Pink Floyd / Wish You Were Here (1975)

Kdysi, kdesi...žil jeden docela obyčejný táta. Měl docela obyčejného malého syna. Byl to takový neposedný spratek, sotva školou povinný a plnými doušky užívající svého dětství, o kterém si tenkrát myslel, že bude věčné...Táta i kluk měli doma zeď a na ní - magnetofon! Takový hnědý, na pásky na kotoučích, kterých bylo v šuplíku plno a když se nějaká tahle páska tak divně zamotala, tenhle táta klel a nadával, jako horník, kterým ve skutečnosti také byl! Tenhle magnetofon byl takové malé, domácí centrum a co bylo úplně jasné i všem sousedům horníkům kolem byl fakt , že magnetofon v jednom kuse hrál! Hrál ráno i večer, hrál snad i po nocích, tenhle hnědý krám prostě pořád hrál a hrál...Malý kluk chodil do školy, po ní páchal plno vylomenin všeho druhu, za které dostával od svého táty pořádně za uši a do toho všeho pokaždé hrála ta hnědá věc na zdi, den po dni, rok za rokem...Hudba, linoucí se z těch pásků, byla prostě úplně všude, byla tak samozřejmá, jako se nadýchnout, byla vším prostoupená, jako samotný čas, který pomalu, svým naprosto přesným tempem, ubíhal...Ten malý kluk byl toho všeho součástí, byl součástí všech těch zvuků a cvakání při výměnách kotoučů s páskami, byl součástí všeho toho obsahu na nich a ač si to tenkrát ještě neuměl dost dobře představit či připustit, tohle všechno ho pomalu, ale jistě začalo formovat. Nevěděl o tom a nepřipouštěl si to, proč také,nebyly důvody! Byly pytlíky plné kradeného rybízu ze sousedovy zahrady, byl strach z táty za čtyřku ze školy z podělaného diktátu, byly dětské sny před usínáním, byla hnusná zubní pasta na ranním kartáčku a...vždy a všude - hudba! Tahle divná, hnědá věc na zdi...
Léta ubíhala, z kluka se pomalu stával větší kluk a pak ještě větší a nakonec z něj byl mladý muž. Dětství bylo pryč, ještě nebyla pravá chvíle na to plně si uvědomit tu sílu času a nenávratného...Z toho dětství si mladý muž odnášel plno zážitků a prvních zkušeností, pár jizev na těle, které tam zůstanou už navždy, lásku k červenému a odpor k černému rybízu a plnou hlavu plánů a ideálů a ...hudby! Pomalu zjišťoval, že právě hudba je zatraceně fajn záležitost, sakra, je jí kolem tolik a tolik! Začal se tedy o hudbu aktivně zajímat, zjistil, že je mu velice blízká a přicházel na to, o čem kdysi neměl nejmenšího ponětí - že je jeho součástí, ať se mu to líbí nebo ne! Pomalu, velmi zlehka, přicházela doba dostupnějších informací všeho druhu, všude bylo plno hudebních desek a posléze CD, přibývaly koncerty a peníze na první vlastní magnetofon...Mladý muž hltal hudbu plnými doušky, byla krásná a plná překvapení, dokázala udělat život ještě krásnějším a co bylo velmi důležité - stávala se ještě více a více dostupnou! A až nyní přicházelo ono rozuzlení, zjišťování, co že to vlastně onoho chlápka provázelo celým dětstvím, co bylo doslova vnucováno jeho dětským, občas špinavým, uším...Písnička, kterou jeho táta, kdo ví, proč, nazýval hornickou hymnou, je ve skutečnosti " Radio Activity " od skupiny Kraftwerk! A ten "hrozně uřvanej chlap" je Ian Gillan a jeho purpleovská, nesmrtelná "Child in Time" a : "Tati, to je ňáká fujara?" je krásné, glissando kytarové sólo v "Love Hurts" od Nazareth! A jak se klukovi tenkrát strašně líbil "ten zvon jako v kostele..."Kdo mohl tušit, že slýchal "Hells Bells" od AC/DC?" Anebo "ty holky fakt dobře zpívaj!" No aby také ne, je snad někdo, kdo pochybuje o skupině ABBA? Bee Gees, Smokie, Chicago, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, ELO...Všechny tyhle skupiny mladý muž zná, celé dětství si, úplně mimoděk, tyhle melodie broukal s nimi, nemusel, přicházelo to samo a patřilo to i k tomu snění při usínání...Tak takhle to tedy všechno