Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

Emerson, Lake and Palmer - to je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších kapel (hned vedle The Beatles a Rolling Stones), a časem jsem si uvědomil, proč tomu tak je - jsou prostě nejlepší :-) Nikdy předtím, než jsem je slyšel poprvé, jsem si nedovedl představit, jak úžasně může znít kapela, kde jsou pouze tři lidé. ELP bravurně ukazují, co všechno se dá zvládnout pouze s klávesami, basou, bicími a samozřejmě Lakovým nádherným vokálem. Album Trilogy řadím mezi to nejlepší, co kdy vzniklo. Nádherně vyrovnané, vyzrálé, plné skvělých nápadů, instrumentálních výkonů i pěkných melodií, takové je Trilogy.

Desku otvírají trochu nervózní zvuky, tlukot lidského srdce (kde se asi inspirovali Pink Floyd?  ), ale vejde se do nádherné skladby Endless Enigma, kde měl úžasnou šanci předvést se především Greg Lake jako zpěvák. Svým krásně čistým hlasem zpívá rozhodně ne nezajímavý text a při „please, please, please, open their eyes“ stačí jen slastně přivřít oči. Keith Emerson se rozhodně taktéž nenechává zahanbit a obklopen svými klávesovými nástroji dělá divy. Carl Palmer byl úchvatný živelný bubeník a taktéž jeho bicí mají velkou úroveň.
Prostě po všech stránkách výborný úvod, z kterého se sklouzne k typickým Emerosnovým klasicistním hrátkám s klavírem, což je příjemné proložení, než se ozve fanfára syntetizéru a opět se zopakuje část Endless Enigma, prostě nádhera a pompézní závěr jak se patří.

From the Bigenning je už klasická skladba, kde dostává kýžený prostor Greg Lake, tentokrát jako kytarista. Skladba je pěkná baladická a v další fázi se ke slovu dostává i Emerson se synthesizerem, který dosud mlčel. Skladbu tím nádherně melancholicky dokreslí, což celkem evokuje Šťastlivce, nicméně to funguje perfektně.

Teď se ovšem vracíme zpátky na zem - je tu skladba The Sheriff. Je jednoduchá, ale mám ji velice rád. A právě to se mi líbí - Emerson, Lake i Palmer jsou úžasní ve sférách opravdové progresivní hudby, náročných harmonií i neuvěřitelných improvizací - to ovšem neznamená, že by si nezahráli i nějakou tu jednoduchou písničku, v tomto případě s westernovými inspiracemi. Ukázali to už na druhé straně alba Tarkus. Závěr patří šílenému Emersonovi za klimprem, atmosféra jak ze saloonu.

Hoedown pokračuje ve westernové atmosféře - jedná se o skladbu skladatele Aarona Coplanda z jeho baletu Rodeo. Kapela dělá divy, zejména pak samozřejmě Emerson, který dovádí s hammondkami i moog synthesizerem, že tomu až uši nechtějí věřit.

A je tu titulní Trilogy s poklidnými tóny a čirým Lakovým hlasem „vypravěče“. Emerson se vrací zpět ke klavíru, následně se ale skladba rozjede dál; klávesista po všech jeho typických klavírních bězích, za kterými ještě zaslechneme Lakovo goodbay, rozbíhá skladbu se synthesizery a parádní rytmikou Lake-Palmer. Je zde cítit skoro až free-jazz. Pak se ale téma po několika úderech zase mění a jaksi „zveselí“ a k mikrofonu se vrací Greg Lake. Po všech stránkách výborná skladba, kde se naplno rozvíjí hráčský potenciál zejména Keitha Emersona.

V Living Sin se Emerson vrací zpět k Hammondkám a je to příjemné. Skladba je jaksi tajemnější a Lakův vokál zní velmi sugestivně a přesvědčivě, vokálně měl v sobě obrovský potenciál v mnoha polohách.

Abbadon’s Bolero je ve znamení neustále zesilujícího a rozvíjejícího se motivu, což funguje báječně, neboť to vyvolává dojem vygradování celé desky.

Album považuji za úžasné a velmi rád ho poslouchám, připadá mi krásně sevřené a vyvážené, což umocňuje i výtvarně dobře vymyšlený obal - včetně jeho zadní strany.

O tom, že udělím pět hvězdiček, asi netřeba diskutovat.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer