Mahavishnu Orchestra / Between Nothingness and Eternity (1973)

Živé album s mystickým názvem Between Nothingness And Eternity (Mezi nicotou a věčností) se před revolucí poměrně špatně shánělo. Ne, že by na černém trhu s deskami bylo totálně nedostupné, ale překupníci raději sázeli na řadová alba. Proto, když jsem pak po nějaké době na album narazil, už předtím fascinován tím, co přinesla předešlá dvě famózní studiová alba, jsem album zakoupil a v digitální podobě je už mnoho let součástí mé sbírky. Tehdy jsem si říkal, že by bylo dobré, kdyby paralelně vyšel tento koncertní záznam na VHS později na DVD, aby posluchač a posluchač-hudebník mohl i vidět, co se vaří v téhle alchymistické hudební kuchyni a tak stejně jako Hejkal se i já rozdělím o svoje dojmy…
TRILOGY – The Sunlit Path / La Mere de La Mer / Tomorrow´s Story Not The Same – magické údery do gongu, v nichž lze vypozorovat určité odstínění a dynamické zkliďňování a pak už se jako kolotání horského potoka dostává do popředí předivo kytarových mlýnků a razantní nástup rytmiky a elektrického piana už dostává onu kaleidoskopickou proměnlivost. Fantastické, jak se už od prvopočátku výtečně propojují rockové razance s jazzovou důkladností. Kompozice je dvanáctiminutovou suitou, skládající se ze tří částí. Skladba střídá drsné muzikantské okamžiky i s těmi jemnými. Obdivuhodná jsou unisona Johna McLaughlina a Jerryho Goodmana, stejně jako kreace na Moog synthesizer Jana Hammera a dravá superjízda Billyho Cobhama za jeho bicí baterií a přesného, třebaže nepříliš vyčnívajícího Rica Lairda. Zajímalo by mě, jestli superkytarista John McLaughlin by dnes v jednasedmdesáti letech zahrál stejně závratným způsobem jako tehdy. Vzhledem k tomu, že se vnitřně nabíjel duchovní energií, nedrogoval, asi ani nepil a nehýřil… bych řekl, že by dokázal na svůj dvoukrký gibson řádit téměř stejně a pořád by byl král (Samozřejmě každému je přidělena nějaká porce energie a s tou celoživotně pracuje… takže jenom spekuluji). Řekl bych, že některé hudební motivy inspirovaly nešťastného talentovaného výtečného pražského kytaristu Jiřího Jelínka (Expanze, Etc…, Mahagon), který předčasně odešel do hudebního nebe…. Parádní příklad hudebního mistrovství i v živém provedení.
SISTER ANDREA – dravý rockový riff s názvukem funku. Tady se hudba proměňuje. Získává konkrétnější tvar a může inspirovat řadu rockerů se v podobné hudbě „omočit“. Ovšem i tady vnímám hammerovský pozdější rukopis v kompozičních postupech. Řekl bych, vědom si inspirace, která byla Janu Hammerovi v této skladbě, že se promítají do ní veškeré pocity nadějně zmařeného uměleckého a bohužel i lidského profilu jeho nešťastné sestry Andrey, jejíž osud jsme už na Progboardu několikrát probírali…. Emoce, roztrpčenost, výbuch exprese, zoufalství a bezmoc. Myslím, že i ostatní spoluhráči se dokázali velmi dobře vcítit do Hammerových představ a jedinečným způsobem zde demonstrují svoje schopnosti. O McLaughlinovi se dá stále psát v superlativech a tak se na chvíli obrátím k houslistovi Jerrymu Goodmanovi, který je stejně suverénní se svými elektrickými houslemi. Uvědomuji si, že jsem před Goodmanem (a to už i na albech The Flock) až takhle neslyšel nikoho hrát, třebaže po něm se objevila další řada vynikajících houslových virtuozů…. Hutné, dynamické, syrové, emocionální od začátku do konce.
DREAM – jak napovídá název poslední kompozice, více než jednadvacetiminutové skladby, budeme mít co do činění s postupným rozvíjením tématu, který přechází od snových vizí k meditacím indického typu. McLaughlin sem vkládá superrychlé hudební eskapády ovlivněné Indií a z pozadí se připomíná základní tlumený motiv, který vyvolává určité tajemno. Teď je tu ovšem Goodman se svými elektrickými houslemi a hraje zde neskutečně rychlé výjezdy a sjezdy jako na tobogánu (docela by mě zajímalo, jestli by takový Pavel Šporcl, náš suverénní houslový virtuos, který často překračuje hranice klasické hudby, zahrál podobným způsobem? Předpokládám, že jméno Jerry Goodman asi zná, i když je významně mladší ročník…). Cobham nám předvádí skutečnou HRU na bicí nástroje a uvědomuji si to málem u každého úderu. Nemusí zákonitě ohromovat svými superrychlými breaky, ale dokáže velmi cíleně i stručně vyjádřit rytmické zdůraznění. Je to prostě velký bubenický maestro a platí pro něho moje stejná spekulativní otázka, zda by i on ve své sedmdesátce dokázal zahrát se stejnou razancí. U bubeníků to myslím bude jinak – namáhaná záda, dech, srdce, klouby….. ale tady je opravdový bubenický démon (!). V téhle skladbě jsou Mahavishnu Orchestra velmi čitelní a jednotlivé nástrojové nástupy a fantastická souhra se zde neuvěřitelně prolínají a doplňují. Ano tohle je symfonické báseň fusion music, řada improvizací, ale i napsaných pasáží jsou vnitřně sevřeny imaginárním kruhem a poskytují prostor pro fantazii a mohu říci, že mě to nabíjí energií (třebaže někteří lidé tvrdí, že jim to naopak energii odnímá…. no já k nim nepatřím). Dokonce se zde objeví v mírně zamlžené podobě ukázka riffu Sunshine Of Your Love od Cream (?), k čemuž asi hudebníci dospěli v patřičném složení harmonických souvztažností. Riff se ovšem pozměňuje a získává vlastní linku. S úžasnou lehkostí se zde promítají hudební imprese s náročnými akcenty a s přesnými hráčskými nástupy. McLaughlin dokáže hrát se zavřenýma očima, stejně jako s rozesmátou tváří hledět vstříc svému hráčskému sparing-partnerovi, ano, tady má místy pocit, že se pod člověkem rozestoupí země a že zde svádějí nerovný boj přírodní živly. Fantazie!
Album Between Nothingness And Eternity není určeno pro každodenní poslech, přesto zprostředkovává jedinečný hudební zážitek svými impresemi a expresemi a milovník progresivního rocku a fusion zde najde krásně obhospodařovávanou hudební zahradu s úrodnými plody a květoucími keři virtuálních květin. Doporučoval bych album k poslechu zejména mladším progboardistům a těm starším zase lehce k připomenutí. I po čtyřiceti letech se tady dějí neskutečné věci, které stále inspirují. Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Mahavishnu Orchestra - Between Nothingness and Eternity
» popis a diskografie skupiny Mahavishnu Orchestra