Queen / A Night at the Opera (1975)

Album A Night At The Opera od britských Queen vyšlo v době, kdy jsem byl na vojně a tak chvíli trvalo, než ke mně tato hudba dolehla. Nakonec ji přivezl na magnetofonovém pásku jeden hudební fanoušek z Plzně a po službě jsme v sobotu přehrávali tuhle novinku stále dokola, až se nám málem začala zajídat… Musím přiznat, že začátky Queen vypadaly docela zajímavě a podíl hard rocku zde byl velmi výrazný. Postupem času do něho začaly pronikat nové prvky, kterými se kapela chtěla odlišovat od hardrockového klišé od ostatních souputníků… Přiznám se, že jsem si tohle album už delší dobu nepustil a tak na chvíli vynechám včera anoncované Deep Purple a tohle album si opět připomenu…

DEATH ON TWO LEGS – klavírní introdukce jakoby vystřižená z Fryderyka Chopina a pak hned nástup mohutné harmonie s řadou destruktivních zvuků napovídá, že se zde bude dít něco pompézně okázalého a sugestivně vypodobněného. Po tom grandiózním nástupu se přihlásí zpívané téma a další postupy střídají v podstatě rockovou písničku s výtečně proaranžovanými pasážemi, které posouvají celý opus k divadelnímu ztvárnění. Z interpretace Freddieho Mercuryho cítím zjevnou nadsázkou a teatrální projev. Jeho hlas je suverénně vyzrálý, má patřičné ostří a široký záběr. Zdráhám se označit skladbu art rockem, ale do klasického hard rocku je tady rovněž daleko. V každém případě bobtnající nápady a energií…

LAZING ON A SUNDAY AFTERNOON – klavírní party znějí rozmarně jako v divadelním vaudevillu. Je tady potřebný patos a stylizace do předválečných časů jak v instrumentaci, melodické lince ve způsobu vedení hlasů a rytmiky. Brian May ovšem přijde se svým rockovým podílem elastické kytary a skladba je téměř nečekaně ukončena. Zajímavá stylizace.

I´M IN LOVE WITH MY CAR – hardrockový nástup syrové kytary, klavíru a pompézního soundu vrací Queen do názorného příkladu rocku sedmdesátých let s mocnými sborovými nástupy hlasů, které se posouvají k opernímu vyznění s řadou osobitých proměn. Myslím, že tady se v mnohém Queen mohou potkávat s The Who, třebaže srovnání nelze brát stoprocentně vážně, ale některé momenty z Tommy, Who´s Next zde vnímám, třebaže interpretace jde vlastní nedostižnou cestou. Žádný dotek blues, ale jasná písňová forma, kořeněná porcí syrového a dravého rockového podílu. Kapela šlape jako švýcarské hodinky jako celek. Vyjma Mercuryho a občas Maye, bych tady vyloženě neakcentoval nějakého individualistu – líbí se mi hlavně jako celek. Nečekaný závěr s kytarovou destrukcí a chrochtavými zvuky je hodně nečekaný, ale možná jako ironická tečka (!?)

YOU´RE MY BEST FRIEND – preparové elektrické piano téměř swinguje. Tento model rockové skladby mi připomíná Paula McCartneyho a Wings v polovině sedmdesátých let. Mercury je ale samozřejmě ještě o kategorii lepší zpěvák než Paul (při vší úctě), ale skladba vychází z podobných kompozičních postupů, kde se kapela nestydí za vokální party a písničkový charakter propilovaný rockovými soustruhy a důraznou rytmikou. Potvrzuje se mi, že písničkářský model kapele není cizí a že je v něm velmi doma….

´39 – další písničkový podíl. Z pozadí výtečně seřízené vokální party a pak playbacky správně zvonicích akustických kytar (Ani tady nemohu dokonale zapudit vliv Paula McCartneyho), jakoby jeden od druhého opisoval. Osobně mi to nevadí. Je to způsob kompoziční práce, a v jistém ohledu i aranžérské postupy. Interpretace už je ovšem zcela queenovsky nedostižná a dotvářet artové prvky v klasické málem „countryové“ melodii mi přijde překvapivé, ale přesto silné a přesvědčivé. Píseň je z dílny Briana Maye, který si ji také bezprostředním způsobem zazpíval.

SWEET LADY – hardrockový motiv stále zabírá a tak jsme uprostřed výtečného vokálního podílu a přímočarého rytmického podílu basů a bicích s řeřavými elektrickými kytarami. Rytmické proměny z přímočarosti do nečekané polyrytmie je překvapivě výborný. Baskytarové party Johna Deacona mě dostávají. V předešlých basových linkách hrál sice skvěle, ale víceméně předvídavě. Tady se ten rozdrobený rytmus promění v divoký zápas sršňů a přicházejí sem jiné prvky. Brian May popřeje svým kytarovým partům zrychlenou jízdu v exhibičním pojetí a mě nezbývá než chválit…

SEASIDE RENDEZVOUS – klavír je oblíbený Mercuryho nástroj a přichází s ním další odlehčení v divadelním pojetí. Skladba je opět vhodná pro scénické ztvárnění. Mercury se proměňuje ve z rockera na lva salonů a retrohudba dvacátých a třicátých let je zde interpretována opět s výraznou nadsázkou, ale s řadou komediálních finesů. Posluchač se nestačí divit, co se do lehce před dvouminutové skladby všechno vejde. Nic zde ale není přebito a předimenzováno. Je obdivuhodné – jak se kapela vyrovnala s tímhle hudebním modelem…

THE PROPHET´S SONG – tajemný šum z prostoru a zadumané kytarové party jsou k předešlé písni velmi kontrastní. Dynamika je potlačena mírně v pozadí a pak se pojednou jako lavina přižene do popředí s výrazným a rytmicky zdůrazňovaným nástupem bicích. Aranžování sborů se zde děje opravdu v divadelním pojetí scénické hudby. Odlišným způsobem než u Uriah Heep, Genesis nebo Caravan. Mercuryho mocný vokální podíl pracuje na plný plyn a spojování jednotlivých detailů se děje s velkým důrazem. Skoro se mě chce říci, jako by se nechával v některých okamžicích May jako autor inspirovat Carminou Buranou od Carla Orffa. Ovšem vokální nálet vyprecizovaných sborů je opravdu bezchybný a mistrovsky provedený. Lidský hlas má úžasnou moc a sílu, když je správně zpracováván a tohle je toho jedinečný příklad…. Po vokální stránce asi jedna z nejoriginálnějších skladeb kde se pracuje s lidskými hlasy vůbec!

LOVE OF MY LIFE – kooperace klavíru, akustické kytary, harfy a lidského hlasu. Mercury zpívá velmi vroucně a pateticky odevzdaně. Každému slova a každému písmenu jakoby vkládal svůj význam. Milostný song zpívaný s velkým nasazením. Také Deaconovy basy vystupují do popředí, zatímco Mayova kytara mírně dobarvuje tuhle rozevlátou harmonii a musím uznale pochválit technicky velmi vyspělé klavírní party s klasickou průpravou. Od prvního alba urazila soudě podle tohoto konceptu opravdu slušný kus cesty úspěšným směrem!

GOOD COMPANY – opět návrat do retrohudby dvacátých a třicátých let. Milovníci Queen mě odpustí, ale tady ten podíl Paula McCartneyho (Martha My Dear, Honey Pie, You Gave Me The Answer…) tady cítím velmi čitelně. Je tady ovšem nový prvek: ukulele, které by na rockové desce člověk sotva očekával, ale tady je součástí atmosféry, která se mezitím proměňuje s řadou dalších nepředpokládaných okamžiků. Pořád ovšem s vysokou mírou vkusu, nadsázky a skvěle zvládnutým instrumentálním parkem za přítomnosti jazzového bandu. Velmi stylotvorné…

BOHEMIAN RHAPSODY – přichází zcela určitě majstrštyk na albu. Ano, tady jsou Queen velmi silní po všech stránkách. Výrazná melodická linka, harmonické proměny a brilantní pěvecký výkon za doprovodu rockového „orchestru“. Je tady cítit opravdu podíl artificiální hudby. Postupy a vyznění jednotlivých pasáží s grandiózním vzestupem a s expresivními proměnami instrumentace a lidského hlasu. Vlastně přemýšlím, jestli znám od Queen lepší skladbu, lépe vypracovanou a interpretovanou. Italská opera a vůbec vliv velké italské školy a možná i germánský wagnerovský podíl. Famózní sbory jsou nedostižné a to už sem vstupuje nekompromisní rockový podíl syrové elektrické kytary a hřmotných bicích. Vygradované téma vrhá spoustu zvláštních kaleidoskopických odstínů a volá po divadelním ztvárnění s kostýmy, světly a širokou scénou. Ano, i po tolika letech opravdový majstrštyk, který nijak nevyčpěl….

GOD SAVE THE QUEEN – anglická hymna na závěr v patetickém vyznění teatrálního modelu s širokým rozevlátým dopadem na posluchače je i epilogem toho grandiózního projektu.

A Night At The Opera je podle mého názoru umělecký vrchol Queen. Myslím, že ani předtím a už vůbec ne ani potom nic podobného nenatočili a pokud bych vybíral z jejich tvorby jedno ukázkové album, pak by moje volba padla právě sem. Myslím, že i z historického hlediska zde bylo dosaženo vrcholu, který nelze překonat a myslím, že Británie může být hrdá nato, že Queen hráli pod jejich vlajkou (Škoda, že osmdesátá léta přinesla pro mě a zdaleka ne jenom pro mě velké rozčarování z jejich ryze popové orientace a vizuální stylizace, kdy bylo promarněno jejich progresivní hudební cítění….) Ale to už je jiná písnička a ta do téhle recenze nepatří. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Opera
» popis a diskografie skupiny Queen