Jazz Q / Živí se diví: Live in Bratislava 1975 (2013)

Léta se mě zdálo, že pražská skupina Jazz Q usnula dlouhým zimním spánkem. Někteří lidé z mého okolí to ovšem nenazývali zimním spánkem, ale spánkem Šípkové Růženky, která bude spát dotehdy, než ji někdo probudí. K probuzení došlo sporadickými koncerty a před nedávnem i zbrusu novým albem Znovu, které přitáhlo mou pozornost a před nedávnem ke mně prosákla informace, že tahle legendární kapela československého jazz rocku chystá další překvapení, jak jinak než hudební. A tak z hlubin normalizačních sedmdesátých let přilétá vzpomínka na koncert, který se odehrál v Bratislavě 2. února 1975.
V těch, pro hudební kulturu velmi neblahých časech, nebylo myslitelné, aby skupinám běžně vycházela koncertní alba, natož záznamy na filmovém pásu, a tak atmosféra vystoupení pro řadu pamětníků zůstala zachována pouze v mysli. Díky vstřícnosti polského vydavatele GAD Records se k nám v licenci dostává album s bookletem v polsko-anglicko-českém vydání s názvem Živí se diví – Live In Bratislava 1975. Výtvarný design alba má nápadnou podobnost z pověstnými Jazzrockovými dílnami inspirovaný Joskou Skalníkem…
Jazz Q zde vystupují v sestavě, která ve své době nebyla zachycena na žádném řadovém albu kapely, pomineme-li album Jazz Q Live 1974 ̶ 1975 (1991) z něhož byly vyňaty tři skladby Sanctuary, Freedom Jazz Dance a Lonesome, z bratislavského koncertu, které jsou součástí tohoto nového licenčního projektu. Tu představují Martin Kratochvíl (elektrické piano Fender-Rhodes, Moog synthesizer), František Francl (elektrická kytara), Joan Duggan (sólový zpěv), Jan Martinec (elektrické housle, sopránsaxofon, foukací harmonika), Přemysl Faukner (baskytara) a Libor Laun (bicí nástroje).

Album otevírá skladba Živí se diví, která nepostrádá výrazný rockový náboj. Vypilovaný kytarový riff Františka Francla se prolíná se synthesizerem Martina Kratochvíla a od začátku určuje napětí a drive, s jakým skupina proplouvá napříč rytmickými předivy bubeníka Libora Launa a baskytarových partů Přemysla Fauknera je strhující. Trochu nesměle se nám do tématu vkládají elektrické housle Jana Martince a pak už jsme uprostřed skladby konfrontování s bytelnou improvizací na elektrické piano a strháváni vírem bubenických eskapád. Martinec ovšem dostává prostor se svými houslemi a jeho divoké improvizace se nesou v duchu amerického houslového virtuoza Jerryho Goodmana. Česká fusion music prvotřídního balení! Mocné vyvrcholení v závěru je opravdu famózní.

Na albu nechybí skladba z repertoáru Eda Harrise Freedom Jazz Dance, přinášející částečně zpívaný příspěvek. Opět dravý začátek s řadou rytmických akcentů a přímého tahu na branku s řádnou porcí energie. Anglická zpěvačka Joan Duggan je stále v polovině sedmdesátých let na československé hudební scéně zjevením. Její hlasový timbr a nasazení jsou jedinečné a zpívaná angličtina malým ostrůvkem svobody v době, kdy na pódiích měla prostor pouze čeština a slovenština. Pulsující rytmika Libora Launa s Přemyslem Fauknerem má strhující živočišnost, přesto přesnost a výraz a působí jako virtuální přetopený kotel. Perlivé tóny elektrického piana Fender-Rhodes se prolínají v kaleidoskopických obrazcích, zatímco kytarové obrazce občas prokreslované wah wah pedálem sem přinášejí rockovou barevnost a jazzový smysl pro improvizaci. Projev Joan Duggan je přílivem soulu do jazzrockového kolotání, třebaže vnímám v tomto příspěvku spíš její emocionalitu a nasazení, než jednotlivá slova….

Žravá dáma je skladba oplývající jasnou melodickou linkou, ale fascinují zde především polyrytmické obrazce a živočišně rozpoutaná jízda Franclovy elektrické kytary poučené kytarovým virtuozem Johnem McLaughlinem. Nad zhutnělý rytmický běh šlehají hodně vysoké plameny jeho strhující hry. Po zklidnění v další fázi, kdy se vrací zakladní motiv do hry vedle standardní instrumentace kapely, vstupuje i Jan Martinec na sopránsaxofon, který zde ozvláštňuje atmosféru, třebaže nijak nedominuje a kapela vzájemně výtečně kooperuje bytelnou souhrou.
Tůň přináší na album výrazné zklidnění. Rozlamované akordy elektrické kytary opakují základní motiv, nad kterým se vznáší melancholický tón houslí, po němž přebírá iniciativu elektrické piano. Posluchač má pocit, že se skutečně vnořuje do neznámé hlubiny a v nekonkrétním prostoru hledá záchytný bod. Skladba má v sobě zvláštní nespecifikují napětí, které posluchače možná mírně zneklidňuje (tady bych možná připomněl, že mě v téhle skladbě mírně chybějí conga dřívějšího člena kapely Jiřího Tomka). Atmosféra je obecně mahavishnovská a vedle zmíněného napětí jako protipól bych mohl hovořit o jisté meditativnosti.

