Patto / Patto (1970)

Bylo to pravděpodobně v první polovině sedmdesátých let, kdy jsem na jednom večírku poslouchal z páskového magnetofonu hudební záznam, který jsem považoval za nový produkt skupiny Spooky Tooth, hlas zpěváka tomu totiž nasvědčoval. Konečně album The Mirror tohoto zpěváka částečně prezentovalo, ale mátlo mě, že vedle jeho zpěvu neslyším hlas Garyho Wrighta…
Majitel pásku bohužel nemohl potvrdit nebo vyvrátit můj názor a tak chvíli trvalo, než jsem se dozvěděl, že to nejsou Spooky Tooth, ale kapela Patto, ve které zpěvák stejnojmenného názvu působil, tak jako na albu The Mirror od Spooky Tooth. Tahle kapela byla pro mě neznámá a jak jsem záhy zjistil, album bylo o čtyři roky starší než The Mirror !).
Hudba mě tenkrát natolik zaujala, že už jsem netypicky znějící název kapely i stejnojmenného alba nezapomněl, ale trvalo velmi dlouhá léta, než jsem skutečně jako držitel alba na ně dosáhl a splnil jsem si přání album téhle, domnívám se, dnes zapomenuté kapely znovuobjevil. Pamatoval jsem si pouze, že se mě tehdy z páskového záznamu hudba hodně líbila, ale po tolika letech to bylo asi tak to jediné, co jsem si pamatoval. Nyní je album v mé sbírce a jak mi zní tento „comeback“ nyní?

THE MAN – velmi zvláštně zvolený vstup na albu. Hudba, jakoby se hledala… Zvláštně počítané rytmické tempo spojení basů a zjednodušeného bubenického tepotu. Hlas jakoby se vracel a vzdaloval (v lecčems zde podobný Johnu Lennonovi). Kytarové spojnice znějí připadají jako pavučinová vlákna a teď zcela netypický rockový nástroj – vibrafon, který sem přivane jazzové kontemplace. Impresivní, kaleidoskopický proměnlivé… Celkově se záznam jeví zvukově harmonicky jako nevyvážený, ale je zde cítit opět to šamanské bublání, které je předobrazem exploze. Hudba postupně získává konkrétnější obraz a tvar a získává dynamické odstínění a expresivní dravost. Výtečné basy a výbušné bicí. Zvláštní, ale přitahující úvod….

HOLD ME BACK – druhá skladba vykazuje jasný rockový názor s řadou proměn v rytmickém gardu. John Halsey je důrazný a kreativní bubeník a velmi dobře si rozumí s baskytarou Cliva Griffithe. Mike Patto má zemitý rockový vokál, ale kytarista Olly Halsall, třebaže hraje technicky vybroušené sólo, mi připadá zvukově matný a rytmika ho poměrně zahlušuje. Není to píseň s hitovou ambicí, třebaže její melodická linka je slyšitelně výrazná. Závěrečné vyvrcholení je mírně v duchu koncertních Humble Pie….

TIME TO DIE – zvuk nahrávky mi přijde neošetřený. Další skladba nabízí party na akustickou kytaru, ale chybí jim výraznost nebo spíš průraznost, aby ji basy a bicí nepotlačovaly. Považuji to za chybu, protože po muzikantské stránce zde cítím hodně kreativity a entuziasmu, který díky soundu zůstává bohužel tak na půl cesty. Patto zpívá výtečně a k tomu stylu se velmi hodí…..

RED GLOW – zaostřený kytarový nástup Halsalla povysune do popředí. Cítím tady jistou spřízněnost s Free a Bad Company, kdy rock okořeněný mírně blues a doznívající psychedelií nabízí alternativu skupinám s dominujícími klávesami. Halsall se tady vyšplhá do vyšších pater a nabídne precizně vyšperkovanou kytarovou hru. Postrádaná barevnost je najednou zde a proměny mezi sólem a spojovacími doprovodnými party jsou odlišně přitažlivé. Bicí jsou hlučné a vířivé s řadou zajímavých rytmických zvratů. Kytarový rock, který expresivně vyjadřuje erupce emocí. Halsall ví přesně co skladba potřebuje a kdy je čas pro nástup a kdy se stáhnout do střední linie. Prostě paráda a na debutové album velmi vyzrálé…

SAN ANTONE – tak tohle už má jazzové zabarvení. Není to ovšem čistý jazz, ani pozdější jazz rock, ale rock s jazzovým ingrediencemi, který zůstává v bytostně živočišné poloze. Muzikantsky famózní a strhující od začátku do konce. Vzhledem k tomu, že vím, že Mike Patto je instrumentalista, mi trochu vadí, že zde neslyším třeba elektrické piano, nebo občas i hammondky, zejména v téhle skladbě by to bylo namístě… Zjevně ale o tohle tvůrcům a aranžérovi vůbec nešlo a tak Patto zůstává v rokli zpívajícího frontmana…

