Gillan, Ian / Gillan (The Japanese Album) [Gillan] (1978)

Úvodem je třeba poznamenat, že znám verzi z roku 93 s „sifferent trac-klist“. Tato změna spočívá v tom, že intro není Second Slight, ale Street Theatre. Second Slight znám z desky Mr. Universe a změnu za nijak zásadní pro celou desku nepovažuji.
Z celé Gillanovy sólové diskografie bych vypíchnul tři nejlepší alba. Umělecký vrchol je beze sporu Clear Air Turbulence, největší „nářez“ Future Shock a právě The Japanese Album s nejlepším songem celé jeho sólové kariéry, Fighting Man.
Než se dostanu k samotnému albu, neodpustím si ještě poslední poznámku. Jednou z nepříjemností v Gillanově diskografii jsou neuvěřitelně ošklivé obálky jednotlivých desek. Za přijatelnou bych označil jen tu z Clear Air Turbulence, některé jsou už opravdu za hranicí slušného vkusu. Například Mr. Universe vypadá jako obálka od nahrávek typu „20 nejlepších italských milostných písní“ a ani Scarabus se rockové obálce zdaleka neblíží. No, tak úvod bychom měli a teď už k samotné hudbě.
Po instumentálním intru, ať už tom či onom, přichází rocková vypalovačka Secret Of The Dance. Rychlé tempo, spousta textu, kytarové sólo, no prostě takový klasický hard rockový song. Dost mi připomíná skladbu Fireball. Jakýsi návrat k Purplovské hudbě oproti předchozím deskám s Ian Gillan Bandem se dá pozorovat vlastně napříč celou deskou. Jakmile se Gillan dosytosti vyřve, přichází o něco klidnější I'm Your Man s velice výrazným kytarovým rifem. Žádná pecka, ale slušný song.
V klidnějším tempu se nese i čtvrtá skladba Dead Of Night, to už je však mnohem výraznější skladba s klavírním sólem. Pak konečně přichází, jak už jsem řekl, dle mého názoru, nejlepší skladba Gillanovy sólové kariéry. Melodický klavírní úvod s bezchybným vokálem následuje střední instrumentální pasáž, aby přešla v hard rockový závěr ve velkém stylu. Ten se nakonec taky „rozplyne“ a znovu se vynoří jemná klavírní linka.
Šestý song Message In Bottle patří znovu mezi ty klasické hard rockové vypalovačky, nic výjimečného, ale taky nijak nezaostává. Následující Not Weird Enough opět pracuje s klavírem. Pořád se vynořují a zase mizí různé instrumentální linky – no, rozhodně je to zajímavá skladba, ale to je tak všechno. Bringing Joanna Back album zase trochu uklidní. Docela mi sedí, ano pěkná skladba.
Abbey Of Thelema pracuje na principu jedné jemné klavírní linky, která se střídá s mnohem mohutnější kytarou, při které Gillan výrazně přitvrzuje svůj hlas a vzniká tím...neobvyklý song. Ale že by to bylo něco úžasného...ne, zajímavý experiment, výsledek je však spíše průměrný. Back In The Game je rozloučení ve velkém stylu. S lehkým patosem, ale to vůbec nevadí, předvádí Gillan, že ještě má co nabídnout.
Album se příjemně poslouchá, má svoje silné momenty, žádnou opravdu slabou skladbu – 4 hvězdy.

» ostatní recenze alba Gillan, Ian - Gillan (The Japanese Album) [Gillan]
» popis a diskografie skupiny Gillan, Ian