Black Sabbath / 13 (2013)

Rok 2013 je zatím ve znamení reunionů.

Hned v úvodní End of the Beginning je více než jasně daný směr celé desky. Těžkotonážní riffy, Ozzyho hlas v pořád celkem slušné formě (alespoň tedy studiově) a Geezerova hutná basa, všechno to má pořád co nabídnout.

Celá deska jako by navazovala na slavný eponymní debut z roku 1970. Hudebně je stejně zajímavá a svým způsobem i rozmanitá, ale muzikantsky nesrovnatelně vyzrálejší. To můžeme slyšet například v God Is Dead?, kde se snoubí doom metalová atmosféra s bluesovými prvky a heavy metalovou přímočarostí. Délka skladby se mi jeví přiměřená jejímu značně rozvleklému tempu. Osbourneovci si tuto skladbu vybrali také jako singl, který vypustili do světa ještě před vydáním 13. A je to rozhodně dobře. God Is Dead? má všechno, co bychom od Black Sabbath čekali. Hutné riffy, rytmické obměny a pečlivě promyšlená stuktura skladeb, přičemž musí hudba stále plynout bez toho, aby posluchače začala nudit. To bývá častým problémem, na který kapely naráží (a to jejich písně mnohdy netrvají 8 minut), tady se o tom ale vůbec nemusíme bavit...

Loner pokračuje v podobném duchu, ale poprvé se zde také výrazněji projeví hostující bubeník Brad Wilk. Má trochu modernější „tvář“, pravda, ale zachovává si i svou sedmdesátkovou náladu, která vyloženě čiší z celého alba.

Zeitgeist nám trochu připomene Planet Caravan z dalšího klasického sabbathovského alba, Paranoid. Není to ke škodě, právě naopak. Pomalejší věc by na 13 neměla chybět, protože i v tomto ohledu jsou Black Sabbath nenapodobitelní.

Následující Age of Reason je stavbou velmi podobná God Is Dead?, není ovšem tak dobře zapamatovatelná. Tony Iommi klasicky riffuje, pak si „střihne“ sólo a všichni muzikanti jako by podmanili jen a jen jemu. Age of Reason má v některých svých částech i vítanou rytmickou změnu, která do trochu zašlejších vod tvorby Black Sabbath zanese malou dávku elegantní progrese. Pěkné.

„Třináctka“ se nese v duchu opravdu výtečných hitových skladbiček. Live Forever je jednou z těch kratších, ovšem energičtějších písní, jenž opět velebí Iommiho a předávají mu prakticky veškerý prostor. Geezer Butler a jeho basové figury občas také vystčí růžky s výraznějším breakem, což vítám s otevřenou náručí.

Damaged Soul má pěkný bluesový nádech a výtečně vystavěné kytarové party, kterým všudypřítomně sekunduje Butler s jeho baskytarou. V Damaged Soul můžeme slyšet i foukací harmoniku, která nám opět dá zavzpomínat na doby jejich debutu. Iommi zde skutečně exceluje. Rozhodně jedna z těch silnějších věcí na albu!

Desku uzavírá potemnělá Dear Father, jenž je bezpochyby třešničkou na dortu pro všechny příznivce atmosférických skladeb, hezky po „sabbatovsku“. Řadí se k těm delším kompozicím na albu a já bych ji směle přirovnala k charismatem naplněné God Is Dead?, kterou jsem si po vícerém poslechu také velmi oblíbila. Dear Father je zajímavá také po textové stránce a mám pocit, že každému posluchači má co nabídnout. Melancholický refrén je přesně podle mého gusta.

Jak kariéra Black Sabbath začala, tak zřejmě i skončila. Napovídal by tomu závěr poslední skladby Dear Father v podobě všem dobře známého zvuku bouřky a deště. Přestože kapela skrze média dala tušit, že se schyluje i k dalšímu albu, já osobně už tomu moc nevěřím. A myslím si, že 13 by bylo to nejvhodnější a nejdůstojnější završení tvorby této neobyčejné skupiny, která definovala a pomohla definovat kvantum nejrozmanitějších hudebních stylů.

» ostatní recenze alba Black Sabbath - 13
» popis a diskografie skupiny Black Sabbath