It's A Beautiful Day / Choice Quality Stuff / Anytime (1972)

Třetí album od sanfranciských It´s A Beautiful Day s názvem Choice Quality Stuff jsem očekával s jistým napětím, protože jsem ho neznal. Protože první dvě alba kapely mě velmi zaujala, žil jsem v domnění, že hudební koncepce skupiny neklesne do nějakých propadových pater. Vedle klasické sestavy se zde objevují i další, alespoň pro mě známá jména: například baskytarista Tom Fowler (Frank Zappa, Jean-Luc Ponty), ale i santanovští sidemani, Gregg Rolie na varhany, Jose Chepito Areas a Coke Escovedo na percussion, Obal alba na první pohled sice nic nenaznačoval a spíš jsem z něho cítil jakousi ironickou nadsázku, ale nejpodstatnější je zde hudba a tak už déle neodolávám a jdu do hry…
CREED OF LOVE – začátek se odvíjí v pořádně odpíchnutém rytmu se základním motivem, na kterém skladba stojí. Prolínání hardrockového soundu s mírným bluesovým oparem se děje velmi vkusně. Dravá elektrická kytara si zde podává ruku s elektrickými houslemi, což zásadně ovlivňuje atmosféru ze které cítím tak trochu loučení s woodstockovským létem. Rytmika dusá podle daných pravidel i hlas zpěváka nepostrádá patřičné nasazení, v pozadí cítím i klasické hammondky, ale jsou potlačeny kytarou a houslemi, nicméně v závěru podtrhují výrazné finále…
BYE BYE BABY – druhá skladba běží v rytmu boogie a mohla by být ozdobou takových Black Oak Arkansas. Jižanské prvky nejsou nijak zastírány, třebaže kapela pochází z jiného amerického regionu. Hraje se zde o všem na plný plyn a zejména klasický klavír dostává prostor k sebevyjádření a opět souboj elektrických houslí a elektrické kytary a jedeme cestou necestou, dokud se topí pod kotlem. Taneční záležitost se slušným instrumentálním potenciálem, kdy nikdo nepředstírá že vytváří Umění, ale dokáže se bavit podle amerického stylu….
THE GRAND CARMEL SUITE – správně šlapavá hudba s mírně folklorním názvuky country, ale možná i irských vlivů. Samozřejmě zde dominují housle, nahrané playbackováním, ale také jsou čitelné klasické hammondky. Poprvé akustická kytara, které se přináší jistou změnu, ale rockový sound s hutným spodkem zůstává zachován. Rockové téma se sice nezdá být tako úplně autorsky původní a může mi připomínat některé skupiny klasického rocku sedmdesátých let z britských ostrovů…
NO WORLD FOR GLAD – tak tohle zní jako mírně zrytmizovaný valčík. Raz dva tři, raz dva tři…. Klavírní ornamentika, akustické kytary a také sem poprvé vstupuje ženský vokál vedle mužského. V dalších fázích skladby sem přichází větší rocková dravost s rytmickou akcentací a opět drásavým sólem na elektrickou kytaru. Je zde ovšem i zadumaná příčná flétna, které má jisté lyrizující účinky. Podobně hrála dnes zapomenutá britská skupina Fotheringay, které spojovala britský folk s rockem. Kytarové party Hala Wageneta jsou hrány suverénně s patřičným nasazením a výrazným dozvukem…. Ten valčík se ovšem ze skladby vytratil.
LADY LOVE – úvodní téma jako od Vanilla Fudge v tom tremolu varhan… Je to ovšem jenom zdání. Další skladba má rockovou přímočarost a zase jsou ve hře výrazné housle, ale i refrénově silný vokální nástup. Kytarové sólo uprostřed skladby je ovšem famózní a myslím, že právě tady zní nejpovedeněji ze všech. I když kytarista je opravdový rockový formát. Rockově dravá melodická milostná romance s tajemným postpsychedelickým závěrem a s razantní tečkou.
WORDS – preferované bicí nástroje, percussion. Do okamžiku než před mikrofon přistoupí zpěvačka, mohl bych mít pocit, že je to nějaká zapomenutá skladba, která se nevešla na debutní album Santany. Vypíchnuté hammondky s tetelivým soundem a obecně už jednou zmiňovaný woodstockovská party jako bič. Hammondky zde dostávají skutečně větší prostor a bicí nástroje a percussion tady řádí a střídání syrově zkreslených kytarových doprovodů znějí opravdu hodně santanovsky. I vokální party nejsou příliš daleko od takového Leona Thomase a Patty Buykas – ale samozřejmě sem do soulu vložené emoce předvádí někdo zcela jiný. Zdařilé a strhující od samotného začátku až do konce…. Ale přitom se tu nezapomíná pracovat s dynamikou a jejím odstíněním.
