Who, The / Quadrophenia (1973)

Quadrophenia je pro mě vrcholem tvorby skupiny The Who. Na rozdíl od taktéž vynikajícího Tommyho, prvního takto kompaktního alba naší Britské skupiny, se skládá z delších skladeb, včetně několika vynikajících instrumentálek takřka artificiálního charakteru, což vytváří dojem větší ucelenosti.
Z vln moře narážejících na skalnaté útesy se postupně vynořují čtyři "hudební témata" desky. Tento úvod, který mimochodem považuji za vynikající nápad, volně přechází do jednoduší skladby připomínající starší nahrávky kapely, The Real Me. Jistě, nejde o žádné velkolepé artrockové dílo, ale desku rozjíždí vkusně a svižně. Titulní skladba už je úplně jiný šálek kávy. Bez zbytečných pompézností navazuje v důraznosti, respektive "tvrdosti", na předcházející song. Postupně vystřídá všechny motivy opakující se na desce, až skončí jako nejznámější hit desky, Love, Reign O'er Me.
Na tento ambiciózní úvod navazuje pomalejší a méně výrazná Cut My Hair. Zde bych vyzdvihl snad jen krásné vokály. Tím ale rozhodně nechci říct, že by hudba nějak ztrácela, jen se uklidnila, aby mohla znovu přejít v silnější pasáže. První strana končí skladbou The Punk and the Godfather s výrazným kytarovým rifem. Když jsem jí slyšel, poprvé, přišla mi úplně bombastická, když jí ale poslouchám teď, neřekl bych že z alba nějak vyčnívá, což je vlastně dobře.
Druhá strana začíná pomalejším songem, jenž vzbuzuje dojem americké farmy, po úvodní pomalejší pasáži přichází zrychlení, pak znovu zpomalení, inu, na country song docela dobré, ale osobně mi tenhle typ písniček moc nesedí. V následujícím The Dirty Jobs získává vokál na naléhavosti a mírně patetická hudba nakonec přes jakousi mysliveckou dechovku přejde v jeden z nejzásadnějších songů, Helpless Dancer. Tam se na pouhých dvou a půl minutách sestava pořádně vyřádila. Celkem hojně používaný lesní roh (doufám, že je to lesní roh, popřípadě mě prosím vyveďte z omylu) přenechává po chvíli prostor výrazným vokálům, které podbarvuje agresivně znějící klavír a kytara. Pak se na scénu znovu dostává lesní roh.
Ale muzikanti nám jakoby pořád dávají jen trochu ochutnat toho, co má přijít v závěru desky. Hudba se znovu uklidňuje a nechává posluchače napjatě čekat na skvosty, které mají přijít na druhém disku. Ne že by snad bylo Is It In My Head nějak slabé, naopak, hrozně se mi líbí kytara, zároveň naléhavá i lehká, ne to není správné slovo, spíš nenucená. Závěrečná poměrně dlouhá skladba prvního disku to jenom potvrzuje. Znovu nabízí drobečky z Love, Reign O'er Me. Ale Roger Daltrey se do toho pořádně opírá, stejně tak i Pete Townshend. Vynikající skladba, ale všechno teprve přijde.
5:15 už je jeden z naprostých vrcholů alba. Začíná stejně jako Cut My Hair, ale pak se rozbíhá dál, než jakákoliv z předchozích písní. Dechová sekce a jazzové piáno dodávají prostě trošku jinou hloubku. A zase se vrací k Why should I Care.
Zvuky moře přinášejí zvolna sice méně výrazný, avšak možná ještě lepší Sea and Sand. Kytara je čím dál tím uvolněnější, ale co kytara, prostě všichni. Máte poslední šanci si vydechnout. Teď se do toho všichni opřou a už nepoleví.
Drowned je rychlá "vypalovačka" opět s jazzovým piánem a dechovou sekcí. Nějak mě nenapadá co víc o ní říct. Velká změna přichází s Bell Boy. Začátek sice nijak nepřekvapí, ale rif, který už se na desce párkrát ukázal se konečně představuje v plné kráse. Song se skládá z mnoha kratších pasáží, dohromady ovšem vytváří překvapivě soudržný celek.
Poslední strana, poslední tři songy, to nejlepší na konec. Osmiminutový Doctor Jimmy patří mezi ty "nosné" skladby. Tady bych snesl méně zpěvu a větší důraz na instrumentální pasáže. Lesní roh po chvíli přináší hudbu k dalšímu ze čtyř hlavních témat, Is It Me, hudebníci se znovu vrací k úvodní pasáži a hraje si s ní, aby nakonec mohlo naplno zaznít Is It Me. Druhá instrumentálka na desce už není tak skvělá jako titulní skladba, ale rozhodně sem patří. Je více založený na jednotlivých tématech postupně je vystřídá, už se v nich tolik nehrabe. V půlce zahrajou ještě jednou Helpless Dancer. Pak připraví prostor pro nadcházející song No a konečně nejlepší song, troufnu si říct, od The Who vůbec. Všichni ho známe. Nebudu jej nijak popisovat, stejně bych to zbabral.
Pro mě jasných pět hvězd. Kvalitní songy, výborné individuální výkony a hlavně krásně propojená hudba s opakujícími se pasážemi od začátku do konce.

» ostatní recenze alba Who, The - Quadrophenia
» popis a diskografie skupiny Who, The