Fermata / Pieseň z hôľ (1976)

Druhé album slovenské skupina Fermáta vyšlo poměrně rychle za jejich albovým debutem. Svědčilo to mimo jiné i o tom, že na Slovensku panovala úplně jiná kulturní a vydavatelská politika než v Čechách a na Moravě. Zatímco zde ve druhé polovině sedmdesátých let kapely čekaly čtyři až pět let na vydání dalšího alba, v městě na Dunaji prostě Opus projevil mnohem větší vstřícnost a aktivitu a instrumentální kapela bez zpívajícího frontmana měla najednou nové album Pieseň z hȏl a tak jí bylo co závidět. Byl jsem kapelou zaujat už na jejím brněnském koncertě a tak jsem se logicky zajímal o to, jakým směrem půjde dál její vývoj. Album jsem tedy zakoupil a v mé sbírce (vyměněné později za CD) zůstalo dodnes.

PIESEŇ Z HȎL – velmi průrazný basový nástup. Ta rezonance odzbrojuje (!) A je tady hned v závěsu bubenická práce opravdu vysokého formátu kvality. Anton Jaro a nový bubeník Cyril Zeleňák nabídnou fusion tandem jedinečného pojetí. Na elektrické piano Fender-Rhodes nám svoje instrumentální umění předvede Tomáš Berka, který má v zádech slovenského superkytaristu Františka „Fero“ Grigláka. Tak tomu se ovšem říká jízda na plný plyn i přes řadu zatáček. Nesporně tady cítím vliv britských Brand X, ale mírně i Mahavishnu Orchestra. Úžasná souhra a dynamické napětí. Tahle hudební parta nehraje jenom pro peníze, ale tady je cítit ten obrovský muzikantský potenciál a entuziasmus, který přímo prýští z rytmů a tónů. Pochválit musím i výtečně sejmutý zvuk. Pulsující dynamika vás jednoduše pohltí jako mlýnek na maso. Uvědomuji si, jaký obrovský skok rytmika v té době udělala a že se řada bubeníků v našem prostředí vymanila z anonymity a mohla nabídnout opravdu vývozní pojetí muzikantského uchopení. Griglák prosviští svými tóny jako John Goodsall a myslím, že bych si ho dokázal v téhle britské partě kolem Phila Collinse v polovině sedmdesátých let dobře představit. Nezbývá než chválit a oněměle zírat, co tahle parta dokázala ze sebe dostat. Žádné akademické hraní samo pro sebe, ale plnokrevné improvizace s fantastickým nasazením. Synthesizer má palea rovněž ve svém inventáři, ale tady spíš slouží jako generátor různých tónových variací. Prostě deset minut závodu na dlouhou trať a stále s cihlou na pedálu plynu!

SVADBA NA MEDVEDEJ LÚKE – Cyril Zeleňák podle vzoru Tonyho Williamse, Billyho Cobhama, Lennyho Whitea a Alphonse Mouzona, chtěl ukázat, že i on vstřebává šílené rytmické breaky. Další postupu jsou vedeny spíš v mírně zrychleném tempu. Jarova baskytara pořad výrazně pulsuje v melodických linkách a akcentování elektrického piana zní velmi hutně a přesvědčivě. Pracuje se tady ovšem s řadou kontemplativních nálad v harmonických proměnách. Barevnost rozhodně skladbě nechybí. Synthesizer slouží jako zprostředkovatel elektronických vjemů a pocitů s řadu šumů oscilátorů a nabídne jiný model hudebního pojetí.

POSLEDNÝ JARMOK V RADVANI – rytmika pořad v prvotřídním gardu. Suverénně a absolutně bezchybně. Je tu ale také Fero Griglák. Jeho kytarové party jsou méně nápadné než v první skladbě, ale cítím, že jeho čas přijde a už se tak také děje. Také zde cítím vliv americké fusion kapely Weather Report (tady ovšem s kytarou). Griglákova kytara nádherné zpívá ve sférických melodických obrazech. Berkův synthesizer zdá se až tady dostává prostor jako regulérní nástroj a nikoliv „jenom“ jako generátor tónových variací. Griglák poté převezme hlavní prostor a máme možnost si vychutnat jeho kytarové běsnění. Je cítít, že od Collegia Musica ještě více vyspěl po instrumentální stránce a jeho kytarové techniky znějí opravdu vyprecizovaně…. Výtečný skladbový podíl na albu. Zcela nečekaně a bez varování sem vstoupí mbicí a máme zde porci brilantního slovenského jazz rocku v tom vývozním slova smyslu.

PRIADKY – zadumané tóny elektrického piana jemně kloužou a perlí téměř až v pianissimu a vnímám jakési destruktivní zvuky lesa na percussion. Tomáš Berka sice není Chick Corea ani George Duke, ale v rámci přínosu a energetických kreativit sem vnáší významný prvek uvolněnosti a zbavuje hudební téma akademičnosti. Rockový motiv sem přináší Griglák svým kytarově suverénním způsobem. Basy a synthesizerová basová linka zde zdůrazňují základní a stavební kameny téhle kompozice. Myslím, že jejich pojetí jazz rocku jde jiným směrem než pražských Jazz Q nebo Energitu, třebaže jedou všichni v jednom kupé pořádně zrychleného vlaku. Nezapomnělo se ani na percussion – conga zde cítím a slyším dost citelně a mohu se z toho radovat.

DOLU VÁHOM – Berka na Fender-Rhodes rozmarně rozvine uvolněné téma a vzápětí za ním je tu celá kapela. Ta barevnost mě dostává. Když přivřu oči, cítím dotek podzimní přírody s řadou odstínu dozrávajícího listí indiánského léta a tohle všechno se do hudby promítá. Ostatně leccos už naznačuje samotný obal alba. Elektronická kresba Moog synthesizeru je ohebná a elastická a krásně se spojuje s těmi perfektně dotaženými rytmickými party. Opravdu radost poslouchat….

VO ZVOLENE ZVONY ZVONIA – závěrečná skladba alba nám nabídne opět širší plochu k sebevyjádření. Trochu zde cítím vliv občasných názorných témat na albu Welcome od Santany, ale rytmicky nejdeme do žádné bossa novy nebo rumby. Naopak sem přichází na housle pro mě méně známe jméno Milan Tedla. Není to sice Jan Hrubý nebo Jan Martinec, ale jeho přínos pro album je nezastupitelný. Možná sem přináší jakési utajené poselství slovenského folkloru. Skladbě dominuje baskytara Antona Jara a Moog synthesizer, na který se střídají Berka a Griglák. Další rytmická proměna s akcentovanými rytmy a barevným kouzlením elektronických tónů je další změnou v téhle impresivní skladbě. Tón houslí je čistý a hra smyčcem je lehká bez nějakých zatěžkávacích manévru nebo nějakých zvukových kompresorů. Vokální unisono se synthesizerem sem vnáší větší hravost a uvolněnost a to je více než dobře.

Úroveň alba Pieseň z hȏl zůstala zachována ve stejně rovině jako na debutu Fermáty. Tady možná ale vnímám čitelněji větší barevnost a možná ještě více suverenity podání. „Osamělí rváči slovenského jazz rocku“ – jak byli titulováni v dobové Melodii dokázali, že i oni jsou schopni velice účinně a věrohodně zareagovat na světový trend dobové fusion music. Jasně si vzpomínám na tehdejší, ale i pozdější koncerty Fermáty, kdy jsem se opravdu těšil na to, že hudební úroveň a podání nesklouzávají do nějaké šmíry a z jejich hry bylo cítit velké nasazení. Nejsem si jist, jestli tenhle postřeh platí i u současných skupin. Spíš bych řekl, že neplatí. Taky se mi líbí, že nijak nezastírají, že to jsou „ozaj slovenskí chalani“. Názvy skladeb to prozrazují a navíc nemají zapotřebí nabízet nějakou pochybnou uměleckou rozervanost. Pět hvězdiček je zasloužených!

» ostatní recenze alba Fermata - Pieseň z hôľ
» popis a diskografie skupiny Fermata