Swans / To Be Kind (2014)

Někteří říkají, že album To Be Kind je "tvrdší" než předchozí řadové The Seer, že To Be Kind patří k těm tvrdším albům Swans, kterým navazují na přímočarou energii svých počátků. Je to názor, který se dá těžko potvrdit a těžko vyvracet. Jisté je, že časový formát To Be Kind je o něco uměřenější, řeklo by se soudnější, než u The Seer. Ne, že by aktuální kompozice postrádala například 34 minut trvající skladbu (nejkratší skladba alba nejde pod sedm minut), ale ve srovnání s The Seer, kde posluchač nalezl dvě pětadvaceti-minutové skladby + jednu devatenáctiminutovou, jde přeci jen v případě aktuálního alba o jistou "skromnost". Nebude to samozřejmě skromností, ale vůlí jít na dřeň a nerozmělňovat koncetrovanou energii - na To Be Kind se nám jí dostane pěkný nápor. Další věc, která je jistá a která by v debatě o tom, zda je To Be Kind tvrdší než předchozí desky nebo ne, měla hrát roli, je, že první tři skladby To Be Kind jsou pokud jde o rytmus takřka klasické blues. Nevím, jestli hned Deltské, ale je to blues jak prase. A bluesmanům se v nich také skládá mimořádný hold. A to nikoli nějakou prvoplánovou originialitou (o kterou ostatně ani v klasickém blues nikdy nešlo), ale přístupem, pojetím, postojem, vůlí a odvahou jít ke kořenům a obnažit je.

To Be Kind je nové také zvukem Girova hlasu. Zatímco na The Seer byl jeho hlas víc součástí hudby a trochu zapadal za hlukovou stěnu, na To Be Kind naopak vystupuje ze stěny hluku a geniálně umocnňuje náladu hudby. Gira se tentokrát také víc odvazuje než na The Seer - řve, chrčí, sténá, úpí, zpívá, naříká, křičí, houká, hučí, mručí jako na Filth, prvním albu. Je to obdivuhodný návrat k extrémně expresivním vyjadřovacím prostředkům u stárnoucího padesátníka, který naštěstí stále ještě nedostal rozum a nezačal, jako mnozí v jeho věku, hrát jenom zasmušilé písně, které nevyžadují nic než charisma a obejdou se bez jakéhokoli nasazení. V jednom rozhovoru se Giry ptají na to, jestli nějak udržuje fyzickou kondici - vystoupení Swans jsou fyzicky velmi náročná a k předvedenému hlasovému výkonu je kondice rovněž třeba. Gira odpovídá, že je pořád stejně na sračku jako vždycky byl. Takhle doslova to říká. Pak se rozpovídá. Dozvíme se, že skladba Oxygen, jedna z nejtvrdších skladeb alba, je inspirována jeho vlastním astmatickým záchvatem při kterém vůbec nemohl dýchat a kvůli kterému musel být hospitalizován. Dozvíme se, že přestal kouřit (až teď!). K desce říká, že jeho velkou inspirací byla countryová zpěvačka Nina Simone. To na první pohled trochu překvapí. Ale po několikerém poslechu opravdu v některých skladbách slyšíme typicky countryové ozvuky - v Girově pojetí ovšem jen kulminují napjatou atmosféru skladeb.