Přítel dynamit podle názvu bude mít vnitřně explozivní charakter. Martin Kratochvíl zde byl do jisté míry inspirován slavným jazzovým novátorem – trumpetistou Milesem Davisem. Třebaže jeho nástroj zde nenalezneme, je to saxofon ve styku Dave Liebmana a také rytmická přediva Libora Launa sem vnášejí onu jazzovou rozdrobenost, ale přesto vnitřně sevřený tvar, který zdatně podporují kreativní basové party Přemysla Fauknera. Jazzový náboj zde převažuje a Launovy bubenické postupy se nechávají inspirovat ďábelským superbubeníkem Billy Cobhamem. Skladba postupně graduje a čekáme každou chvíli ničivou erupci. Nic takového nepřichází. Přechod z fortissimo k pianissimu je trochu nečekaný, ale o to působivější a pak po dravém nástupu dostává Laun prostor pro bubenické sebevyjádření cobhamovských superbreaků za mocného povzbuzování publika a jakoby z nečinnosti se probouzí Francl a jeho elektrická kytara se zmocňuje otevřeného prostoru s výbušnou explozí s důraznými akordy elektrického piana, zajímavě dobarvující celou skladbu. Martincův sopránsaxofon má ve skladbě impresivní barvy, závěr ovšem patří výraznému rockovému riffu určující eklektičnost pojetí.

Mlýn má opět mahavishnovskou rozjezdovou dráhu, ale rozbíhající se téma prolíná několik rovin, v němž probíhá zároveň několik vzájemně propojených, přesto odlišných dějů. Virtuální hnaná voda přes lamfešt dopadá na mlýnské kolo a otáčí přes hřídel palečním kolem, které pohání transmisi a roztáčí celý a abstraktní mlýnský mechanismus s řadou ozubených kol a řemenic. Nejdelší skladba na albu prochází řadou proměn a dějů a dotváří pravděpodobně jednu z nejnáročnějších skladeb na albu. Práce s dynamikou je jednou z mnoha předností Jazz Q, ale to už stojí před mikrofonem charismatická Joan Duggan a její klenutý mírně zastřený vokál ovládne prostor. U působivé Angličanky ze zjevné, že se nechává tu a tam inspirovat famózní brazilskou zpěvačkou Florou Purim, což není nijak na škodu. Dále prožíváme impresivní kytarové obrazce a perlení elektrického piana v jakési snové poloze, až se opět vrací do tématu Joan Duggan. Z alba cítím, jak je publikum uhranuté jejím projevem a nijak se do jejího hlasu nesnaží zasahovat nějakými spontánními výkřiky. Poté se opět skladba opět rozbíhá s výraznou vokální podporou a hutnou, přesto nepřebíjející instrumentací. Závěr je ovšem famózně opět strhující.

Stratus je skladba z dílny Billyho Cobhama – Spectrum a pro Jazz Q je velkou výzvou. Laun se s bubenickými party vyrovnává skutečně se ctí a jeho bubenické party společně s Fauknerovými basy znějí velmi příkladně. Francl si s původními party Johna Tropeyi poradil velmi dobře, ba naopak si myslím, že posouvá svoje kytarové běhy ještě o kus dál. Je škoda, že výtečný Laun neměl k dispozici světové proslulé činely Avedis Zijdjian, které v cobhamovské baterii nechyběly (čeští bubeníci asi neznali v té době ty správné obchody). Rockový podíl a dravá pulsace jsou pro skladbu příznačné a tuto coververzi lze kvitovat jenom s povděkem.

Lonesome nám připomene „staré“ Jazz Q a tak nemůže chybět ani zemité blues, které je zároveň příležitostí pro Joan Duggan, jež zde dává vyniknout svému jedinečnému cítění. Osamělost vyzpívaných emocí je velmi přesvědčivá a instrumentální mezihry silně působivé. Kratochvílovo elektrické piano perlí podmanivými tóny, ale máme tu houslové party Martince, který svými klouzavými tóny společně střídané s nezbytnou foukací harmonikou dává blues tu správnou ingredienci. Pochopitelně nemůže chybět Francl, jeden z nejpřesvědčivějších elektrických bluesových kytaristů na československé scéně té doby. Hlas Joan Duggan se mi zdá ale v téhle skladbě jaksi zasunutý do pozadí, což bude pravděpodobně nastavením zvuku na koncertě s čímž dění na bratislavském pódiu nemělo nic společného. Přesto silný emocionální zážitek s řadou vibrací.

Sanctuary je závěrečnou skladbou z pera již jednou zmiňovaného Johna McLaughlina. Mahavishnovské téma, které nejpřesvědčivěji dokázali u nás zahrát skutečně jenom Jazz Q. Je zde jedinečná atmosféra, prolínající se v dynamických odstínech a v harmonických proměnách, v nichž hrají Martincovy housle významnou úlohu. Duchovní a meditační charakter skladby je slovy těžko postižitelný. Líbí se mi, že Jazz Q se zde ortodoxně nedrží předlohy, ale vnášejí sem kus svého cítění a pojetí. Doteď mi leze mráz po těle, když vnímám harmonické a rytmické proměny a znovu musím připomenout, že si uvědomuji, jak podobný typ skladby u nás v současnosti není možné pod záplavou standardního rocku a všelijakých popových a tanečních exhibicí pokleslého charakteru slyšet….

Album Živí se diví – Live In Bratislava 1975 je pro mě cenným reliktem hudby z doby nesvobody a živým příkladem, že hudba samotná se nedala nijak zglajchšaltovat a udržela si svou nezávislost a publikum to na koncertech (jak vidno a slyšno) vnímalo podobně. Myslím, že projekt uspokojí nejen věrné příznivce Jazz Q, ale i milovníky náročnější hudby, ať už je právě tahle umělecká exploze „stará“ nebo „mladá“ osmatřicet let a za její návrat je třeba poděkovat, což tímhle činím…..

» ostatní recenze alba Jazz Q - Živí se diví: Live in Bratislava 1975
» popis a diskografie skupiny Jazz Q