Impuls / Impuls (1977)

O skupině Impuls jsem nejprve četl v časopise Melodie a v Jazz Bulletinu, kde na ně odborná kritika pěla chválu a mluvilo se o nich jako o dalším životaschopném oddenku českého jazz rocku, rozšiřujícím stádo kapel jako byli Jazz Q, Energit, Mahagon, Jazz Fragment, Tlön, Alternativa, Combo Franty Hromady….. Jejich hudbu jsem ale naživo neznal a když se objevili na památné Jazzrockové dílně i na pár singlech Pantonu, byl jsem na vojně a tak moje vlastní zkušenost nebyla žádná. Pamatuji si ale na září 1977, kdy se objevil plakát, že Impuls bude mít koncert na dvoře novorenesančního paláce Domu pánů z Kunštátu a hrnulo se na ně tehdy málem celé Brno, velmi chtivé fusion music po česku, stejně jako standardní jazzmani z profesionální zvědavosti, ale díky bývalému tchánovi (jazzmanovi) se mi podařilo zaujmout dobré místo a moje první konfrontace s Impulsem začala… Koncert byl muzikantsky velmi precizním derivátem suverénního instrumentálního podání s řadou improvizací a když se pak o pár měsíců později objevilo jejich debutní album, šel jsem už najisto. Moje dojmy jsou tady….

HORNÍ KONEC, DOLNÍ KONEC – šumění větru (podobně jako u Cobhamova alba Crosswinds) a zasněný tón Moog synthesizeru suplující Panovu flétnu a a hned potom velmi průrazný elektrický Moog-bass a už se nám odvíjí jako Ariadnino vlákno plnokrevná fusion s kreativními bicími a dlouhými dunivými basovými tóny a výraznou trubkou. Další téma už bytelně funkuje a elektrická kytara seká rychle rytmické doprovody ředěné Phaserem Small Stone. První chorus přebírá elektrická trubka Michala Gery a hned poté se kytarista Zdeněk Fišer zmocní instrumentálního běhu, trochu poučeného Johnem McLaughlinem. Skladba má základní téma, z něhož se odvíjejí další harmonické struktury s pulsujícími rytmy v závěrečném strašidelném šumu… Velmi dobře zvolený úvod pro album.

ČERVÁNKY – jak už napovídá sám název, trocha melancholie a lyrismu neuškodí a tak rozkládané kytarové akordy se snivými dlouhými tóny trubky jsou v jedinečné kooperaci, kterou podpírá výtečný kontrabas a citlivě vystavěné bubenické party s řadou breaků. Dravější náboj přichází v dalších fázích, kdy Fišer prokresluje téma řadou ohebných tónových obrazů a velmi rychlých běhů. Vliv Milese Davise kapela nepopírá a tady se Michal Gera opravdu ukazuje jako znalec davisovské hudby a jeho cítění. Žádná akademická nuda, ale pořádná transfúze energie a to už i Pavel Kostiuk na Moog synthesizer střídaném s Fender-Rhodes nabízí svoje zajímavé party v rámci kolektivní vyprecizované hudby. V závěru se skladba vrací do původního motivu…

OSMIKRÁSKA – perlení elektrického piana je zvláštně kombinovány s elektrickým kontrabasem, na který hraje František Uhlíř smyčcem a pak přijdou pořádné rány doi bicích a činelů a máme zde další skladbu. Basy pulsují jako pneumatické kladivo, zatímco elektrické piano perlí jako krystalky soli rozpouštěné v křišťálové vodě. Fišer sem vloží technické precizní kytarové sólo s divokými běhy, ale s jasným a suverénním výrazem. Další iniciativu přebírá Michal Gera. Uvědomuji si, že po Laco Deczim z tehdy mladší generace tehdejších trumpetistů byl pravděpodobně jediný, kdo dokázal hrát moderně, řízně a vstřebávat rockové prvky podobně jako na saxofony třeba Jan Kubík a napadá mě ne tak fantaskní teorie, že by Gera byl ozdobou legendárního Flamenga na Kuřeti v hodinkách (!?)… Precizní práce a souhra instrumentace je jednoznačná. Hraje se s velkým nasazením a šťavnatým základem.

V KLIDU A POHODĚ – tady trochu cítím vliv Weather Report. Je zde trak trochu záhadné prostorová atmosféra. Rozevlátá harmonie, smyčce, dlouhé tóny amplifikované trubky, důrazné basy a bloudivé tóny elektrického piana a máme zde perfektní téměř rockový riff. Unisono kontrabasu, basového moogu, kytary nabídne pořádně průrazný motiv, která vám prorezonuje do nitra jako elektrické výboje. Vedle Gerovy amplifikované trubky zde prostor dostává i Kostiukův synthesizer, který mňoukavými tóny ovládne prostor. Výtečné akcenty rytmického základu skladbě dominují. Zvuková pestrost je v nahrávce pozoruhodná a citlivý posluchač se jí může nechat unášet, stejně opětovně vrácenými bloudivými tóny z úvodu. Paráda!

SEXTANT – elektronický cvrkot cikád je velmi pronikavý a ve stereofonním efektu docela zajímavý až do závěrečného odeznění…. Helešicový bicí zde předvádějí výtečný bubenický běh s řadou polyrytmických figur, které se řítí vpřed za asistence důrazných basů a Phaserem Small Stone cloněným tónem elektrické kytary. Gerova trubka zní až rozmarně a hladivě a střídání harmonických nástupů zní velmi dobře. Helešic ovšem udává skladbě hlavní slovo svým bubenickým během, ale ani Fišer s jeho zrychlujícími se kytarovými nálety zde rozhodně není k přeslechnutí a řádí na plný zátah. Kostiukův synthesizer přebírá iniciativu a závěr patří vedle rytmického vyvrcholení i elektronické impresi a zklidňující trumpetě…. Opravdu přesvědčivá skladba.

CUMULUS – zatímco Gerova trubka se vznáší na málem arabském harmonickém základě nečekaně střídaným americkým pojetím jazzu, pracuje tady fantasticky rytmika Helešice a Uhlíře. Kdo máte kvalitní reproboxy, tak tuhle basovou šťavnatou nádivku doceníte a otestujete si pružnost a citlivost reproduktorů. Krásný kytarový mlýn, který sem vloží Fišer je prozářením tématu a nad ním si zasnění brouká Moog synthesizer. Zatímco Helešicova baterie se promění málem ve vojenský pochodový rytmus, ale pak sem vbloží máolem latinskoamerickou atmosféru zásnub Egberta Gismontiho a Hermeta Pascoala. Jazzrockeři docení opět ten dravý a průrazný riff a skladbě je ve finále… Další silný počin na albu…

RICO – trochu podíl Mahavishnu Orchestra, ale vzápětí střídán ranými Return To Forever. Tady se ty inspirace srážejí a prolínají s vlastním podílem autorského myšlení. Rytmika se tady pohybuje na latinizované elastické půdě a Fišer si tady s neuvěřitelnou lehkostí pohrává s jednotlivými tóny a v prudkých rychlostních záběrech uvolňuje postupně značnou porci energie. Hraje jinak než Radim Hladík nebo Luboš Andršt a podobnost bych nehledal ani u Františka Francla. Další fáze skladby je ryze jazzová. Kostiuk na elektrické piano sazí jazzová harmonická spojení, stejně tak jako Uhlíř přímo ukázkově „šlape zelí“ s výbornou asistencí kreativních Helešicových bicích.

POVIDLOVÉ HODY – velmi podařený kousek. Základní téma je dáno, ale jinak je zde ponechán značný prostor pro improvizování. Zajímavé duety zde nabídnou Kostiuk a Gera. Ale náhle se ke slovu hlásí Uhlíř. Tohle jsou ovšem basy jako zvon a nijak neprozrazují v daném okamžiku, že tohle nehraje baskytara s kompresorem, ale amplifikovaný kontrabas. Úderný rytmus poskytne prostor k jednotlivým vstupům všech zainteresovaných hráčů, kteří se předvádějí v tom nejlepším světle. Myslím, že je zbytečné kohokoliv z nich nějak vyzdvihovat, děje se tady spousta muzikantské dovednosti velmi kvalitního formátu a docela by mě zajímalo, jak by reagovali američtí jazzmani na to, jak jejich kolegové tehdy s fusion music nakládali za železnou oponou ve druhé polovině sedmdesátých let. Z mého pohledu radost poslouchat a získat tak vitální energii do všednodennosti….

Bonusy:
SLY – tuhle skladbu z nám v originále od Herbieho Hancocka z jeho legendárního alba Head Hunters. Myslím, že Impuls sem vložil více rocku a dravosti a oslabil funkové základy, to se mi ale nezdá nijak na škodu, protože poradit si s Hancockem v této podobě se mi jeví stále jako muzikantsky zajímavé a svědčí to o jedinečném hráčském zázemí Impulsu. Michal Gera zde řádí na amplifikovanou trubku s oktávovým děličem, ale tak občas prošlápne wah wah pedál. Tedy už ovšem hraje skutečná baskytara. Alexandr Čihař není žádné béčko a vyšívá tady svoje tóny s velkou erudicí znalce. Do toho nahuštěného rytmu vstupuje Zdeněk Fišer se zajímavou kytarovou improvizací, v níž vedle rychlých běhů výtečně rozvibrován tóny a hraje jako o život. Nahrávka je živá, ale na začátku skladby byl odfiltrován potlesk a bouření publika, což ale na konci naopak zazní jako spontánní reakce. Myslím, že Hergie Hancock by nad coververzí své skladby mohl být mile překvapen

CRYSTAL SILENCE – tohle je další coververze. Hrát Chicka Coreu u nás zkoušelo pár lidí a myslím, že docela zdařile, ať už to byl Martin Kratochvíl nebo Michael Kocáb. Pavel Kostiuk se jako jméno mezi nimi sice trochu ztrácí, ale nicméně po muzikantské a výrazové stránce si s Coreovým tématem na Fender-Rhodes výtečně dokáže poradit. Křišťálové ticho je velmi přiznačný abstraktní název, který z podání a instrumentální interpretace cítím a vnímám. Při vší úctě ke Zdeňku Fišerovi bych si ale dokázal v této skladbě více představit akustickou kytaru, než santanovské kouzlení s jazzovým odérem alb Caravanserai nebo Welcome… Úžasná lehkost, hladivá podmanivost a melancholie jde po vyšlapaném chodníčku ruku v ruce s mírně „povoleným“ sentimentem. Zajímavá tvář Impulsu s procítěným feelingem s odeznívaným elektrickým pianem a trianglem.

KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ – tak tohle je cesta směrem k funku. Tady jsme vstoupili do docela jiné vody. Rytmicky dravé a technicky vypilované. Kostiuk hraje s neuvěřitelnou lehkostí na Fender-Rhodes s odstřelovanými tóny a Čihařova baskytara pulsuje jako o život. Gera sešlapuje wah wah pedal u amplifikované trubky jako Miles Davis a oslňuje svou technickou vyzrálostí a suverénním podáním (tady ta moje teorie o výše zmíněném Flamengu platí snad ještě adresněji). Fišerova kytara je opět zde a opět je hraná s velým nápřahem, ale mám dojem, že se ve zvuku nahrávce jaksi ztrácí, na rozdíl od jeho předešlých vstupů do tématu a že ho rytmika zbytečně „válcuje“ – to Gerova trubka je průrazná a svým soundem nestlačitelná. Skvělý příklad jazz rocku po česku

BABÍ LÉTO – lyrismy nástrojové kontemplace se snoubí s názvem prodlouženého pozdního léta, které bývá v přírodě nejkrásnější. Hudební rozjímání je ovšem „narušováno“ dravým nástupem zběsilé rymiky, basů a kytary, ale další fáze se víceméně prolíná s řadou dynamickým odstínů, kde opět vévodí Fišerova kytara a Helešic sem vedle důrazní hry vkládá i perkusivní zvuky ve stylu Airta Moreiry. Gerova trubka s wah wah pedálem nepřebíjí atmosféru, spíš prokresluje téma (ano, Davisovi je tenhle hráč u nás doma nejblíž…. tady jsou cítit ty inspirace velmi čitelně). Prolínání kytarových témat, melodicky průrazných basových motivů s elektrickým pianem zní mému sluchu velmi libě. A nezbývá mi než chválit.

APENDIX – tohle je velmi silná skladba. Řekl bych že v českém jazz rocku možná ve své době jedna z nejprogresivnějších. Objevuje se zde naráz hned několik nových prvků v rytmech, soundu, použití zdvojených basů (baskytary a basového moogu). Skladba patřila v repertoáru kapely mezi oblíbené a tak zazněla i na mnou zmíněném koncertu v Brně v Domě pánů z Kunštátu a publikum poslouchalo jako u vytržení. Transfúze energie a nových postupů do hudební struktury. Pokud bych mohl soudit, myslím, že i pro zaryté rockery mohla být právě tahle skladba motivační, jak se s fusion music po česku vyrovnat v tom lepším případě ztotožnit… Nechci jednoznačně tvrdit, že tohle je ta úplně nejpovedenější skladba, kterou Impuls natočil, ale myslím, že mezi těmi nejzásadnějšími by zaujímala čestné místo.

SPIRÁLA – závěrečný bonus, když zavřu oči, tak může skutečně díky harmonizaci, rytmické proměnlivosti a kolotání elektrického piana, elektrické trubky a kytary výtečně souznít s názvem. Na baskytaru zde hraje původní Fišerův spoluhráč – baskytarista Petr Škrabák, který hraje průrazné basy podobně jako Jan Vytrhlík z Energitu na prvním eponymní albu. Škrbák později emigroval do USA a stopy po něm se ztratily. Fišer, Kostiuk a Gera se tady podělí o instrumentální prostor stejnou měrou a se stejným nasazením udrží kontinuity kvality a vyjádření až do závěrečného finále…

Návraty k české fusion music nejsou podle mého názoru cestou nikam, ale spíš výletem do minulosti, jejíž ozvěny lze slyšet i přes několik desetiletí i dnes. Byl velmi záslužný počin, když před několika lety nakladatelství Indies Happy Trails Records (vedle dalších jazzrockových titulů) tohle album vydalo navíc s pečlivým remasteringem a znovu ho tak vrátilo do povědomí veřejnosti. Je mi líto, že dnes už asi jejich comeback není reálnou věcí. Docela by mě zajímala reakce mladší generace jejich hudbu. Myslím že ti, kteří umějí naslouchat acid-jazzu nebo funku by zde našli řadu styčných bodů. Zajímavý je rovněž i obal alba (nějaký svařovací agregát s otevřeným plamenem) působí hodně podnětně. Určitě jste ve výloze album jednoduše nemohli přehlédnout. Členové Impulsu pro mě zůstali tak trochu velká n známá, ale se Zdeňkem Fišerem jsem se před lety seznámil a pozval ho jako hosta do mého pořadu Rock Caffé, kde naživo zahrál brilantní kytarové téma na svého elektroakustického gibsona. Kromě muzikantského backgroundu je to i výtečný společník a sympatický člověk, který hudbou žije od rána do večera….. Pět hvězdiček lze nabídnout.

» ostatní recenze alba Impuls - Impuls
» popis a diskografie skupiny Impuls