Screen Shot je typická skladba Swans - monotónní tvrdý rytmus ke kterému se postupně přidávají další a další nástroje, kterými skladba neuvěřitelně mohutní - nikoli ovšem do pompéznosti, ale spíš jakési poctivé kamenné monumentality. Při poslechu prvních tří bluesových skladeb má člověk pocit jako by poslouchal nějaké techno. Gira používá blues tak, jako by mělo přivádět posluchače do úplného vytržení a extáze. Textově se skladba nevymyká zlatému standardu Swans: "Love, child, reach, rise..." Monotónní přeříkávání jak od nějakého šamana posluchače spolehlivě dostane na vlnu. Tu umocní nečekaný klavír, který zmelodičtí hutný podkres. Někde vespod v něm se také objeví taky něco jako sbor hlasů, které do skladby vnesou atmosféru satanské liturgie.
Just a Little Boy (for Chester Burnett) je věnována bluesmanovi Howlinu Wolfovi, vlastním jménem Chesteru Burnettovi. Tady už začíná typické swans-psycho. Perfektně vygradovaná skladba s dojemně ironickým textem, který podtrhuje nahraný výsměch. Gira volá: "I´m just a little boy" a odpovědí je výsměch za pokračujícího pochodu temnoty. Vrchol nastává v momentu, kdy Gira začne zoufale volat: "I need Love" barvou hlasu připomene nejlepší doby Iggyho Popa nebo Jima Morrisona.
A Little God in My Hands je dynamický kus. Když se ozvou trumpety, člověk nejprve neví co vlastně slyší. Po chvíli mu dojde, že to jsu trumpety. Znějí ovšem úplně šíleně a skoro neidentifikovatelně, přirovnal bych to k hře na kytary u Sonic Youth a Jesus and The Mary Chains v těch nejhlučnějších dobách. Naprostý psycho, vyjetý olej mozku.
Bring The Sun je kompozice, která se věnuje konkrétnímu povstání otroků v evropských koloniích někdy v 18.stol. Dokonce myslím tematizuje příběh konkrétního vůdce povstání, ale teď si nevzpomenu. Gira v rozhovoru o téhle skladbě hodně mluvil - zdůrazňoval boj za emancipaci černochů a krutost evropských kolonizátorů. Ve skladbě slyšíme splašené koně - doslova, opravdu nahraný zvuk splašených koňů a do toho lidksý křik. Působí to opravdu dokumentárně a proto naléhavě. Samotnou skladbu bychom mohli pomyslně rodělit na několik částí. V jistých pasážích tu Gira řve jako Adolf Hitler při svých projevech. Ostatně jednou jsem si podrobně projížděl na you-tube rozhovory s Girou a ten co při něm sedí na terase svého domu v Texasu (nebo je to nahrávací studio?) a pak na kanapi uvnitř v domě, je velmi zajímavý. Ptají se ho na oblíbené historické osobnosti. Kromě Buddhy uvede i Adolfa Hitlera. Inu, Gira...
Abych nekecal moc dlouho, pokusím se popsat už jen jednu kompozici, která je podle mého názoru tou nejlepší z celého alba, a tou je sedmnáctiminutová skladba She Loves Us! Tvrdý rytmus nás rychle přivádí jaksi "k věci" ale po šesti minutách skladba "končí" totální destrukcí. Po ní teprve se ale začnou dít věci. Ocitáme se na temném náboženském obřadu, kterým nás provádí Gira coby šílený šaman za doprovodu hudebního zemětřesení. Klasický rockový rytmus v podání Swans by dostal do extáze i samu nehybnost. Gira vyzývá a volá: "Come to my mouth / Come to my house / Come to my tongue" nebo: "I´m your Girl / I´m your Son" - čili na první pohled naprosto vyšinutá asociace, která však jako v pravidelném rytmickém opakování působí naprosto hypnoticky, zvlášť v Girově podání. A skladba se stupňuje, nástroje jako by začínaly hořet. A v tu chvíli se odněkud zespodu na úrovni basy ozve hlas dokola a monotónně opakující "Halleluja!" A do toho tento slogan Gira "zazpívá" jako "refrén", ovšem způsobem, jaký jste zaručeně ještě neslyšeli. Gospel povýšený na pekelnou úroveň.

Celkově jde o naprosto výjimečný počin, řekl bych hudební událost sezóny, to zcela jistě. Album je poslouchatelnější než klasická první alba Swans a přitom významně zúročuje jejich agresivní energii. Celek To Be Kind působí opravdu jako monumentální dílo nejen rozsahem, ale především charakteristickým obsahem.

» ostatní recenze alba Swans - To Be Kind
» popis a diskografie skupiny Swans