném tónu), výtečně sejmutý zvuk, který je ve všech aspektech v tom správném levelu a samozřejmě je zde hudba, která má opět ten výbušný náboj kloubený s řadou melancholických barevných obrazů, to vše jedinečným způsobem propojenými výtečnými aranžmá a kvalitními instrumentálními výkony na všech frontách. Album je to ryze instrumentální, ale udrží posluchače v napětí a koncentraci po celou dobu naslouchání. Přesto bych se přimluvil, kdyby tu a tam byla přítomna Joan Duggan případně Oskar Petr.
Dokázal bych si ale bez větší námahy představit, že by zde mohla opět zpívat i Martha Elefteriadu, Zuzana Michnová… a Zuzana Navarová (tohle poslední přání se už ale v žádném případě splnit nemůže)
Možná nás Martin Kratochvíl a Jazz Q příště překvapí a nabídnou nám další album podpořené zpěvem, který býval rovněž součástí jejich hudební tváře.
Domnívám se, že stejně jako Collegium Musicum, dřívější Blue Effect (Modrý Efekt) tak i Jazz Q patří k „národnímu bohatství“ a svým hudebním mistrovstvím náleží nejen do Síně slávy, ale i k vývoznímu zboží. Mohu se tedy radovat nad tímto albovým comebackem a kapele přát do budoucna hodně vitality, invence a důležitý zájem veřejnosti.
Mohu si bohužel jenom postesknout, že česká nátura nemá více empatií pro výše jmenovaný trojlístek skupin a většinově dává stále šanci Michalovi Davidovi, Elánu a Kabátu. Na Jazz Q jsem byl hrdý v sedmdesátých letech stejně jako jsem i po tomhle albovém comebacku a zůstávám jejich oddaným příznivcem…
Pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Jazz Q - Znovu
» popis a diskografie skupiny Jazz Q