Hackett, Steve / Voyage of the Acolyte (1975)

Osoba Stevea Hacketta je u mně příkladem nedoceněného génia, který měl již pří prvním poslechu daleko větší podíl na tvorbě a celkovém vyznění raných Genesis, než by se zdálo. Jeho kytarové postupy a intimní zákoutí, zvukomalba a aranže jsou nezaměnitelné a jaký vlastně byl jeho přínos, názorně ukazuje jeho sólová tvorba. Tu zahájil Hackett ještě jako člen Genesis v r. 1975, o dva roky později se pak rozhodl z Genesis vystoupit definitivně, svázán kolektivním rozhodováním a jistě i komerčním směřováním jeho domovské kapely. Ačkoli jsou jeho alba vysoce nadstandardní, pokud bych měl jedno vybrat, byl by to právě asi jeho fenomenální debut. K němu mám zcela osobní, intimní vztah, jak tu někdo správně napsal, je to nejlepší album, které Genesis nikdy nenahráli. V mém žebříčku je neuvěřitelně vysoko a kdybych byl jednou donucen k nějakému pořadí alb, nevím nevím, zda by se neumístilo až úplně nejvýše...

Úvod obstará Ace of Wands, a to na Stevea zdánlivě tvrdým soubojem kytar, basů a kláves, pak však přichází klasická, nádherná akustická katarze, atmosférické rozepětí a tyhle dva protipóly a jejich střídání jsou pro úvodní skladbu typické, i když závěr je přece jen více experimentálně rockový. Absolutní perla hned na úvod. Pohádková, dokonale intimní atmosféra ovládá prostor hned od počátku alba a ocitáme se v nejlepších intencích raných Genesis... Hands of Priestess (part I) - zde musíte Stevea poznat po prvních pár tónech; dokonalá studie prolínajících se průzračných akustických kytar a kláves a flétny Johna Hacketta... když se do toho pozorně zaposloucháte, základ je zcela prostý, ale o to drtivější to má dopad na celkové rozpoložení...dokonalá kontemplace a časoprostorový přenos, pro někoho možná i slzy na krajíčku. A Tower Struck Down - opět neobvykle razantní rockový nástup v té tvrdší Steveově poloze, řádí tady basa, klávesové syntetizery i kytary. Dravá, přesto experimentální skladba, která by určitě v té době nedostala na deskách Genesis prostor. Hands of the Priestess (part II) je drobným dovětkem k jeho předchůdci - opět nádherně atmosférický, geniálně prolínající skvosty Foxtrot a Selling England by the Pound... tomuhle říkám smysluplně využitá minuta a půl. The Hermit je o poznání členitější kompozice skoro pětiminutové délky, postavená opět na vzorných prolínaních akustických kytar a jejich dokonalých aranžích ve spojení s košatými klávesovými ornamenty. Je to jedna ze tří zpívaných skladeb na albu a uměřený zpěv zde umocňuje intimní atmosféru. Skladba držící laťku na vrcholové úrovni. Star of Sirius ovšem patří po zásluze nejen do pozice korunovačního klenotu Stevea, ale progresívního rocku vůbec. Zpěvu se zde fantasticky zhostil Phil Collins - ano, takhle dokonale budou vypadat první dvě desky Genesis po odchodu Petera Gabriela. Těžko popsat - dokonalé melodie, harmonické postupy, aranžmá, intimní zákoutí, gradace a opětovný ústup. Akusticko-klávesový oceán emocí, který jako by neměl konce... neuvěřitelné!! The Lovers je opět křehkým můstkem mezi dvěma hudebními kolosy, založeným čistě na akustických kytarách. Monumentálním zakončením v duchu Genesis je závěrečná Shadow of the Hierophant, při jejímž poslechu se vám podvědomě vybaví všechny obdobné kompozice Genesis... Klenutý klávesový vstup, pak intimní akustické zklidnění s vokálem hostující Sally Oldfield, která si bere ve skladbě dominantní roli a dává ji místy až komorní charakter. Znovu přechody od akustiky k monumentálnímu refrénu. Je to jako jakési Steveovo střídání čtyř ročních období a neustálý přechod mezi klidným a zneklidňujícím hudebním protipólem. Vprostřed pak bylo do tématu zapracováno skvělé klávesové sólo, vyúsťující v dokonalou sellingo-lambovskou kompozici. Závěr je dramatický, nervní... Fantastický kousek na závěr tohoto hudebního pokladu...

Přestože je deska dokonale progresívní ve všech ohledech, omámila a pohltila mne hned prvním poslechem. Staré Genesis jsem už měl důkladně naposlouchané a tak nějak tušil, co čekat, ale výsledek mnohonásobně překročil má očekávání. Tohle je nejjasnějších a nejčistších pět hvězd, jaké lze udělit. Všem, kteří se někdy alespoň otřeli o progresívní rock, tohle doporučuji, protože tohle je jeho nejlepším možným pomníkem. Steve, tohle se povedlo!

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage of the Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve