Doors, The / Morrison Hotel (1970)

Nastalo nové desetiletí a fénix vstal z popela. The Doors se vzpamatovali z miamské krize a začali opět normálně fungovat. Po úspěšném mexickém turné se vrátili do studia a začali pracovat na své páté desce, která se jako každá z dílny tohoto souboru nesmazatelně vryla do rockové historie.
Toto album je po stránce hudební naprosto odlišné ode všech předchozích počinů této kapely. Doors zcivilněli. Psychedelická jemnost a experimentální prvky skoro vymizely, inspirace francouzskými šansony a kabaretem s nimi. Zůstalo tu jen čisté tvrdé bílé blues, co dupe jako slon.


Hned úvodní ROADHOUSE BLUES je toho důkazem. Otvírák alba zahájí těžká zkreslená Kriegerova kytara, k němuž se postupně přidává perfektně šlapající rytmika Mack - Densmore, podporovaná Manzarekovými pulzujícími, barově znějícími varhanami. Nad tímto vskutku nářezovým podkladem kvílí a naříká Sebastianova procítěná harmonika, skvěle sekundující Morrisonovu vokálu, který s neskutečným feelingem přednáší dost dobrý text.



S WAITING FOR THE SUN, písní, která měla být již na třetím studiovém počinu kapely, jak již název napovídá, sice trochu upomíná na ty staré Doors (především epickým refrénem), ale formálně již někde jinde, spíše takovému tomu bílému rhythm´n´blues.


YOU MAKE ME REAL se také vrací do minulosti, svým tempem a rychlostí připomíná třeba I LOOKED AT YOU nebo TAKE IT AS IT COMES z první placky, ale jakoby barové piano Manzarekovo ji posouvá úplně někam jinam.


PEACE FROG je čistá, svižná tvrdá rocková skladba, jejíž až skoro stounovská melodická schémata skvěle korespondují s Morrisonovým drsným textem.


Pak trochu zpomalíme a vychutnáme si skvělou baladu BLUE SUNDAY, u níž nechápu, jaktože je v poslední době tak nedoceněná.


SHIP OF FOOLS je zase pohodovka, stojící na uhrančivém Morrisonově zpěvu a stylových Manzarekových klávesách, a upomínající hudební formou na spirituály a raný soul.


LAND HO! pokračuje ve stejné linii, ale těžko říct, zdali by byla tak dobrá bez Morrisona. Asi by vyzněla spíše jako blbůstka než jako seriózní věc.


THE SPY je zase solidní bluesovka se zajímavým textem, plným mnoha neobvyklých metafor, který podkresluje skvěle špinavý doprovod, znějící skoro jako Muddy Waters Band.


V QUEEN OF THE HIGHWAY, v níž Morrison vypráví o svém bouřlivém vztahu s Pamelou Coursonovou, trochu zrychlíme a vychutnáme si rychlou, ale melancholickou rockovou píseň, v níž cítíme po dlouhé době tak trochu francouzské vlivy (na takové věci jsou Doors experti).


S INDIAN SUMMER se vrátíme až do dob prvního alba. Morrison se vrací do své zasněné polohy a kapela ho v tom podporuje.


Jenže pak vplujeme opět do čirých vod bluesových. Na závěr nás Doors překvapí svěží a procítěnou vypalovačkou jak z dílny Willieho Dixona, MAGGIE M´GILL. Kriegerova kytara claptonovsky kňučí, Manzarek a Densmore do svých nástrojů zběsile buší, Lonnie Mack dole tvrdě bručí a Morrison zpívá jak o život. Jeho zpěv perfektně graduje od klidného rozprávění až po procítěné křičení. Prostě důstojný závěr pro tuhle skvělou desku, již nemohu ocenit jinak než pět bodů (já totiž dobré blues jinak neoceňuji!).

» ostatní recenze alba Doors, The - Morrison Hotel
» popis a diskografie skupiny Doors, The