Simeon Soul Charger / Meet Me In The Afterlife (2011)

Už od prvních tónů Vedanty je více než jasné, jakým směrem se tato partička hodlá ubírat. Hutné kytarové plochy, ale i decentní vyhrávky a neskutečně charismatický projev vůdčí osobnosti Simeon Soul Charger, Aarona Brookse. Úvodní skladba byla pojatá jako „nakopávák“, u kterého by se mohlo zdát, že se nikdo s ničím nepáře. Opak je ovšem pravdou. Struktura skladby prozrazuje jasnou inspiraci u kapel zaujímající čestné místo na pomyslném žebříčku nejvlivnějších progresivně rockových seskupení. Motiv je jasný, také se opakuje, ale právě ta schopnost vložit do toho obrovské množství prvků různých odnoží rocku mi učarovala.
V podobném duchu se nese i následující God Lends a Hand, kde přibývá progresivity a jistý nádech psychedelického rocku se jí také nedá upřít. Nezajímavé není ani rozložení partů (všimněte si například kytarové stopy, která hraje dokola jen flažolety).
Though the Trees They Talk pokračuje v tradici, která zůstane vlastně až do samého konce alba. Kytarové riffy nejsou nijak objevné, ale na mě působí výborně. Vrstvené stopy dodávají zvuku jasný punc. V této skladbě je také pěkný zvrat, který opět vyčaruje mírně psychedelickou atmosféru. Co je ale nádherné, to jest výtečná gradace a zpěv, umocněn těžkotonážní kytarou, na kterou se navrství ještě ta Brooksova. Naprosté odprostění od mainstreamové hudby, jen a jen úchvatně promyšlená muzika.
V Tooth zase trochu kouzlí příčná flétna, i když tato kratičká skladbička (má jen nějaké dvě minuty) slouží spíše jen jako přechod k další věci.
Ta se jmenuje And He Skinned Them Both a její kytarové téma už z hlavy asi nikdy nedostanu; a to je dobře. Výborná hra s tóny, nápadité rozvíjení témat do širších ploch a hlavně ten zpěv! Toto je zkrátka radost poslouchat. Baskytara je trochu nevýrazná, ale u Simeon Soul Charger mi to vůbec nevadí. Prim tady hraje souhra kytar Ricka Phillipse a již několikrát zmíněného Aarona Brookse. Disharmonie a pasáž se zdánlivě nekončícími expresívními vyhrávkami také jednou skončí a opět se navrací původní motiv. Omílání jednoho motivu mi obvykle vadí, ale SSC z toho dokáží vytěžit tak moc, že to je až neuvěřitelné. Tolik nápadů, tolik „protichodných“ částí... a najednou uběhne osm minut vašeho života.
První pomalejší skladbou na albu je Please. Má trochu bluesový, zadumaný feeling umocněný akustickým doprovodem a pěknou slide kytarou. Vzdušná, vokálně propracovaná kompozice, která pracuje s vícehlasy, a to prosím výtečně. Doporučuji jen zavřít oči a nechat se unášet na vlnách této skladby. Melancholie, úzkost, ale i pohoda... To byla Please.
Progresivnější Europa's Garden nás pak nepřipravené chytne, ale už nepustí. Chytlavý a nesmírně nápaditý riff je neskutečným způsobem rozvíjen do podoby, kdy si ani já nejsem jistá, jestli právě poslouchám Black Sabbath nebo snad Pink Floyd (všimněte si toho sóla, to je lahoda pro uši)... Emotivní přechody značí opravdový potenciál, který se uvnitř této skupiny bezesporu nachází. Domýšlím si význam textu, který letmo „chytám“ a myslím si, že je vše více než jasné...
Skladba volně přechází v Europa's Garden Reprise, kde konečně více vynikne i baskytara; bohužel jen tím, že sekunduje kytaře v unisonovém motivu. Každopádně se skladba šine až do hvězdných výšin. Lepší „rozuzlení“ si nikdo nemohl přát.
