Malmsteen, Yngwie / The Seventh Sign (1994)

Předchozí album Fire & Ice bylo víceméně propadákem a to mělo za následek jednak padák od Elektry ( a přechod k Music For Nations ) a pak také zemětřas v Malmsteenově doprovodném bandu. Zůstal jen klávesista Mats Olausson, ostatní si museli sbalit fidlátka a uvolnit místo náhradníkům. A ne ledajakým, posuďte sami. Zpěvu se ujal Michael Vescera ( ex Loudness ) a za bicí usedl Mike "The Spike" Terrana, známý ze spolupráce s Tony MacAlpinem a Steve Lukatherem. U Malmsteena vydobyl si ostruhy a v době nedávno minulé mohli jsme ho slyšet bubnovat s Rage, nebo Masterplan. Tak, to bychom měli personálie a teď k muzice samotné :

Malmsteen pochopitelně pořád si vegetuje v šuplíku neoklasické heavy metly, ale na desce The Seventh Sign opět vytasil se s parádními melodiemi a chytlavými refrény. Prostě jako skladatel mě po nepovedené předchozí desce znovu překvapil a přesvědčil o tom, že ještě nepatří do starého železa. Hned úvodní řacha Never Die je toho důkazem. Melodickej kvapík, kopáky tepou jak o závod a pochopitelně nemůže chybět virtuozní kytarové sólo. Tohle je muzika přesně podle mého gusta. I Don´t Know je taková "dirty" hendrixovka. Obdivem k tomuto performátorovi se Yngwie nikdy netajil a tak se na jeho deskách čas od času objeví skladba podobného kalibru. Meant To Be šine si to ve středním tempu a je to takový potencionální hit, neboť refrén je tu skutečně povedený. A to samé v bleděmodrém mohl bych říct i o následujícím cajdáku Forever One. Standartní ploužák, leč s velmi dobrým refrénem a Mike Vescera předvádí se v tom nejlepším světle. No a to Malmsteenovo sólo chutná vskutku lahodně... Následuje poměrně hrubozrnná rockovice s jednoduchým, "stadionóvým" refrénem, Hairtrigger a po ní první instrumentálka, bůhvíproč pojmenovaná Brothers. Přesně kvůli tomuhle křížení rocku s klasikou jsem si kdysi Malmsteena tolik oblíbil. Nevím, jestli autorem je jen a pouze sám principál, každopádně v bookletu je uveden jako výhradní autor. Pokud tyto řádky čte i fanoušek klasické hudby, možná by mi mohl pomoci.

Titulní pecka Seventh Sign začíná krásnou klasicisní vyhrávkou na akustickou kytaru, ale následně zvrtne se v přímočarý nářez s výbornou orchestrální vsuvkou a myslím, že jméno celé desce dala zcela poprávu. Na řadě je další koncertní tutovka s jednoduchým refrénem - Bad Blood - a po ní balada č. 2, Prisoner Of Your Love. Zakuklený černý koník celého alba, ten refrén se mi velice zamlouvá. Ač vypůjčený - nebo inspirovaný - je nejspíš opět nějakým dílem klasické hudby. Tóny sitáru uvádí Pyramid Of Cheops, přidává se hřmot bicích a jejich údery jsou tak mocné, že se třese dům a babča v sousedství zapaluje hromničky. Předposlední skladba Crash And Burn už zase peláší s větrem o závod, neoklasický metal se vší parádou a akustické outro Sorrow pak celou desku uzavírá.

K obalu měl bych jisté výhrady, určitě mohl být o něco nápaditější, ale velice spokojený jsem se šťavnatým a plnotučným zvukem. Radost poslouchat.

Album The Seventh Sign se mi opravdu líbí a prakticky nemám nic, co bych mu vytknul, ale pět hvězdiček nedám. Jednak jsem známej skrblík a pak si taky myslím, že desky Odyssey a Eclipse jsou o něco lepší. Ty čtyři jsou však z mého pohledu zcela zasloužené a fandům neoklasického metalu ho mohu směle doporučit k poslechu.

» ostatní recenze alba Malmsteen, Yngwie - The Seventh Sign
» popis a diskografie skupiny Malmsteen, Yngwie