je! Ta letitá, hudební analogie, dostávala konkrétní podobu! No a pak přišel den, kdy tenhle mladý muž objevil kouzlo skupiny s trošku zvláštním názvem - Pink Floyd! Sám zatím nevěděl kdy přesně a proč vlastně, ale tahle hudba se mu začala čím dál více líbit a chtěl jí stále víc a víc! A vcelku se mu to dařilo, dařilo se shánět další a další desky a kazety a nořit se čím dál hlouběji do této, dnes už s jistotou, životní hudební filozofie. A pak to přišlo ! "To sou ňáký zvuky z továrny, že jo, tati!" ... "Parádní vichřice a jak tam mluví jako robot!" ... "Hezký varhany, ten saxofon na konci je jako soused Forajta!" ... "Normálně tam slyším včely a ptáky, jako někde v lese!" ... " Tak tahle ženská zpívá tedy líp, než Vondráčková, fakt, tati"! - - - Tak tohle jsou Pink Floyd ? Ale proboha, vždyť ten mladý muž to přece zná! Zná to, ví to docela přesně, ježiši...Začíná milovat Pink Floyd, chtěl něco nového, bylo to nové, skvělé - nebo snad ne? Ne, nebylo! Pink Floyd totiž provází tohoto chlapíka už od jeho dětství, jsou už dávno hluboko v jeho hlavě a srdci a teď přišel čas si to pořádně uvědomit...Jako by to bylo nějak dopředu předurčeno, je to už dávno, ještě z dětství...Na tohle muž tenkrát nebyl připraven, dnes už ano. Dnes, když cítí chuť červeného rybízu a zavře oči...Vidí špínu za nehty svých dětských rukou, cítí to pálení v kotnících po kopřivách u sousedovic plotu...Cítí vůni z otcových tvrdých sparet a zase slyší ty "ňáký zvuky z továrny..." Vidí, jak stojí před tou zdí a zírá na hnědý magnetofon a počítá, kolikrát se kotouč s páskou otočí a "tati, no fakt tam slyším včely..."

Dnes, po téměř čtyřech desetiletí, s úctou, tady a teď, napíši jediné : " Za ten dětský, hudební teror...děkuji, otče!"



"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 1-5" Kdysi jsem kdesi četl docela zajímavou anketu mezi příznivci Pink Floyd na téma - Nejcharakterističtější zvuk Pink Floyd. Ne skladbu, nýbrž nějaký zvuk či zvukové téma, které, při pouhém poslechu, evokuje a ihned připomene tuto skupinu. Názory se různily a bylo vážně zajímavé je číst! Od typického, sonarovského "ping" na začátku "Echoes", přes pulsující baskytaru na začátku "One of These Days", zvuk zvonu ve skladbě "High Hopes" nebo disco kytarový riff v "Another Brick in the Wall,pt.2" Já osobně to vidím jinak...
*** Slábnoucí zvuk varhan a téměř úplně temné pódium...Vůkol skoro až neskutečné ticho, zvláštní ticho, navozující určitý pocit napětí, které téměř dokáže svraštět čelo a oční víčka přivřít do úzkých štěrbinek...Kdesi v rohu svítí velice slabým světlem malý bod a spíš dává tušit obrysu postavy, stojící uprostřed...Postava je hubená, má hluboko dopředu skloněnou hlavu, dlouhé vlasy padají až pod klíční kosti a i v té tmě je zřejmé veliké soustředění...A teď se to stane! Do ticha se ozvou tóny, pouhé čtyři kytarové tóny...Přicházejí jakoby z úplně jiné dimenze, odněkud, kde to nikdo z nás nezná a ač kdokoli chce nebo ne, tyhle tóny vnáší do atmosféry ještě větší napětí, které až svírá a cítí to úplně každý...Tóny se rozletí do prostoru a ten se stává skoro až neskutečně nekonečným...Pak se čtyři tóny ozvou znovu a tím se celý prostor dostává do jiného...*** Vážení, právě jste slyšeli ten nejpinkfloydovatější zvuk ze všech pinkfloydovských a na celém světě neexistuje jiný, který by přesněji definoval právě určené! Kdo ví, jak tyto čtyři kytarové tóny vůbec vznikly, možná, že pan Gilmour jen náhodou zavadil o struny své kytary, možná, že nad nimi dlohý čas přemýšlel, možná je vymyslel někdo úplně jiný...Je to vcelku jedno, tyhle "pitomé" čtyři kytarové tóny nejvyšším možným způsobem charakterizují celou existenci Pink Floyd a bez nich by rock nebyl rockem. Přísahám!
