Doors, The / The Doors (1967)

Když jsem rozšířil sbírky mimo metalovou sféru tak= o rockové klasiky, patřilo tohle album vůbec mezi první, které jsem z klasik rocku koupil, a dodnes se mi u jeho poslechu objevují nostalgické záblesky...

Klasický nástup klávesových basů a pak nástup divého rock´n´rollového trháku Break on Through..., notoricky známé skladby, a to nejen díky famóznímu soundtracku k Forrestu Gumpovi. Co k tomu dodat? Morrison se v refrénu až zajíká a předvádí parádní odvaz. Razantnější nástup asi nebylo možné zvolit. Soul Kitchen má parádní rockovou atmosféru a drive (i ona se objeví se vietnamských scénách ve FG), i když nálada je mnohem klidnější - bicí v refrénu jsou ale zemité a v závěru Krieger popouští uzdu propracovanému sólu. The Crystal Ship je ale razantní změna nálady - opilá psychedelická atmosféra zakouřeného baru a fantaskní nostalgická poloha Jima Morrisona, Manzarek kouzlí klavírními tóny i klávesovým surrealismem. Skvost! Twentieth Century Fox je vybuzená rocková záležitost s naprosto suverénním Morrisonem a lehkými hladivými Manzarekovými předivy kláves. Alabama Song (Whisky Bar) je známou barovou halekačkou s přímou inspirací v Brechtově Žebrácké opeře. Zcela vykolejená, dekadentní atmosféra, kde je konání při smyslech tím posledním impulsem... Přesto to z nějakého absurdního důvodu funguje. Light My Fire se pak stala po zásluze úplným monumentem kapely a především Manzareka, jenž zde svým sólem na klávesy vykonal totéž, co Page ve Stairway to Heaven, Blackmore v Child in Time nebo Hendrix ve Fire... Pomník šedesátkového tripu, ze kterého se parádně odpichuje Kriegerovo vlastní sólo... slyšet a zemřít. K nejlepším skladbám alba patří i bluesový standard Willieho Dixona Back Door Man, kterému podání Doors neubralo nic z napětí a razance. Morrison předvádí, že ani v bluesové poloze neztrácí nic ze své démoničnosti. I Looked at You je přímočarý rockový popěvek, razantní změna do rockového entuziasmu a příval energie... Strašidelným dojmem naopak působí End of the Night, kde se o navození "správné" nálady stará Manzarek a jeho hororové vstupy. Energetický náboj si naopak bere zpět Take It As It Comes, stručná, přímá rock´n´rollová palba, kde si v mezihře Manzarek neopomene vzít prostor... Závěrečná The End po právu patří mezi nejsilnější skladby rockové historie a definovala dramaticky a teatrálně rostoucí kus, opřený o Morrisonovu báseň. Od úvodních experimentálních záchvěvů kláves a kytary prochází skladba mnoha dramatickými proměnami a závěrečná recitovaná katarze a melodický motiv patří k nejsilnějším momentům. Třináct minut absolutního očistce.

The Doors jsou obecně řazeni k dobové americké psychedelii, což ale platí jen zčásti. Ve skutečnosti je čistě psychedelických jen několik pasáží a po zbytek hrací doby se vznášíme v jakémsi stylovém bezčasí, kde si vzala kapela trochu z primárního rock´n´rollu, hardrocku, psychedelických experimentů... Už kvůli nezapomenutelným výkonům Manzareka a Morrisona (Krieger ale nezůstává moc pozadu) nemohu ohodnotit jinak než maximem. Rok 1967 byl nesmírně silný, a tohle album byl jeden z vrcholů...

» ostatní recenze alba Doors, The - The Doors
» popis a diskografie skupiny Doors, The