Deep Purple / Shades of Deep Purple (1968)

První dvě alba Deep Purple považuji osobně za jedny z nejlepších studiových nahrávek vůbec. Chápu, že na progrockovém fóru nemohou patřit k nejoblíbenějším deskám, protože vlastně nejde o nějak dokonalou hudbu. Ano, má svoje výborné momenty, všichni hudebníci jsou ve svém oboru velice zdatní (u basáka si nejsem jist, ale nijak podprůměrný se mi nezdá), ale s artrockem to prostě nemá nic společného. Nedokonalost a různé experimenty ovšem, alespoň pro mě, mají své kouzlo, které už tak nějak mizí na trojce.

And The Address: Deska se rozjíždí instrumentální skladbou poměrně jednoduchého charakteru, prostě jednoznačný hard rock. Dobrý úvod pro jejich doposud jediný "hit".

Hush: Evansův suverénní hlas opravdu dodává hudbě úplně jinou náladu, než pozdější Gillanovo řvaní (tím určitě nechci shazovat Gillana, který určitě patří mezi nejlepší zpěváky všech dob). Melancholie hlasu zde ale spíše ustupuje instrumentální složce hudby, především pak Lordovi.

One More Rainy Day: Zde naopak instrumenty ustupují zpěvu. Inu, Hush to opravdu není, ale právě ta výborná melancholická, nikoli však smutná, atmosféra se drží na stejné úrovni, jako u předešlých songů.

Prelude Happiness: První převzatý song na albu ovšem napravuje nedostatek instrumentálních pasáží hned úvodu. Na tomto albu je mnohem méně výrazná stopa Blackmoora, než na dvojce. Ale když už se po třech minutách dozvíme, o jaký že to převzatý song vlastně jde, dostane se ke slovu i elektrická kytara, i když výrazné party jsou pořád v rukách Lordových. Vyznění songu je úplně jiné, než v originále, druhá část už je snad až moc utahaná. Můžete se přít, že Purplové svým přístupem převzaté songy spíš kazí. Prostě se v nich hodně vrtají, takže výsledek je skutečně odlišný od původní verze, což já osobně ovšem vidím spíš jako klad, než zápor.

Mandrake Root: Nejlepší song alba na který se povedlo, dle mého mínění, skupině dosáhnout až s Child In Time. Živé nahrávky taky určitě stojí za poslech, ale to odbočuji. Konečně všichni povolují otěže a nechávají se unášet zběsilými rytmy dál a dál. I zpívané pasáže jsou super. Evans se k ostatním připojuje zcela přirozeně. Pro mě je Mandrake Root po Child In Time a Fools asi třetí vůbec nejlepší song skupiny a nejlepší v této sestavě.

Help: Takže, za mě jeden ze songů, které Purplové zásadně vylepšily. Z poměrně nezajímavé písničky od Beatles vytvořili dílo, nebo spíš dílko, mnohem hlubší, zajímavější a procítěnější. Skládání hudebních ploch proložené několika sóly musí zaujmout každého. Rozhodně bych něco takového nečekal od poměrně nezkušené skupiny v roce 1968.

Love Help Me: Po trojici poměrně dlouhých a bez pochyby vynikajících songů přichází. Rychlejší skladba písničkového charakteru na můj vkus navíc opět přesycená textem. Sice jí doplňují velmi dobré instrumentální party Lorda, Blackmoora i Peace, a přece to tentokrát protě úplně nezapadá. Tohle je jediná skladba, která mě neoslovuje.

Hey Joe: Poslední tradičně odsuzovaná hendrixovka (tato verze) opět nechá posluchače dlouho čekat, než se dostane ke svojí ústřední části. Linku zde drží basa s Evansovým zpěvem, zato Lord si, jako ostatně pořád na tomhle albu, dělá, co chce. Blackmoorovo kytarové sólo taky nezní jako Hendrix, prostě je to úplně jiný příběh. Každopádně výborně odzpíváno, zní suverénně a čistě.
Deska je opravdu především v Lordově režii. Její jediný velký problém je kvalita zvuku. I já, který běžně poslouchám ztrátové formáty do sluchátek musím říct, že mě to někdy dost ruší. To už je třeba u druhého alba mnohem lepší.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Shades of Deep Purple
» popis a diskografie skupiny Deep Purple