De facto vlastně otevírají první skladbu tohoto alba, samozřejmě po úplně počáteční předehře, kterou kdosi nazval nejlepší předehrou v historii rockové muziky a nelze s tím v nejmenším nesouhlasit! Tato skladba je rozdělena do několika témat a kdo jen maličko ví něco o historii Pink Floyd, je mu nade vše jasné, že pojednává o zakladateli této skupiny, o Sydu Barrettovi. V textu Rogera Waterse je vcelku patrná analogie působení Syda Barretta ve skupině, od jeho, s odstupem času asi po právu nazývaného geniálního začátku, až po poměrně hořký a tragický odchod a vlastně celý pohnutý osud. Roger Waters v poetické rovině popisuje vlastně to, co historie zná, i když nejspíš ne do úplných detailů. Počátky Pink Floyd byly ve všech možných směrech ovlivněny právě Sydem Barrettem a nedá se, než naprosto bezvýhradně souhlasit s pozdějším výrokem Rogera Waterse, že "bez Syda to nešlo, ale s ním by tohle nikdy nebylo." Skladba "Shine on You Crazy Diamond" je mnohými kritiky i hudební veřejností vnímána jako naprostý vrchol tvorby Pink Floyd, jak po hudební, tak zejména po textové stránce a Roger Waters opět dokázal, že patří k největším a nejlepším hudebním textařům 20.století. Skladba samotná je zlatým hřebem všech vystoupení skupiny, povětšinou pódiové produkce Pink Floyd otevírá a navozuje tu nejzvláštnější atmosféru, kterou si jen lze představit! Osobně se mi, ač mám zpěv Davida Gilmoura moc rád, více líbí v podání Rogera Waterse, tedy ve studiové podobě. Skladba sloučením témat nabobtnala do celkových více než pětadvaceti minut a Pink Floyd s ní opět dokázali, že jsou geniální muzikanti a naprostí mistři dlouhých kompozic! S jistou nadsázkou by se dalo říci, že skladba samotná by mohla být naprosto rovnocenným a samostatným pinkfloydovským albem. Otevírá jí neuvěřitelně citlivě namixovaný zvuk varhan, který by se dal charakterizovat jako jakési poznávací znamení a pokud je to práce pouze Ricka Wrighta, nezbývá, než hluboce smeknout! Sólový zvuk syntezátoru na začátku skladby udává směr celému dílu, tento měkký, teplý zvuk, hraný dle mého názoru na syntezátor Moog, prostupuje celým albem a je jeho naprosto přesně identifikovatelnou součástí. Rick Wright míval prazvláštní schopnost podbarvit hudbu melancholií a pokaždé k tomu použil ten nejlépe znějící zvuk. Skladba končí saxofonovým partem Dicka Parryho, kterým byl vlastně pasován do jakéhosi "pátého floyda v pozadí" a dnes si tvorbu bez něj jen stěží dokáže kdokoli představit, i přes jisté námitky, že právě do skladby "Shine On..." moc nepasuje. I v této skladbě předvedl David Gilmour své geniální kytarové umění, dotažené do nejmenších detailů a znovu ukázal, proč se snaží jeho hru napodobovat obrovské množství kytaristů na celém světě! Možná by bylo na dlouhé, předlouhé diskuze, zda skladba "Shine On You Crazy Diamond" je či není tou nej nej v celé historii Pink Floyd. Že je ale jednou z nejlepších, a to i v celé historii světového rocku, diskuzi absolutně vylučuje!


"WELCOME TO THE MACHINE" V ještě doznívajících tónech Parryho saxofonu, se ozve prazvláštní směsice zvuků...Připomíná to zvuky nějakého industriálního zařízení, snad někde v tovární hale, kdo ví...Přesně to ví pouze členové Pink Floyd a bylo by nesmírně zajímavé se dozvědět, kde a za jakých podmínek vlastně vznikly! Co je však ale jasné - jde o naprostý originál, uložený v pinkfloydovských zvukovývh knihovnách a obyčejným smrtelníkům nedostupných. Pokud by je chtěl někdo jakýmkoli způsobem kdy použít, asi mu nezbyde nic jiného, než si je ze skladby "vypůjčit..." Tyto zvláštní a napětí vyvolávající zvuky, otevírají druhou skladbu alba a z mého osobního pohledu jednu z nejlepších! V mém, jakémsi osobním žebříčku oblíbenosti, zaujímá skladba "Welcome to the Machine" po "Us and Them" a "Dogs" velice čestné, třetí místo! V textu se Roger Waters zabývá zvyšujícím se tlakem nahrávacích společností, který je vyvíjen na všechny hudební skupiny a kterému podlehnout bývá velice snadné. Po neskutečném úspěchu s předchozím albem "Dark Side of the Moon" bylo absolutně nemyslitelné, aby z dílny Pink Floyd nevzešel další ohromující trhák a ač si to skupina jen těžce připouštěla, stala se výrobní značkou, s velikým vlivem, ale i možností obrovského profitu pro všechny zainteresované. Skupina se dostala do této mašinérie tlaků na produkce a potažmo obrovské zisky a nutno dodat, že už nebylo cesty zpět a posléze to pochopili úplně všichni, nejen autor textu Roger Waters...Osobně bych se ale pozastavil nad hudební stránkou skladby. Tato skladba je totiž v mnoha ohledech zvláštní...Především úplně postrádá bicí party! Rytmus skladby udržuje basový syntezátor, jehož zvuk se strojově přesně přelévá ve stereo spektru do levé a pravé strany a Pink Floyd s tímto zvukem provádí neuvěřitelné věci!! Nevěříte? Zaposlouchejte se! Ve skladbě totiž skupina znovu použije to, co je dnes už jen velice těžko ke slyšení - geniální přechod z 4/4 do 3/4 taktu! A to způsobem, který lze snad i přeslechnout, protože je dotažen k absolutní dokonalosti! Při prvním sólovém syntezátorovém partu se struktura celé skladby úplně změní, Rick Wright pro to opět použil naprosto přesně znějící zvuk, ze studeného, analogově stringového zvuku v pozadí až mrazí a jen přiživuje tu těžce hmatatelnou,až skoro deprimující náladu celé skladby, kterou ještě podtrhuje Gilmourova kytara...Ale ani Nick Mason nepřišel tak úplně zkrátka, do skladby přispěl několika temnými, tympánovými vstupy, které se vynořují skoro jakoby z pekla a ještě více přiživují smrtelně děsivou smršť Rickových syntezátorů, které dávají tušit setkání s elektronickými kouzelníky...Velice temně zní i Gilmourův zpěv, myslím, že v určitých pasážích se dotýkal svého limitu a Gilmourovy hlasivky dostaly jaksepatří zabrat! A výše zmiňovaný basový syntezátor? Bez ohledu na takt, bez ohledu na momentální pasáž skladby - jede si to své, dum-dum-dum-dum...Z mého pohledu je tohle jedna z nejlépe muzikálně technicky zvládnutých skladeb, kterou jsem kdy vůbec slyšel a myslím si, že něco podobného už nikdo nikdy nezahraje! Pink Floyd tímto opět dokázali, že jsou naprostí instrumentální mistři a tohle umění si zaslouží svou samostatnou kapitolu v rockových knihách...