PLACE OF DREAMS – kytarové intro s pobrnkávaným motivem a pak přichází vláčné melodické hudební téma. Bublání klavírních tónů a houslové téma nadzvedávají harmonii a nabízejí i procítěný vokální projev. Na poměry alba by se možná dalo hovořit u nenápadném uhlazování, ale party elektrické kytary si zachovávají svou výlučnost a kreativitu, stejně tak jako práci s barvami. Je zde ovšem přesto cítit tendence, vytvořit pro album nějaký melodický hit, který by kapelu pozdvihl k popularitě v žebříčcích. Na druhé straně ovšem ve skladbě neshledávám takovou tu cílenou podbízivou ambici, třebaže na albu nalézám silnější skladby. Zpěv je americky podmanivý podle daných modelů…
ORANGES AND APPLES – do hry vstupuje cembalo a máme zde další skladbu, která má uhlazenější aranžmá a mohla by být použita v nějaké pozitivistické laděném, nebo možná i v nějaké filmové pohádce. Název sice kopíruje méně známý song Pink Floyd z raného období, ale je to jenom název. V mezihře se ovšem objevují hammondky a atmosféra se na okamžiku propsychedelizuje, ale opět se vrací k té melodické rozvernosti se smyčci a tady si nejsem úplně jistý, jestli je tohle pro It´s A Beautiful Day to pravé ořechové….. Nasládlost mě zde přece jenom nepřipadá úplně namístě…
ANYTIME – tahle skladba mi zní trochu jako Chicago ke konci sedmdesátých let s mírně potlačenými dechy. Rockové ostří zde obloukem uhýbá komerčněji laděnému songu a přiznám se, že se mi začíná stýskat po koncepci skladeb, které přinášely první skladby. Rozjímavý saxofon Boba Ferreiry se sice dobře poslouchá, stejně jako rozpoutané hammondky, ale i přesto, že jsou zde podávány slušné výkony, tendence hudbu tlačit do středního proudu, kam občas zabloudí elektrická kytara, jsou zde už hodně cílené a s tím jsem popravdě řečeno moc nepočítal….
BITTER WINE – třebaže předposlední skladba zní jaksi barevněji a kreativněji, ten sound z počátku zde už skutečně postrádám a také se myslím, že ten background instrumentace je až příliš nevýrazný. Rytmicky je skladba ovšem dost pregnantní a do hry se vracejí playbackované elektrické housle. Ty znějí ovšem s velkým nasazením, ale harmonie skladby je dost uhlazená, přesto mám ze skladby lepší pocit, než z těch dvou předešlých….
MISERY LOVES COMPANY – odmyslím-li si interpretační podíl zpěváka, tak tuhle skladbu by mohli mít repertoáru třeba takoví Pavlov´s Dog. Návrat k původní formě z počáteční koncepce cítím, ale zároveň jaksi neodbytně vnímám jakousi únavu materiálu. Zejména autorské zázemí jakoby vařilo mírně už z použitého. Instrumentace se to sice snaží přebít v aranžmá, ale musím konstatovat, že spokojen jsem se skladbou tak zpoloviny. Mohl by ji zpívat zrovna tak Joe Cocker, čemuž hodně nahrává doprovod. Myslím, že osobitost se zde stírá.
Nemyslím si, že by album patřilo mezi nejšpičkovější projekty kapely a srovnání s první alby se mi nezdá úplně namístě. Poslechově příznivé, ale zároveň zde vnímám pozvolné vysychání invence, kterému kalifornská kapela musí čelit. Jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Objektivní by bylo tři a půl, což jak známo nelze…. Protože mi zde chybí větší podíl původně dominujících houslí Davida LaFlamma, tak udělím „pouhé“ tři….. Pamětníkům mohu doporučit, ale mladší ročníky asi budou hledat jiné hrdiny…. Díky, Zdeňku!!!!!

» ostatní recenze alba It's A Beautiful Day - Choice Quality Stuff / Anytime
» popis a diskografie skupiny It's A Beautiful Day