GOVERNMENT MAN – uvolněné, melodicky nepotlačené. Přesto nijak komplikované a spíše vypravěčsky pohodové, místy jako některá rocková alba Boba Dylana (!) Žádný hard rock, ani blues rock…. místy tak trochu jižansky ovoněná hudba. Houpavé rytmy s elastickými basy a z rozlamovanými akordickými výměnami. Halsey je výtečný a pět na něho chválu se zdá v téhle chvíli už nošením dříví do lesa. Opět do hry vstupuje v závěru vibrafon a dovádí skladbu k závěru…

MONEY BAG – Griffith otevře skladbu basovým intrem a tady se k jazzu přibližujeme zcela zjevně. Místy je zde atmosféra podobná Soft Machine (bez kytary) a zde je třeba hovořit o fusion music zcela evidentně. Obloukem se kapela vzdálila předešlému hudebnímu materiálu a pravděpodobně v nekreativnější podobě zde nabízí progresivní model hudby. Pro standardního rockera (domnívám se) nezkousnutelné sousto, podobně jako pro tradičního jazzmana, ale myslím, že takový Jiří Stivín by se v téhle hudbě zcela určitě našel. Hra s emocemi, vibracemi, erupcemi a náladami. Pytel peněz je dost příkladný název: jakoby bych cítil, jak se v něm kovové mince vzájemně hádají, která z nich má větší nominální hodnotu… Exprese přece jenom končí, je zde zpívaný projev a hudba se stává konkrétnější a písňovější, dokonce s nádech latinizovaného jazzu bossanovy. Řekl bych, že formálně nejsložitější hudební výlet na albu a jeho kombinace jsou zvláštně nevyzpytatelné a tím pro mě dost přitažlivé. Halsall se pustí do kytarového prostoru s jímavým dozvukem, který jsem v předešlých skladbách nezaregistroval.

SITTIN´ BACK EASY – po předešlých výbojích emocí musí přijít „písnička“. Rozbrnkané kytarové tóny a velmi přesvědčivý hlasový projev. Ale pojednou dravě nekompromisní nástup a hutný sound posluchače málem srazí k zemi. To už jsme ale zase v rozlamovaných kytarových náladách a hutné basy nás prorezonují do morku kostí. Halsall mění barvy tónu, podpírán řadou kulometných přechodů bicích a vibrujících basů a vkládá do hry spoustu minidějů, které posluchače ani chvíli nezavádějí do nějakých rozpačitých momentů.

HANGING ROPE je bonusovým nezveřejněným přídavkem, který nám v téměř patnáctiminutovém prostoru vtáhne na kolbiště rané fusion music britského typu. Je úžasné sledovat a vnímat tu vzájemnou muzikantskou kooperaci bicích, basů a kytarových náletů, vibrací a expresí. Absolutní svoboda, kterou se ale přece jenom zdráhám nazvat free jazzem. Halsall zde řádí na kytaru v podobných intencích jako takový Don Cherry na trubku nebo John Coltrane na saxofon. Místy máte pocit, že nehraje elektrická kytara, ale amplifikovaný saxofon. Přemýšlím, kdo v Albionu mohl ještě hrát podobným stylem a napadá mě pouze jedno jméno Alan Holdsworth (o něco později) a možná mírně podobně John Etheridge. Poté se ale vracíme k adresnějším rockovým postupům, kde se dostává k mikrofonu i prozatím pauzírující Mike Patto. V dalších fázích se ale rozsáhlá kompozice jazzu nevzdává, a uvolněné běhy basů, výtečně frázující bicí a rozevláté harmonické kytarové tóny poletují vzduchem jako virtuální komáři. Hudba osvobozuje a tady v té skladbě deklarovanou „svobodu“ cítím v každém tónu, době, taktu a mrknutí oka….

Album mohu doporučit náročnějšímu posluchači a především hudebníkům, kteří se chtějí vymanit ze zažitých klišé a posouvat se dál. Myslím, že stohy podobných alb a řady podobných kapel se nevyskytují, abychom mohli mluvit o „všednosti“. (Se Spooky Tooth pranic společného!). Hudební dobrodružství tohoto debutního alba mě po tolika letech strhlo a pět hvězdiček je moje volba.

» ostatní recenze alba Patto - Patto
» popis a diskografie skupiny Patto