"HAVE A CIGAR" Tato skladba je textově a pocitově jakýmsi pokračováním té předchozí. Roger Waters všechny souvislosti s působením v hudební branži velice citlivě vnímal, stejně jako fakt, že i atmosféra ve skupině samotné, se pozvolna měnila a vyostřovala. Poukazoval na to svými texty a to se v mnoha případech stávalo důvodem svárů a nesouhlasných postojů ostatních členů skupiny. David Gilmour, co by už dávno dominantní zpěvák, údajně pro ne zcela souhlasný postoj, odmítl tuto skladbu nazpívat. Rick Wright by to svým hlasovým rozsahem nezvládl a Roger Waters? Ten byl prý hlasově úplně vyčerpán ze skladby " Shine On...", čemuž se, s přihlédnutím ke skutečnosti, že právě tato skladba se nahrávala nespočetněkrát, dalo věřit. Přišel tedy nápad, aby skladbu nazpíval někdo jiný, podobně, jako v případě "Great Gig in the Sky" na předchozím albu. Volba padla na známého skupiny, na zpěváka Roye Harpera. Když pominu všechny známé důvody k tomuto rozhodnutí, musím konstatovat, že Roy Harper se s úkolem vypořádal naprosto dokonale a skladbu zazpíval fantasticky! Podobně, jako v případě " Dark Side...", skupina podnikla před nahráváním ve studiu koncertní turné a při live produkci zněl hlas Roye Harpera opravdu skvěle! Jenže...Traduje se, že nápad se zpěvem Roye Harpera, byl schválen poměrně rychle a dalo by se říci jednohlasně a to už svědčilo o měnící se atmosféře uvnitř skupiny. Přes veškerou úctu i respekt k rozhodnutím všech zúčastněných, myslím, že tohle byla veliká, veliká chyba! A dost těžko můj osobní názor změní i ten fakt, že Roy Harper skladbu zazpíval opravdu velice vydařeně. Myšlence jednoho z členů skupiny, že "Roy to nazpíval dobře, ale už jsme to nebyli my..." dávám za pravdu. Myslím, že tohle bylo jedno z nejhorších rozhodnutí skupiny vůbec a přesto, že celkovému úspěchu a lesku alba to nejspíš moc neublížilo, osobně to považuji za "nejslabší článek" alba.
Dovedu si totiž poměrně živě představit, že skladbu zpívá nikoli Gilmour, nýbrž právě Roger Waters a myslím si, že je to nenapravitelná škoda...Po hudební stránce bych ale skladbu opět velice vyzdvihl a důvodů je hned několik. Úvod se nese v jakémsi rhytm and bluesovém stylu a osobně tuto skladbu po instrumentální stránce řadím mezi pinkfloydovské skvosty! Při pozorném poslechu, kdy se posluchač snaží vnímat pouze jednotlivé nástroje, zjistí, že jich tam je snad příliš. Není zde žádné tzv. hluché místo, všechny takty i mezitakty jsou vyplněny nějakým zvukem a může to budit dojem hudebního patosu, který by dokázal zahrát snad jen dvojnásobek muzikantů. Ale při ještě pozornějším poslechu se člověk musí zákonitě dovtípit, že má co do činění s opravdovými hudebními génii! S velikým, opravdu velikým dovolením, bych si troufl tuto skladbu srovnat se skladbou "Osmy svetadiel" od skupiny Elán. I zde je totiž patrný skoro až přehršel zvuků a nástrojů, až si člověk položí otázku - "není to příliš?" Ne, není! Každý, každičký zvuk a tón z tohoto "zvukového balíku", má totiž své naprosto přesně určené místo a není tam vlastně nic, co by do sebe nepasovalo s až úzkostlivou přesností! Svědčí to pouze o jediném - všichni zmiňovaní muzikanti mají neskutečný cit a potenciál, který se prostě musí ocenit! A v obou skladbách je zřejmá naprosto přesná, trpělivá a do nejmenších detailů dotažená studiová práce! Z instrumentálního pohledu řadím skladbu "Have A Cigar" mezi klenoty v celé tvorbě Pink Floyd!



"WISH YOU WERE HERE" Pro mnohé fanoušky skupiny je právě tato skladba nejcharakterističtější, při pouhém vyslovení názvu Pink Floyd se jim okamžitě vybaví "Wish You Were Here" a opět s tímto nelze moc polemizovat. Tahle skladba má své jisté specifické, dalo by se možná říci až výsostné postavení v celém kánonu tvorby Pink Floyd a právě ona je jednou z těch, která dokáže při živých koncertech navodit onu prazvláštní atmosféru, kdy mnohdy začne obecenstvo spontánně zpívat, jako by i ono vzdávalo poctu...Poctu muži, který tu již není a bez kterého by tu vlastně nebyl nikdo...Původně šlo o básničku Rogera Waterse, kterou později zhudebnil David Gilmour a oblékl jí do až téměř folkového hávu. Jde nejspíš o jedinou skladbu Pink Floyd, kdy vznikl nejdříve text a posléze hudba. Obojí je velice vzácně vyvážené, je to skladba, kterou si obrovské množství lidí hraje na své otřískané kytary třeba někde u táborových ohňů a to především pro svou jednoduchost. Úvod skladby patří téměř k povinnostem všech hráčů na španělské kytary a i zde David Gilmour potvrdil, že jeho jméno bude navždy spojováno s kytarovými legendami. Textově jde o jeden z nejvyzrálejších počinů Rogera Waterse a já si myslím, že tímto se Roger snažil očistit sám před sebou, před svým vlastním svědomím...Po čistě hudební stránce má i tato skladba jistou zvláštnost - abych byl schopen jí zahrát přesně podle originální předlohy, musel jsem svůj syntezátor přeladit o 50 centů oproti mezinárodně uznávaným stupnicím a nejspíš i zde je patrné, že starý lišák Gilmour se snažil o jistou dávku originality, což se mu, minimálně v těchto ohledech, podařilo dokonale. Skladba patří mezi další stěžejní kusy v koncertních vystoupeních, v kombinaci se světelným parkem skupiny, dokáže pokaždé navodit velice silně melancholickou atmosféru a i díky ní se každý koncert skupiny řadí mezi svatý rockový grál. Osobně se mi ale nejvíce líbí studiová podoba, především Gilmourův zpěv, který zní nádherně procítěně a ve kterém krásně vyniká měkký, anglický akcent. Ke skladbě se váže jistá historka, kdy je v určité pasáži slyšet zvláštní zvuk, podobající se zvuku při kousnutí do jablka. Při studiové práci prý David Gilmour skutečně jedl jablko a nikdo si neuvědomil, že jsou již dávno spuštěny snímací mikrofony. Do jaké míry je tato historie pravdivá, nevím, ale pokud bych někdy měl tu šanci hovořit s Davidem Gilmourem, z milionu dalších otázek bych tuto zcela jistě neopominul.
Jak už bylo zmíněno, z textařského pohledu jde o jedno z nejvyzrálejších Watersových děl a všichni, kdož něco ví o historii skupiny, se s tímto prostě musí ztotožnit. Nejde o žádný prvoplánovaný dojemný balast, to v žádném případě! Historie dokazuje, že v období, kdy se začaly projevovat obrovské problémy v životě Syda Barretta, byl to právě Waters, kdo se k Sydovi choval nejhůře z celé kapely...S odstupem mnoha let se ale potvrdilo, že vlastně nebylo jiného řešení, historie potvrzuje, že těmito dávnými kroky Roger Waters zachránil skupinu Pink Floyd...Myslím, že později i Waterse potkala jednou chvíle, kdy tenhle Roger, tvrdý a neústupný Roger, někde v koutku plakal...Textem skladby "Wish You Were Here" se Roger Waters snaží očistit od své minulosti a ve skladbě je zcela jednoznačně skryto poselství:" Syde, kamaráde...odpusť..."


