Doors, The / The Doors (1967)

The Doors jsou pro mne jedním z nejdůležitějších rockových souborů vůbec. Jejich zvláštně temná hudba ve spojení s výtečnými texty mne v mém osobním vývoji posunula o hodný kus dál (neříkám, že dopředu!) a zvláště Jim Morrison velice ovlivnil můj světonázor. Nejzásadnějším ze všech jejich alb je pro mne toto, nebot´ je na ní podle mne zachycena krystalická podoba všeho, co tuto kapelu dělalo po šest let jejich existence (Doors bez Morrisona jsou jako Experience bez Hendrixe!) tím, čím byla.

Deska začíná rychlou skladbou BREAK ON THROUGH. Nad rytmickým základem, zřejmě hodně inspirovaným bossanovou, pulzují najazzlé varhany Vox, jimž perfektně přihrává zběsilá kytara, a do toho Morrison zpívá text, který shrnul prakticky celou jeho filosofii . ,,Probij se na druhou stranu - probij se na druhou stranu!", apeluje na posluchače a zve ho na dlouhou šamanskou cestu, z níž pro šamana samotného není návratu.

Jemné tóny basových kláves Fender Rhodes otevřou další věc, SOUL KITCHEN, která je založena na vlastně velice jednoduchém motivu, ale ten, zpracován těmito muzikanty, ukáže se v celé své kráse, a už stačí jen počkat na Jima, který opět přijde k mikrofonu, aby skvěle podal další ze svých básní, kterou Krieger proloží zajímavým, tklivým sólem.

THE CRYSTAL SHIP, to je vskutku hudba sfér! Něžné tóny všech nástrojů ve spojení s krásným vokálem stvoří nevýslovnou nádheru, z níž taje dech i více než 45 let po jejím vzniku. Ano, Morrison nebyl Gillan, Manzarek Emerson, Krieger Hendrix a Densmore Bonham, ale měli naprosto neobyčejně vyvinutý muzikantský cit, který dokázali v takovýchto něžných věcech skvěle zúročit.

TWENTIETH-CENTURY FOX, to je další lahůdka pro ucho každého rockového posluchače. Velice poetická, velice něžná, ale přesto vplouvá do sluchových orgánů beze jakéhokoliv podbízení či křeče. Myslím, že krása v ní obsažená nenechá chladným i sebezarytějšího mealcoristu.

A pak tu máme ALABAMA SONG, vskutku zdařilou verzi písně od Kurta Weilla. Myslím si, že hoši tuto skladbu předělali na úrovni a bez zbytečné snahy a originality a udělali z ní naprosto skvělý rockový standart, který stále oslovuje nové a nové posluchače.

O každé písni na této placce by se dalo říci, že se dnes jedná již o klasiku. U LIGHT MY FIRE to platí dvojnásob. Od začátku do konce se jedná o výjimečnou záležitost, v níž je všechno perfektně vyvážené, od Morrisonova příjemného zpěvu, přednášejícím perfektní text, jenž patří podle mne mezi jeho nejlepší, Manzarekových skvělých, originálních kláves, oscilujících mezi beatem a jazzem (intro téhle skladby patří podle mne mezi nejlepší rockové riffy na světě), Kriegerovy jemné kytary a Densmoreových nápaditých bicích, které skladbě dávají potřebnou št´ávu a ženou ji kupředu v neobyčejně příjemném tempu.

Otočíme desku, či v mém případě spíše kazetu a z reproduktorů se vyline hutné, syté blues jak z nějakého starého černošského klubu. Dixonova BACK DOOR MANA dávají kluci s nevídaným nasazením a obrovským feelingem, je opravdu vidět, že začínali jako klubová blues-rocková kapela (a že jako taková jednou také skončí!).

Co tu je dál? I LOOKED AT YOU, o níž jeden chlápek na YouTube prohlásil, že je pro něj totéž, co čokoláda, jednou ji okusí a potom musí pořád dál. Musím s ním ve věci tohoto fláku souhlasit. Tato jednoduchá, pěkná jakoby rock´n´rollovka je opravdová hudební droga.

Pak Doors trošku zvolní tempo a nabídnou nám jemnou, tklivou, krásně vypointovanou a vygradovanou baladu END OF THE NIGHT, která je podle mne důkazem toho, že lze napsat temnou skladbu, jež bude zároveň plná něhy, krásy a elegance. Opravdu ji obdivuji a považuji ji za jednu z nejlepších ve svém žánru.

TAKE IT AS IT COMES je jedna z neprávem zapomenutých písní této kapely. Říkám, že neprávem a stojím si za tím, nebot´ je to svižná kompozice, plná originálních, organicky do sebe zapadajících nápadů, zahraných na skutečné úrovni. Kdo tvrdí, že je to vycpávka, je hlušec!

Desku uzavírá THE END, dlouhá, vskutku epická skladba, která patří podle mne mezi nejdůležitější kompozice populární hudby vůbec. Co se týče svého rozsahu, patří mezi první bigbeatové celky tohoto druhu vůbec a co se týče svého hudebního zpracování, taktéž. Pohybuje se v úplně jiných sférách než všechny rockové songy před tím, nejde již jen o derivát černošské hudby mixovaný s evropskou tradicí, zde jsou velmi cítit orientální vlivy, především indické. Densmore na své bicí vytváří složité rytmy, které už nejsou v ničem podobné takovému tomu lehkému swingování nebo sveřepému bušení, jsou to postupy typické spíše pro ony východní hráče na tabla. Manzarek za klávesami příliš nevyčnívá, tvoří spíš takové to zajímavé barevné pozadí pro jemné brnkání Kriegerovo, které jen stvrzuje dojem, že posloucháme opravdovou rágu, které zajímavě podkresluje Morrisonův uhrančivý zpěv, jenž přednáší báseň (ano, to už je báseň!!), jež se stala právem legendou. V působivých obrazech vypráví zas o jediném, o osvobození se od rodičů, osamostatnění mysli, o probití se na druhou stranu. Jakobychom se filosoficky vrátili na začátek alba, ale tentokrát je to tisíckrát, tisíckrát silnější! Opravdový eargasm, jak tvrdí posluchači na YouTubu! Těch jedenáct minut je jako tisíciletí, co uteče za vteřinu (vím, že jsem to psal už o Tales of Brave Ulysses, ale což!).

A pak album končí, a já musím konstatovat, že tenhle hudební výlet do jiných vesmírů si bezesporu zaslouží PLNÝ POČET BODŮ!

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The