Deep Purple / Stormbringer (1974)

Když jsem v předchozí recenzi řekl A, musím ještě dodat ono pověstné B. Stormbinger! Poslední deska s Blackmorem. Poslouchám pozorně a docházím k názoru, že to musely být spíše personální neshody než rozpory hudební, které vedly k Ritchieho odchodu. V kontextu vynikajícího prvního alba, které Blackmore vydal s Rainbow a v kontextu toho, kde je Ritchie teď, příklon k soulovějšímu zvuku mu rozhodně nemohl vadit. Stejně tak oba vokalisté Coverdale a Hughes museli Ritchiemu uchu doslova lahodit, vždyť podobnou dvojici bychom v rockové hudbě jen těžko hledali. Taková Hold On je doslova rockově-soulová nirvána, kde se kromě vokálů skvěle prezentují i ostatní členové kapely. Ani Ritchie nijak nestrádá - jeho typické melodické figury, sóla kde NIKDY neslyšíte klasický shredding, tak populární v pozdějších dobách, ale sólíčka pěkně tón za tónem, často okořeněná typickým Ritchieho bottleneckem, který si přenesl i do Rainbow a vyšperkoval s ním pár skladem na jedničce.
Úvodní otvírák Stormbringer měl určitě větší ambice, ale kvalit předchozích otvíráků nedosáhl. Časem jsem ho však vzal na milost.
Love Don't Mean A Thing - připadá mi, že se v takovéto skladbě David cítí jako ryba ve vodě - jeho zpěv doslova dýchá. Nádherné je i střídání hlavních vokálních partů s Hughesem, který dokazuje, že kromě basy, by hravě zvládnul i roli lead singera. Vokály jsou i zde kapitolou sama pro sebe, stačí se jen zaposlouchat.
Holy man - Glennův vokál a zase on... Kapela jako kulisa - Ritchie jako by už ve svém sóle říkal: tohle vám budu servírovat v příštím roce se svou novou skupinou. :o)
Lady double dealer - tak tady nelze než říci - typičtí DP.
You Can't Do It Right - ani tady se DP moc neodchýlili z typického zvuku a stylu komponování. Oba vokalisté opět předvádějí psí kusy jakoby mimochodem a jestli tohle není vrchol tvorby DP, pak jím bude asi opravdu Smoke on the water...
High Ball Shooter - typický (možná nejtypičtější) Blackmoreúv songwriting, vokální exhibice dua Hughes/Coverdale, sólová plocha Johna Lorda a máme zde další flák, který ani o píď neuhnul z cesty vytyčené třeba už na Fireballu.
The Gypsy - zajímavá figura otvírá nádhernou píseň, kde se nedá než obdivovat oba zpěváky, jak jim to šlape a ladí. Ritchie opět dokazuje, že sólo se dá postavit i na jednom tónu za 4 takty a že se dá kytaristova hra ocenit i z pohledu zahrané melodie, ne rychlosti, s jakou zvládá proběhnout stupnici tam a zpátky.
Poslední věc hodnotit nebudu, Soldier of fortune je prostě báječná nesmrtelná píseň....
Co dodat na závěr? Strormbringer je fantastické album, hudebně vyzrálé, místy překračující škatulku "rock", což však nemůže tomu, kdo chce poslouchat kvalitní muziku, vadit. Při psaní recenze jsem si ho opět s chutí vyslechl celé a nemohu jinak než dát opět 5 hvězd.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Stormbringer
» popis a diskografie skupiny Deep Purple