"SHINE ON YOU CRAZY DIAMOND 6-9" Tato jedinečná skladba, rozdělená na albu na dvě velké části, pokračuje. Přichází další z témat, tentokrát orchestrální a nutno zdůraznit, že se opět jedná o naprosto geniální práci! Rick Wright opět hraje tím měkkým syntezátorovým zvukem a i zde je na první poslech jasné, že studiová práce byla provedena s naprostou dokonalostí a precizností. I tato instrumentální část v tom správném místě graduje, Gilmour i zde předvede skvělou kytarovou orgii a ostatní členové skupiny mu zdatně sekundují. A opět přichází ten nenásilný, naprosto přesně provedený přechod mezi 3/4 a 4/4 taktem, který méně pozorný posluchač klidně i přeslechne! Natáčení tohoto alba se prý neslo v již započatém rozkolu mezi členy skupiny, kdy atmosféra byla z mnoha a mnoha důvodů velice napjatá a ač se členové snažili sebevíc, aby to na výsledku nebylo vůbec znát, já osobně tam jistý druh nedostatku prostě slyším. Nevím, možná jde o mou osobní, jakousi konspirační teorii, každopádně se snažím o co nejvyšší možnou míru subjektivního vnímání. Ono napětí osobně slyším především ve vokální části skladby a to zejména v koncovkách slova "Diamond". Jako bych zde slyšel jistou vokální disharmonii, kdy se David i Roger ve zpěvu dost rozcházejí a dovolím si použít výraz - a to velmi. Tahle skladba ale ve mně osobně vyvolává mnoho dalších pocitů, řekl bych zvláštních pocitů, velice těžko popsatelných...A to především v úplně poslední části, úplně na konci. Ta část ve mně evokuje jistý stav smutku a uvědomnění si marného, byť jen pokusu, o zastavení času...Mám takové osobní představy...kdy David Gilmour, s pocitem, že už je nahrávání alba konečně u konce, prostě imaginárně odchází...V poslední části skladby je totiž patrná absence kytary, jako by si David řekl, že svou práci již odvedl a je na čase se osvobodit...A nechává tímto své kolegy, aby album dokončili bez něj a Roger, Rick a Nick hrají tohle smutné blues...Úplně poslední tóny skladby se už dotýkají mého osobního smutku, opět je zde ten zvláštní, teplý zvuk Rickova syntezátoru a dalo by se věřit tomu, že poslední tóny hraje Rick s velikým pocitem úlevy, úlevy nad tím, že tuhle kapitolu už má za sebou...Mnoho lidí, fanoušků a snad i hudební kritiky, mají za to, že od roku 1972 začala veliká, pinkfloydovská trilogie. Já osobně s tímto opravdu subjektivně a velice důrazně nesouhlasím! Jsem přesvědčen o tom, že album "Animals" sem už nepatří...Víte, tohle období vnímám jako vznik něčeho velikého, něčeho, co se stěží kdy bude opakovat, něco ve smyslu, že vzniklo tělo a bylo do něj přidáno srdce...Při pohledu zpět je nanejvýš jasné, že album "Wish You Were Here" prostě vzniknout muselo, muselo vzniknout jako pokračování "Dark Side", nebylo jiné volby. Tato dvě alba jsou jako Romulus a Remus rockové historie, patří k sobě tak samozřejmě, jako kyslík k plícím a do svého teritoria už nikdy nikoho a nic nepustili. A těmi úplně posledními, smutnými Rickovými tóny, byl kruh uzavřen...Byla uzavřena jedna obrovská, hudební epocha, která bude mít už navždy své privilegované postavení v celé historii hudby a tohle nikdo a nikdy nezpochybní! A můj osobní smutek? Při každém poslechu se prostě dostaví, je naprosto bezděky, ale o to přesněji vyvolán a pořád a stále stejně vnímán. Víte, Rick Wright tenkrát tím svým smutným zvukem uzavřel něco, co se už nikdy, nikdy nebude opakovat...

Album "Wish You Were Here" je mnohými hudebními kritiky i širokou hudební veřejností pokládáno za absolutní vrchol ve tvorbě Pink Floyd. Nedá se s tím moc nesouhlasit, bez ohledu na to, že je zaznamenáno i mnoho negativních ohlasů. Po obsahové a textové stránce jde asi opravdu o nejvyzrálejší dílo, Roger Waters zde otevírá své nitro a nesnaží se o žádné skryté, masami stejně vnímané, poselství. David Gilmour, společně s Rickem Wrightem a Nickem Masonem, pomohli obléci Rogerovy myšlenky do nezapomenutelného hudebního hávu a podařilo se jim to, s čím ostatní zbytek hudebního světa skoro samozřejmě počítal - že po fenomenálním úspěchu s albem "Dark Side..." nemůže prostě z dílny Pink Floyd vzejít nic menšího a nic méně významného. Myslím, že tohle se skupině podařilo splnit do nejposlednějšího detailu! Osobně ale mám za to, že úroveň celého alba nedosáhla tam, kam jeho předchůdce "Odvrácená strana Měsíce". Celé album se nese v jakémsi komorním duchu, v jistých pasážích jako by byla patrná určitá nepřítomnost členů skupiny, která se ještě více prohloubila v následujícím "Animals". "Dark Side..." byla v mnoha ohledech více inovativní, více experimentální, možná měla i více, co sdělit. "Wish You Were Here" se nese na vlně absolutní hudební profesionality, což ale albu v žádném případě nelze přičítat k horšímu! Po instrumentální a obsahové stránce se jedná o naprosto výjimečný a ojedinělý počin, kde snad vůbec nikdo nedokáže najít jakýkoli kaz. Svědčí o tom i např.čísla z prodejů, ve své době šlo o nejrychleji prodávané album všech dob, kdy si nabídka nebyla vůbec schopna poradit s poptávkou a to z mnoha důvodů. Jedním z nich byla ta skutečnost, že všichni si byli jisti, že nemůže vzniknout nic menšího, než v případě jeho předchůdce a jednoduše každý chtěl album mít. A nebyl zapotřebí žádný obrovský mediální humbuk, jako v dnešní éře. Stačil k tomu třeba i jeden nepodařený koncert, jako tenkrát v anglickém Knebworthu. Tehdy došlo na festivalu k výpadku elektrické energie, zrovna ve chvíli, kdy se Pink Floyd chystali zahrát celou "Wish You Were Here". Rick Wright na začátku "Shine On..." s hrůzou zjistil, že celý jeho syntezátorový arzenál je beznadějně rozladěn a nebyl schopen úvodní tóny skladby vůbec zahrát a při, již tehdy známé preciznosti ve studiovém i pódiovém projevu skupiny, to byla naprosto bezvýchozná situace! Celá skupina tohle fiasko nezvládla a doslova se na pódiu sesypala...Jenže tehdy tento, jistě nepříjemný incident, zafungoval jako perfektní reklama a byl jen další okolností, která zájem o album přiživila, o čemž svědčily dlouhé fronty lidí před obchody s hudebními nosiči. Pink Floyd se tímto albem znovu nesmazatelně zapsali do rockové historie a společně s albem "Dark Side..." stvořili nezapomenutelné dvojdílo, které tu bude věčně. Osobně, ač mám toto album velmi rád, jej řadím ale až za "Dark Side of the Moon", i když jen o ta pověstná, sotva vyvinutá prsa náctileté teenky. A ač je toto album dokonalé a to ve všech možných a myslitelných směrech, myslím, že Pink Floyd ani nyní a už nikdy nepřekročili svůj stín v podobě alba "Dark Side of the Moon" . Ale při vší osobní úctě a obdivu, myslím, že právě albem "Wish You Were Here" si na tento stín skupina Pink Floyd, přinejmenším, sáhla...


EPILOG (osobní ) "Hudba Pink Floyd je jako krásná žena, kráčející po bulváru, která s Vámi nikdy nebude mluvit..." Tento výrok kohosi poměrně přesně vyjadřuje to, co cítí, ani už nevím, kolikátá generace, lidí. Člověk zavře oči a v duchu vysloví tato dvě slova a dostaví se zvláštní směsice pocitů...Já osobně vnímám jakousi zhůry danou genialitu, které v hudební branži není příliš na rozdávání, vnímám jistý druh napětí a zvláštního kouzla, velikého tajemství...V souvislosti s Pink Floyd, mi byl předložen mnohokrát onen "Talíř plný překvapení" a myslím, že stále nejsem schopen celý jeho obsah náležitě a beze zbytku vstřebat. Jde to velmi pomalu, rok za rokem, ale chuť prostě pořád nemizí...Skupina Pink Floyd má naprosto ojedinělé postavení ve všem, co souvisí s hudbou a že je jí kolem nás tolik a tolik! Vzniklo a ještě vznikne mnoho a mnoho hudebních skupin a těles, které budou mít, co sdělit. Nejspíš ale už žádná z nich nedospěje do statusu, kterého dosáhli Pink Floyd a tohle si dovolím tvrdit velice vážně. Nikdo už nebude zahalen tím zvláštním, těžce popsatelným druhem tajemství, které osobně vnímám už dlouhá léta...Pink Floyd měli to obrovské štěstí, že vznikli právě ve své době, dnes si říkám, že to takhle prostě být muselo a tím bylo hudebnímu světu dáno něco naprosto mimořádného a impozantního! K onomu kouzlu, kromě naprosto úchvatné hudby, přispěl i zvláštní, neuchopitelný druh tajemství. Ve své době si členové Pink Floyd velice pečlivě střežili svá soukromí, vznikl zvláštní kruh Pink Floyd, do kterého měli vstup povolen pouze vyvolení. Členové se zjevili jako duchové, odehráli další z nezapomenutelných koncertů a opět zmizeli a veřejnost to musela jednoduše akceptovat. O jednotlivých členech Pink Floyd toho moc známo nebylo, byli zahaleni neproniknutelnou hradbou anonymity a ta jim dovolovala, že po koncertu se mohli druhý den procházet ulicemi a vmísit se naprosto nepozorovaně do davu. Mít aspoň nepatrnou část z této anonymity např. John Lennon, myslím, že by tu byl s námi pořád...Dodnes se přidává k dobru ověřená historka, kdy na jakémsi turné skupina lidí v letištní