Into the Afterlife je trochu zadumanější, melancholičtější a po SSC-ovsku psychedelická skladbička, kde obrovská vzdušnost dává odpočinout už mírně „unaveným“ ušním bubínkům. Podobně to uměli (umí) i Black Sabbath, ovšem toto je pozvednuté na kompletně jinou úroveň. Nesrovnatelné kapely, vskutku. Ovšem ten vliv je tam stále patrný. Temná věc přejde v progresivní kytarové „orgie“, aby nám připomenula svou všestrannou a nenapodobitelnou tvář.
Song of the Sphinx a zase to osobité psychedelično, které se mně tak líbí. Baskytara Spidera Monkeyho (to je panečku jméno) hraje jednoduchoučkou figuru, ale výborně padnoucí. Ke kytarám, které zde znějí téměř úplně jako mandolíny, se hodí skvěle.
A Child's Prayer rozhodně překvapí. Baladická náladička, do toho pěkný violoncellový part a hned přecházíme k Dear Mother. Text je rozhodně k zamyšlení a poprvé zde můžeme slyšet i takovou trochu nenáročnou stránku kapely. Akustická kytara, tamburína a citlivě vystavěné vokály. Funguje to ale skvěle.
Poté ovšem začíná The Swallowing Mouth. „Pouťové“ klávesy a kytara, k tomu ještě Aaron se svým vizionářským hlasem, který by mohl s klidem dabovat jakéhokoli násilníka v pětihvězdičkovém hororu, to je mi změna. Velmi mi to připomíná první roky The Doors, zvláště na albu Strange Days. Zvláštní nálada se musí zmocnit snad každého posluchače. Přestože Aaron svým hlasem pečlivě frázuje a nezdráhá se ani si trochu zakřičet, dynamika instrumentální složky zůstává pořád takřka stejná. Pak ovšem Rick Phillips vpluje svou kytarou do již běžící skladby s takovou vervou, že se dynamika už někam pohne a skladba bez problémů graduje. Co bez problémů, přímo skvěle! Brooks a vokalisté (pravděpodobně Phillips a bubeník Joe Kidd) odvádějí výbornou práci a dokáží člověka neskutečně nabudit k dalšímu poslechu. Výrazněji zaslechneme i cello v mezihře a pak nastávají malé „hrátky“ s dynamikou, kdy už to vypadá, že se hudba opět vygraduje k tomu explozivnímu motivu, ale není to mu tak, vždy se kytary vrátí na „původní místo“ nechávají nás čekat dál... Mezitím slyšíme sólo á la malé preludium, které nenechá ani posledního skeptika na pochybách – toto jsou výteční muzikanti, bez přehánění.

Těžko na současné hudební scéně hledat podobné zjevení, jakým se zdá být americká kapela Simeon Soul Charger. Ve své hudbě kombinuje jak prvky minimalismu, tak i širokých progresivních kompozicí, na které jsme navyklí ze začátku 70. let. Po několikátém poslechu tohoto alba mám pocit, že jsem žádnou jinou skupinu s podobným projevem nikdy neslyšela. Je dost dobře možné, že ani žádná neexistuje. Na mysl mi přichází The Mars Volta, další vyjímečná současná kapela, ale mám pocit, že takovou kombinaci elementů snad ze všech rockových subžánrů zatím nikdo jiný neměl a nemá. Jsem velmi ráda, že Simeon Soul Charger nemusím řadit jen mezi další „retro“ uskupení, které se v dnešní době množí jako houby po dešti a větších kvalit dosahují jen zřídkakdy (Rival Sons, ...), ale mezi plnohodnotné a originální rockové formace, které dokáží vybočit z řady plné klišovitých představ o tom, jak se má hudba dělat. Bravo, pánové. Já smekám a velmi ráda uděluji plný počet.

» ostatní recenze alba Simeon Soul Charger - Meet Me In The Afterlife
» popis a diskografie skupiny Simeon Soul Charger