hale zastavila samotného Richarda Wrighta s otázkou, zda náhodou neví, kdy a kde přesně přistane letadlo se skupinou Pink Floyd. Že jako dlouholetí fanoušci skupiny by jí rádi přivítali. Načež Rick Wright s kamennou tváří odvětil, že nemůže pomoci, protože jednoduše žádnou skupinu Pink Floyd vůbec nezná...Byly zaznamenány i překvapené výrazy fanoušků na turné ve smyslu "Cože, tihle chlápci ve vytahaných svetrech a ošoupaných džínách jsou rockové supermega hvězdy? " Čísla z prodejů a hudební kritiky na sólové projekty členů skupiny, byly velice vlažné a mnohdy jejich alba doslova zapadala v nepříliš velkém zájmu. Jako by ono zvláštní kouzlo, po opuštění magického pinkfloydovského kruhu, jednoduše přestalo působit...K tomu přičtěme, kromě skvělé hudby, ještě velice pohnutou historii skupiny a její cestu na vrchol a mnoho a mnoho dalšího a máme co do činění se vznikem legendy, která se postupem času mění doslova v mýtus...V mýtus s obrovským vlivem, který sám o sobě nepřestával fascinovat! Při obrovském koncertu Live 8 v roce 2005 v Hyde Parku, vystoupili, na chvíli znovu sjednocení Pink Floyd, na úplném závěru akce. Myslí si snad někdo, že to byla náhoda? Takového člověka bych považoval ze naivního blázna a vysmál bych se mu! Vliv skupiny, i když jistě ne plánovaně, sahal i do vysokých pater politiky, což potvrdil legendární koncert na náměstí Svatého Marka v Benátkách roku 1989. Celá městská rada byla nucena rezignovat poté, co absolutně nezvládla takovou událost, jakou byl koncert skupiny Pink Floyd...V japonském Tokiu byly do jisté míry přehodnoceny energetické normy, které potřebám Pink Floyd jednoduše nastačily...Tímto se dostávám k dalšímu, velice, velice důležitému aspektu a tím jsou koncertní podoby tvorby Pink Floyd. Postupem let se koncertní vystupování skupiny dostalo na takovou úroveň, kterou snad ani nelze pořádně popsat...Turné "The Wall", "Delicate sound of Thunder" či "The Division Bell" jsou záležitosti, které, dle mého soudu, už nikdo nikdy nezopakuje a možná...možná je to tak i dobře. Kdo byl jednou nakažen "virem Pink Floyd", už protilátku ani nehledá...Všem, kdož neměli to štěstí a nikdy nebyli na koncertu Pink Floyd, bez sebemenšího náznaku škodolibosti vzkazuji jediné - litujte, litujte po celý zbytek svého života! Myslím, že na světě existují miliony lidí, kteří na otázku "Nejlepší koncert" bez jakéhokoli zaváhání odpoví - Pink Floyd! Pokud existuje nějaká hudební spravedlnost, byla naprosto slepá k těm, kteří toto štěstí neměli...Já ho měl...Já tam tenkrát byl! A věřte, že v tuto chvíli mi dochází slova, abych mohl aspoň vzdáleně přiblížit onu událost...Velmi, velmi těžce se dají popsat ty pocity...***Napětí bylo téměř nesnesitelné, ten zvláštní druh napětí, které člověka uchopí a nedovolí mu se ani pohnout, nedovolí, aby hlasitě dýchal, nedovolí myšlenkám zformovat se do obrany...Pak se do temného prostoru začaly linout prazvláštní, skoro až strašidelné zvuky, ze začínajícího deště nelze ani vnímat jeho vůni, ten déšť jen umocňuje tenhle pohádkový okamžik...Cítím, jak se mi napínají šlachy nad nárty, uvědomuji si, že se mi chvějí nohy a jsem moc rád, že mohu sedět...Ten okamžik je tak silný, že se téměř nedokáže vměstnat do mého mozku, skoro to bolí...Pak se pódium zahalí do nepopsatelné modré barvy, marně přemýšlím, zda jsem takovou modř někdy viděl...A pak se stane něco, na co nezapomenu, co budu živ...Stotřicetitisícová masa lidí, obrovská, až hrůzu nahánějící masa lidí, náhle...zmlkne. Prostě...zmlkne...Jako na pokyn nějakého neviditelného, ale mocného vládce..."Ty vole, tohle není ani možný..." pronesl člověk, sedící asi šest řad nade mnou, já ho viděl, já ho i slyšel! Přísahám, že jsem ho slyšel... ***
Tehdy jsem měl pocit, že mít dostatek prostředků, absolvuji celý zbytek turné se skupinou. Ty chvíle prostě nemohly stačit k tomu, abych se nabažil toho, co jsem právě prožíval...Dnes, po téměř dvou desetiletí, už mám na věc úplně jiný pohled. Jsem rád, že zůstalo pouze u této jediné události, vážně jsem rád...V mém životě je totiž jeden jediný zážitek, který už nebude nikdy překonán...V ten dávný, památný den 7.9.1994, mi byl totiž věnován dar. Osobně jsem byl totiž součástí onoho vznešeného, tajemného mýtu...Mýtu s názvem Pink Floyd...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Wish You Were Here
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd