Pink Floyd / The Division Bell (1994)

" Změňte obal! "
" Hm..."
" Dejte tam trochu jiný zvuk kytary! "
" ? "
" Chce to jiného zpěváka! "
" Cože?? "
" Na obal dejte klidně jméno jiné skupiny! "
" Cože, zešílel jsi?! "
" Snižte náklady i distribuci! "
" No ty ses úplně pomátl!! "

Vzato čistě teoreticky-pokud by se tohle před dlouhými dvaceti lety událo, možná by se nad tím nikdo ani nepozastavil...Tohle album by, nejspíš, zapadlo v temnotách zapomnění a vypadalo by to, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. Tedy-nic zásadního! Je s podivem, jak se dokáže vše postupem času měnit, vyvíjet a doslova jinak vyobrazovat, je to silnější nezvratný pochod, než změny ročních období, mnohé je totiž napořád...Čas dokáže naprosto přesně deklasovat momentální a neměnné názory, které se, s ohledem na minulost, vytváří a v tomto ohledu je čas nedostižný...Nejspíš mnohdy donutí člověka věci jinak vnímat a vstřebávat, i když to může trvat poměrně dlouho, dlouhá léta...A velmi často příjde ona chvíle pokory, každý člověk jí v sobě má, každý! A i já nyní začínám psát s velkou dávkou pokory, dostal jsem se totiž do onoho zvláštního bodu, kam jsem byl dlouhá léta směřován a až teprve nyní jsem pochopil, proč...Pochopil jsem totiž, že nebylo úniku...

" Vrrr", zazvonil telefon a já zvedám plastové sluchátko. " Krávo, vem si pětikilo a hned přijeď, mám to!!" Prásknutí sluchátka na druhé straně drátu mě odsunulo od mého aparátu nejméně o půl metru a mě napadlo, že Kalíšek by potřeboval telefon ze železa, pitomec! Bydlel jsem tehdy na konečné tramvaje, na kterou jsem pelášil ze všech sil a čekala mě cesta na druhou konečnou, tedy dlouhých třicet minut prázdnoty.
Cestou jsem v duchu spílal tramvajákovi za přílišné úzkoprsé dodržování předpisů, cesta se vlekla, haldy lidí posun tramvaje jen a jen ztěžovaly, zatracená práce! Konečně moje cílová stanice a já opustil tramvaj zvířecím skokem, za který by se nemusel stydět ani Carl Lewis a moje, třiadvacetileté stehenní svalstvo, rozkmitalo nohy do rychlosti, která by docela určitě uspěla i na Olympiádě! Zdolal jsem oněch zhruba čtyři sta metrů v rekordním čase a jen tak tak dokázal přibrzdit před dveřmi, za které jsem se dostal bruceleeovským kopem, až zavrzaly a můj atak jen tak tak ustály! A uvnitř...Tam byl ráj! Nevelká místnost s oprýskanými zdmi, na kterých byly police plné desek a cédéček, celá prosycená vůní marihuany a rumu a kdo ví, jakých dalších odérů a uprostřed malý pult a za ním stál on-Kalíšek! Klučina o pár let starší, než já, dlouhé, čelenkou stažené mastné vlasy se leskly jako bakelit a zoufale žádaly o vodu a šampón. Jeho triko, navlečené na nepříliš atletickou postavu, bylo poseto nějakými příšerami, co by maskoty kdoví jakého metalového ansáblu a širokánský úsměv, odhalující chybějící trojku nahoře, pouze tvrdil Kalíškovu teorii o to, že než zubaře, tak se raději uchlastá k smrti...Když mě přivítal pozdravem, poměrně detailně popisujícím to, co mají holky mezi nohama, praštil rukama o pult a zachechtal se: " Sem ti říkal, že to seženu!" a špičatou bradou významně pokynul maličko do prava. A tam, na pultě, který by prožil orgasmus v momentě, kdyby po něm po dlouhé době přejela prachovka, to bylo! Byl tam poklad, fakt tam byl! CD s albem "The Division Bell" a vedle knížka od Nicholase Schaffnera "Odyssea zvaná Pink Floyd!" Zůstal jsem stát jako socha někde na nábřeží u řeky a nemohl věřit vlastním očím! Páni, cédéčko a knížka...Cédéčka v té době nebyla zrovna lehce sehnatelný sortiment, o knížce ani nemluvě, měl jsem kusé informace o tom, že vyšla, ale zaprášilo se po ní jako po starém Warťasovi! A Kalíšek, tenhle prapodivný tvor, tohle dokázal sehnat a já byl tenkrát ve stavu silného dojetí i nutkání mu dát snad i pusu! V tom jeho malém krámku se ukrývaly skutečné poklady, hromadící se zajména díky Kalíškově častým návštěvám sousedního státu, kde se sice hovoří německy, což on neuměl, ale díky zřejmému kouzlu své osobnosti nikdy nepřijel s prázdnou! Jedním z pokladů, ukrývajících se toho památného dne v tom jeho kutlochu, byla i láhev rumu, se které jsme si společně připili, nutno podotknout, že já jednou a s odporem a Kalíšek naopak třikrát a to s takovou slastí, kterou by mu mohl závidět i Dlouhý John Silver! Kalíšek byl takový zvláštní druh tvora, plného nectností, které snad šly občas i trochu závidět...Od jisté doby kalíšky, povětšinou s rumem, putovaly k jeho, trojku postrádájícím ústům, s pravidelností dobře promazaného stroje, z posvátného "ANO", které velkým nedopatřením právě nedávno procedil škvírou mezi zuby
před oltářem, si pranic nedělal, o čemž svědčily dlouhé sloupce telefonních čísel v jeho mastném bločku, kterému s láskou říkal diář života a jehož majitelky se v tomhle kutlochu střídaly s frekvencí dobře nataktovaného procesoru, o šmelinách s bandami ostrých hošíků, kteří si, po vzoru akčních filmů na VHS kazetách, říkali podsvětí, ani nemluvě...Kalíšek měl ale jednu vlastnost, kterou všichni, včetně mě, museli po zkušenostech chtě nechtě nazvat ctností - on byl totiž neskutečný kamarád! Ano, tenhle chlapík byl všechno možné, ale především kamarád a přítel, který nikdy druhého nenechal v nesnázích a já tenkrát jiného a lepšího přítele vlastně neměl! Co na tom, že mi tehdy nedal ani kamarádskou slevu a po mém, tajně ušetřeném pětikilu, hrábnul rychlostí blesku...
A teď, po tolika letech, vlastně dvou desetiletí...všechno je už jinak, tak, jak to pokaždé zařídí ten všudypřítomný, přitom nehmatatelný, čas...Kalíškův krámek s hudebninami a rozkošemi všeho druhu zmizel a místo něj tam stojí nákupní centrum...Zmizel i Kalíšek a já vlastně dodnes nevím, kam...Říkalo se, že odjel někam na sever, někdo v rauši dokonce tvrdil, že se odstěhoval na Mars, kdo ví...Musel jsem ho zde zmínit, kdysi to bývala taková malá minisoučást mého života, tenhle přítel Kalíšek...CD od něj už nemám, ale knížku ano, dodnes jí mám a je už mnohokrát přečtená! A docela přesně si pamatuji ten pocit, kdy jsem tenkrát knížku otevřel hned v tramvaji cestou domů a začal hltat obsah, už bez jakéhokoli zájmu o momentální rychlost kolejového vozidla, ve kterém jsem seděl. A víte, co jsem tenkrát cítil? Kromě takové té zvláštní vůně právě nově vzniklého papíru, jsem cítil i těžko posatelnou a jako by tajemnou vůni pinkfloydovštiny, které jsem tenkrát neměl a neměl dost...Všechno se změnilo, obě konečné tramvaje jsou stále na svých místech, ostatní zmizelo a zavál to čas...Dnes, když slyším "The Division Bell", ihned se mi vybaví ten den, kdy jsem si pro album jel a vybaví se mi i Kalíšek, prostě k tomu albu patří. A když otevřu onu knížku, jako bych ucítil lehký závan vůně rumu a letmý úsměv je akt sice podvědomý, ale neměnný...Kalíšek a jeho krámek už nejsou, přesto ale doufám, že on osobně stále někde je. Je jedno, kde, ale je...


" CLUSTER ONE " Pink Floyd mají vzácnou schopnost připravit posluchače na tu správnou náladu hned první skladbou alba a "Cluster One" není vyjímkou! Stačí zavřít oči a jen poslouchat...Lze vnímat tu opravdu podivnou atmosféru, tak nějak sevřenou do svého vlastního prostoru, je to jako pohled do lávové lampy, kde pohyb barevné bublinky má jen vymezený prostor, přesto je to pohled krásný, i když svým způsobem je cítit jisté napětí...Může to navodit pocit něčeho ve smyslu " sakra, co teď asi příjde?..." Postupem času se onen prostor jakoby rozevírá a přichází určité uvolnění, s prvními tóny neuvěřitelně precizně namixovaných hammondových varhan a syntezátorů, tohle Rick Wright vždycky uměl! Tenhle zvukový pad prostě všechno ostatní drží jakoby pod sebou a nic nepustí ven, až na jeden tón...Gilmour si pohrává se zvukem své kytary skoro bez zájmu, zní to jako improvizace, která po pozornějším poslechu, kdy se přidají tóny piana, přechází v naprostý řád a skoro až bluesovské okouzlení...Tahle skladba nemá tu kouzelnou éteričnost své předchůdkyně "Signs of Life" z alba "A Momentary Lapse of Reason", nejspíš proto, že ve druhé části je zcela evidentní, že je hrána podle metronomu a přidávají se i měkké bicí, což, dle mého názoru, skladbe trošku škodí. Ovšem tu podivnou atmosféru navodit dokáže zcela jednoznačně a počin pánů Gilmoura a Wrighta je to vážně skvostný! Traduje se, že "Cluster One" nebyla nikdy hrána živě na žádném koncertu a já myslím, že je to ohromná škoda! Bylo by nejspíš úchvatné sledovat dav mnoha tisíc lidí, jak ztichne a nechá proplout skladbu nad svými hlavami až někam do dálky...Nu což, i tak je "Cluster One" fantastická!

" WHAT DO YOU WANT FROM ME " Tato skladba vznikla, údajně, na základě hádky Davida Gilmoura se svou partnerkou a později manželkou, Polly Samson. Nevím, co bylo předmětem sporu, ale téměř vždy klidný David Gilmour prý naštvaně vykřikl:" Co po mě vlastně chceš?" a možný námět na skladbu byl na světě! Skladba začíná doslova dokonalým kontrapunktem bicích Nicka Masona, až to budí dojem bicího automatu a zvuk bicích je zde naprosto famózní! Gilmourova kytara dává po prvním tónu ihned na vědomí, s kým máme tu čest, tohle zvukové nastavení bude Gilmour používat i nadále a to je jedna z věcí, která se dá nazvat jediným slovem -identifikace! Basa? Tohle je také malá kapitolka sama pro sebe. Roger Waters býval původně kytarista, po nějakém tom "přerozdělování a usazování" ve skupině v období vzniku její nejsilnější sestavy, na Waterse "zbyla" baskytara...Jistě, je všeobecně známý dobrý riff ze skladby "Money", nicméně jako baskytarista Roger Waters nikdy příliš nevynikal, což ale v širším kontextu není nijak zvlášť důležité. Guy Pratt je ale jiná třída, je považován za jednoho z nejlepších baskytaristů a jako slapbass kytarista možná ten
vůbec nejlepší! S jeho příchodem se hudba Pink Floyd posunula o velký kus dopředu a i v této skladbě Pratt dokázal své mistrovství! Vymyslel zde další vynikající basový riff, který snad lze odhalit pouze v případě, že se posluchač zaměří pouze na jednotlivé nástroje a ti, kdož tohle dělají, mi jistě dají za pravdu, že hudba se tímto dostává do poněkud odlišné dimenze. Já v této skladbě ale oceňuji něco úplně jiného a tím je sborový doprovod! Vážení, dle mého soudu, tato skladba obsahuje ten absolutně nejlepší sborový zpěv v celé historii Pink Floyd a nikdo nikdy mi to nevyvrátí! To, co zde předvedla Samantha Brown a spol. je něco úžasného a absolutně dokonalého! Gilmour opět vymyslel skvělou melodii, zejméne v koncovkách slok a sborový zpěv tohle všechno posouvá o mnoho levelů výš, to mi můžete věřit! V pasáži od 2.55 minuty předvedou zpěvačky něco, z čeho opravdu běhá mráz po zádech a Gilmour může děkovat samotnému Bohu, že mu postavil do cesty zrovna tyto hlasy! Znovu opakuji-v celé historii skupiny Pink Floyd není lépe zazpívaný a podaný sborový doprovod, než ve této skladbě a tohle myslím smrtelně vážně! Kdybych mohl, oněm dámám se hluboce pokloním! A při pozorném poslechu je slyšet takový, téměř neslyšný zvuk hammondových varhan Ricka Wrighta, který při nástupu sborového zpěvu, jakoby pomáhá zpěvačkám a dává jim čas se nadechnout, je to naprosto dokonalé spojení a myslím, že to lze odhalit pouze velice detailním poslechem ve sluchátkách! Gilmour už přesvědčil o smyslu pro detail, v této skladbě je však dotažen k nepřekonatelné dokonalosti! Miluji tuhle skladbu, miluji ten sborový zpěv, fakt miluji!

" POLES APART " Začátek této skladby jako by mě vracel do období "Meddle", které mám, ostatně, velice rád. Tohle je taková velice klidná kompozice, tento přídomek si snad zaslouží díky celkovému aranžmá, které je nadmíru propracované. Skoro až folková Gilmourova kytara, mimochodem s neskutečně citlivě namixovaným zvukem, se line celou skladbou a dává jí punc, řekl bych, "obláčku plujícím si ledabyle po nebi". Gilmour zde má hlas posazený do tóniny, kterou mám fakticky velice rád, tohle je přesně ta poloha pro písničkáře, jakým David, dle mého názoru, je. Je vcelku i možné, že v této skladbě slyšíme Gilmoura zpívat i tím nejhlubším možným hlasem, kterým se kdy prezentoval a zazpívat takhle celou skladbu, vsadím svůj syntezátor na to, že to není on! Ale i v těchto pasážích je Gilmourův zpěv velice zřetelný, na čemž má jistě velikou zásluhu perfektní studiová práce, ale "problém" je, podle mě, někde jinde:Gilmour má totiž neskutečně silný hlas, jako by s přibývajícím věkem neustále sílil a Gilmour s ním umí opravdu velice zdatně pracovat! Já tomu chlapovi jeho hlasivky jednoduše závidím! Po hudební stránce v této skladbě oceňuji a tímto bych rád vyzdvihl, první sólo:vyhrávka na hammondovy varhany zní naprosto fantasticky! Já nevím, zda jí nahrál Rick Wright sám, ale bylo by docela i milé vědět, že v této pasáži si to mezi sebou "rozdali" Rick s Jonem Carinem! Právě s tímto chlapíkem, který snad všechny odehrané koncerty s Pink Floyd, absolvoval ve společenském oděvu s motýlkem či kravatou, což já osobně vnímám jako obrovskou úctu k těm, kteří kolem něj na pódiu vždy stáli...Téměř symfonická vsuvka někde uprostřed skladby, jí nechává jakoby ještě více uspat...Hlavní, orchestrálně stringový zvuk, je nahrán na nástroj Kurzweil, který začal někdy v tomto období Rick Wright používat a Raymond Kurzweil si mohl mnout ruce a to doslova! Kdo jiný by mohl jeho výrobkům poskytnout lepší reklamu, než Velký Rick Wright z Velkých Pink Floyd!! Konec skladby Gilmour uzavírá velice podařeným sólem, kde se střídá čtvrtinový s osminovým taktem, dalo by se říci velmi podobně, jako u skladby "One the Turning Away". Tato skladba, docela určitě, neaspiruje na "albový hit" a pokud by se ještě vydávaly singly, jako kdysi, nejspíš by na ní volba nepadla. Ale rozhodně patří mezi tmelící prvek celé desky a fakt hodně dobře se poslouchá!

" MAROONED " Výsadou lidského druhu oproti všemu dalšímu živému na Zemi je, že člověk dokáže mluvit. Řečí dokáže vyjádřit mnohé, od svých bolestí a radostí až po své pocity a myšlenkové pochody. Řečí sděluje téměř vše, dokáže jí třeba i otevřít své nitro a nechat, více či méně zasvěcené, do něj nahlédnout...Ale nemusí to tak býti vždy, občas se stane něco, co řeč, jako takovou, postrádá a naprosto vylučuje z událostí. Občas se to prostě přihodí, vážně, přihodí...A pak...Pak se zrodí třeba fenomén či malý zázrak, nazývejte to, jak jen chcete! A tohle se událo jednoho dne, v jednu, asi těžko přesně identifikovatelnou, chvíli...To se totiž pan David Gilmour někde ve studiu posadil a mlčky, úplně mlčíc, oslovil celý svět...Davidova kytara by měla hrát, ale ono to tak není! Vážení, zavřete oči, oprostěte se od všeho okolního a zjistěte sami, že je to všechno úplně jinak...Kytara v rukou Davida Gilmoura totiž nehraje, ona...ona zpívá...Teskně zpívá a její hlas dokáže evokovat snad všechny možné pocity, kterých je člověk schopen. Její hlas Vás dokáže vrátit do svých minulostí, dokáže Vás donutit přemýšlet o čemkoli, o radostech i starostech, o něčem budoucím a snad i o smrti...Nejspíš se nikdy nikdo nedozví, co chtěl tehdy Gilmour, během oněch prchlivých pěti a půl minuty, vlastně sdělit, ale asi je to tak lepší, i v nahlížení do pocitů jiných by měla být určitá hranice. Jisté však je, že tohle všechno udělal Gilmour s neslýchanou noblesou a myslím, že lépe to už ani nelze, asi opravdu ne, protože David se dotknul samotné dokonalosti...Ve skladbě je patrné, že si Gilmour velice rád pohrává s velmi vysokými tóny, které, dle zažitého pravidla, že skoro vždy je zapotřebí jistá dávka echa, dokáží lidské ucho a možná i srdce, prostě pohladit tím nejjemnějším způsobem. Velice zdatně Gilmourově výkonu sekunduje i doprovod, v jistých pasážích to vypadá, jako by mu bylo dáno i více prostoru, vše je naprosto přesně vyvážené a decentní sbor v pozadí měkčí celkový dojem způsobem velice taktním, skoro, jako by z povzdálí přihlížel. Skladba má i svou gradaci a je naprosto úchvatné slyšet, že toho bylo učiněno pomocí jedné hi-hat či činelu navíc, zní to jaksi mimochodem, ale skladbu to dostává přesně do kulminačního bodu, kam systematicky směřuje. Všichni oprávnění v udělování různých cen, měli uši nastražené pečlivě a při udělení ceny Grammy snad ani nešlo sáhnout jinam, i když po tom, nejspíš, nikdo z přítomných na skladbě, ani netoužil. Davidu Gilmourovi se již podařilo mnoho kytarových zázraků, kdo ví, zda v tomto ohledu neční nad všemi ostatními, kdo ví...Ale skladba " Marooned" je svojí vlastní kapitolou, je něčím, co se v budoucnu bude asi už těžko, velice těžko opakovat, protože mimozemských záležitostí bývá poskrovnu. Ve své jednoduchosti je tato " kytarová píseň" jedním slovem nádherná, překrásná, nedostižná...A věřte, nebo ne, ale při jejím poslechu jsem už viděl i vlhké oči, věřte mi, viděl jsem je... Chcete opravdu znát můj názor? Víte, já si občas myslím, že ONA přišla ze samotného nebe...

" A GREAT DAY FOR FREEDOM " Jediná skladba na albu, nahraná ve 3/4 taktu, ve kterém Gilmour, obecně, velmi rád pracuje. Opět skvělý a čistý hlas při zpěvu, kdy jen dokazuje, že zpěv za doprovodu de facto pouze klavíru, nemusí být jen výsadou popových hvězdiček. Skvělý je i sborový doprovod na konci skladby, která je opět ukončena Gilmourovým sólem. A právě zde bych se maličko pozastavil a s možným náznakem rouhání napsal svůj názor:závěrečná pasáž této skladby, je pro mě tou nejméně podařenou z celého alba, bohužel...Kytaristé mi jistě dají za pravdu, že vymyslet solidní sólo do pomalého tempa a navíc do převážně jednoho akordu, je velice složité! Gilmour už vymyslel mnoho kytarových skvostů, které jsou velice často téměř alfou a omegou desetitisíců hráčů na kytary a s tím se naprosto jednoznačně ztotožňuji! Ale zde to Gilmour poněkud "přehnal", záměrně nenapíši "nezvládl", protože to není pravda! Je jistě mnoho a mnoho těch, kteří právě toto sólo velice oceňují a právem! Já si ale myslím, že tohle sólo až příliš překombinoval a to bude asi ten správný výraz...Můj čistě subjektivní názor je ten, že v dobách, kdy Pink Floyd pracovali v nejsilnějším složení, by tyhle, pro mě ne moc poslouchatelné "kudrlinky", přes Waterse asi neprošly a pokud ano, nejspíš by si o tom oba pánové aspoň trošku popovídali...Nevím proč, ale tento "trend" Gilmour zachoval i nadále a pro mě je na albu "On a Island" těchto pasáží až příliš, což je už ale, samozřejmě, úplně jiné téma..."A Great Day for Freedom" je bezesporu skvělá skladb, o tom není pochyb! Nechť ale všichni na světě prominou-pokud bych měl já osobně nějakou skladbu z alba vyjmout, je to právě tato! Davide, velice, velice se omlouvám...

" WEARING THE INSIDE OUT " Tahle skladba má takové zvláštní, výsostné postavení v celém albu a všichni víme, proč! Ano, Richard Wright je nejen autorem, ale po přibližně dvaceti letech je to poprvé, kdy na albu Pink Floyd sólově zpívá! Když slyším tuto skladbu, ihned se mi vybaví Rickův sólový počin "Wet Dream", ihned tam slyším přesné Rickovy postupy, které použil při komponování tohoto sólového alba někdy v období po dokončení "Animals". Je s podivem, jak na některé věci zcela rozdílně působí čas...Gilmourův hlas jako by s přibývajícím věkem sílil a mohutněl, rozdíly z období řekněme "Dark Side..." musí slyšet i méně zasvěcený posluchač. U Ricka je to jiné, tedy jiné...prostě takové více normální a přirozené, odpovídající přirozenému procesu stárnutí a opotřebovávání všeho, včetně hlasivek. Jenže Rickovi bylo konečně dovoleno to, co mu bylo před mnoha lety víceméně odepíráno a Rick to udělal mazaně-tuto skladbu si "postavil" přesně ke svým potřebám a schopnostem a výsledek je prostě famózně rickovský! Aranže celé skladby jsou propracovány do posledního detailu, mnohé z nich jsou jistě prací pouze Ricka Wrighta, Gilmour skladbu doladil svou kytarou, dámy svým sborem Rickovi naprosto úchvatně pomáhají při zpěvu a výsledkem je skladba, která je všeobecně milována obrovským počtem fanoušků i kritiky! Ani pořádně nevím proč, ale na mě osobně skladba působí neskutečným melancholickým dojmem, přesně tím, který mě pokaždé provází při poslechu jistých pasáží z legendární "Time..." Tato skladba je tak rickovsky ležérní, až je tklivá a já jí mám opravdu z celého srdce rád...

" TAKE IT BACK " Bylo slyšet poměrně mnoho tezí o tom, že tato skladba je jakousi úlitbou Bono Voxovi a po pravdě-nikdy jsem tomu pořádně nerozuměl! No jistě, určité fragmenty skladby trošku korespondují s prací Bona, ale já docela klidně říkám:No a co? Je totiž obrovská spousta skladeb, kde si jsou různé pasáže velice podobné a ví někdo, proč tomu tak je? Já na to mám svou malou teorii: dnes, i před více jak dvaceti lety, je/bylo nesmírně těžké, mnohdy snad i nemožné, v hudbě vymyslet něco jiného a nového, prostě asi nikdo neobjeví kulatější kolo, pokud rozumíte! Myslím, že je to vcelku přirozený vývoj, protože pokud bude chtít někdo něco někde slyšet, tak to tam zkrátka uslyší..."Take it Back" je ale v mnoha ohledech rozdílná a lepší, než Bonova skladba a víte kde? Především v aranžích, které jsou opět nesmírně pečlivě prokomponované a zvukově navrstvené takovým způsobem, že skladba prostě dokáže tzv. přikrýt celý prostor! A v kombinaci s naprosto famózním zvukem, i malou vzpomínkou na období "The Wall", patří na albu k těm silnějším kouskům! A že je mnohými titulována jako "stadiónovka?" No, víte, Pink Floyd hráli před obrovskými masami lidí právě na stadiónech, byli na to zvyklí a tak prostě dali lidem asi to, co chtěli mít...A dávali to všem zatraceně pompézním způsobem!

" COMING BACK TO LIFE " Asi každá skupina má ve svém repertoáru pár skladeb, které znějí lépe při Live koncertech, než ve studiové podobě a v případě Pink Floyd je tato, myslím, jednou z nich! Studiová verze je skvělá, to nemůže nikdo zpochybnit! Jenže...Víte, je poměrně obtížné pochopit něco, s čím se člověk nesetkal, tudíž je i obtížné to, byť jen, vysvětlit...Já tuto skladbu v živém provedení slyšel a věřte mi-byl to opravdu neskutečný zážitek! Myslím, že "Coming Back to Life" je velice zdatným protivníkem skladbě "Shine On You Crazy Diamond" ve smyslu "Nejlepší předehra!" Tenkrát...Ozvaly se první tóny neskutečně mistrovsky namixovaných hammondek se syntezátory a masy lidí zmlkly...Pak se ozvala Gilmourova kytara a posléze zpěv...a víte, co se dělo? Tenhle zvukový zázrak naprosto pohltil a doslova přeplnil úplně celý prostor, bylo to, jako byste se v tu chvíli ocitli přesně uprostřed něčeho těžce definovatelného...Nebylo nic, bylo jen ticho a tenhle zvuk a člověk při tom opravdu přestával i dýchat, protože tenhle zvukový balzám prostoupil i tou nejposlednější buňkou v těle a byl schopem zahojit snad úplně všechno v dosahu...Kdo tohle nikdy neslyšel na vlastní uši, nemůže v nejmenším pochopit, o čem se tu nyní snažím psát, protože přesně popsat to vážně nelze a představit si to už vůbec ne...Tahle skladba je mistrovským kouskem pana Gilmoura, jenom tma, zvuk a zkreslené představy o prostoru...Nyní z této, těžko popisovatelné ideje, vystoupím a ztotožním se s názory těch, kteří tvrdí, že druhou polovinou skladby tuto zvukovou nirvánu David Gilmour zabil...Další část skladby se totiž obratem promění v téměř hardrockový "duel" baskytary a bicích a já k tomu napíši asi jen toto:škoda, škoda, že nelze vrátit čas, škoda, že to už David nemůže udělat jinak...Přiznám se naprosto bez týrání, že sám nevím, jak jinak by měla skladba celá znít, ne, nevím to! Vím jen jediné-takhle to skončit nemělo...


" KEEP TALKING " Skladba s neuvěřitelně precizně propracovaným aranžmá, s jistým náznakem stylu chill, ale především lehce skrytým odkazem na období "The Wall", které tam znalec tvorby Pink Floyd prostě musí objevit! Vždyť jen syntezátorové sólo zákonitě odkazuje na skladbu "Run Like Hell" a pulsující baskytara na dvě části "Another Brick in the Wall". Nelze to mít Gilmourovi a spol. za zlé, prostě tímto stylem v poslední dekádě pracovali a nejspíš jim to velice vyhovovalo. A opět se zde velice zdatně předvedly doprovodné zpěvačky, tyhle dámy jsou prostě úžasné! V textu se Gilmour nejspíš zpovídá z něčeho, co se mu v životě ne tak úplně podařilo a myslím, že ve své partnerce Polly Samson našel svého "menšího Waterse". Gilmourovo hudební a muzikální umění si nedovolí asi nikdo ani náznakem zpochybnit, to je prostě něco, jako zákon! Ale po stránce textařské Gilmour už tak zdatný není, v prvopočátcích kariéry s Pink Floyd si byl svými textařskými počiny tak nejistý, že občas své skladby zpíval potichu, což se zdá být možná úsměvné, nicméně si to těžko může zasloužit jakoukoli kritiku Gilmourových myšlenkových pochodů...Přínos Polly Samson pro toto celé album je obrovský a nejspíš nedoceněný, po odchodu Rogera Waterse se vlastně vše podstatné točilo především kolem Gilmoura, byl spojován skoro se vším a na jisté věci se maličko pozapomínalo...Já osobně si myslím, že bez Polly Samson by toto album možná ani nevzniklo a pokud ano, nedosáhlo by lesku svých předchůdců.

" LOST FOR WORDS " Začátek jednoznačně připomíná "Wish You Were Here", dvě akustické kytary zní stejně krásně, jako tenkrát...Gilmour má opět hlas posazený v nejposlouchatelnější poloze, celkové aranžmá se znaky folku opravdu odkazuje na skladbu "Wish You Were Here", což může působit maličko rozpačitým dojmem...Bylo napsáno už mnoho na téma "vykrádání sama sebe" a Pink Floyd se tomuto také nevyhnuli. I těm nejlepším muzikantům můžou občas docházet zásoby nápadů a nejspíš to postihlo, aspoň tedy v malé míře, i Gilmoura a spol. Není vůbec jednoduché vytvořit celé nové album s vědomím, že se dostane pod ostrý drobnohled a s vědomím toho, že bude očekáváno jako dokonalé, kdy v případě Pink Floyd nic jiného ani nepřicházelo v úvahu! Možná přišlo pár chvil, kdy bylo snažší vsadit na jistotu a myslím, že Gilmourovi to nelze příliš vyčítat, protože i mistr, jako on, může jednou dojít k nějakému konci a nevědět, jak se s ním poprat a jak ho eventuelně překonat. Čas je totiž všechno možné, tedy i velmi neúprosný...

" HIGH HOPES " Tato skladba je velmi, velmi zvláštní...Je poslední na něčem, co se před dlouhými dvaceti lety tak zvláštně uzavřelo, uzavřelo s otevřeným koncem...Někde jsem četl, že skladba dostala přídomek "Hymna starých pánů z Pink Floyd" a po pravdě - nikdy jsem tohle rčení nepochopil...Textově by se, podle mého názoru, spíš hodila na album "Meddle", docela bych si tento text dokázal představit u "Echoes", těžce se vysvětluje, proč...Mnozí text vnímají jako jakési loučení, ale takhle to, myslím, není, historie potvrzuje, že to tak ani být nemohlo. V textu se Polly Samson, možná bezděčně, reinkarnovala do Davidových mladých let, do mladých let celých Pink Floyd, do doby, kdy tohle všechno začínalo a myslet si, že něco končí, je, přinejmenším, plno nepochopení faktů. Ale text je to nádherný, řekl bych, že je v něm cítit trochu Rogera, ač si to asi těžko kdokoli připustí. Po hudební stránce je skladba opravdový skvost, vlastně je vcelku jednoduchá, bez složitých postupů, zde Gilmour asi opravdu vsadil na rčení o jednoduchosti a síle. Ke skladbě se váží dvě zajímavosti: přibližně uprostřed, v orchestrální pasáži, jsou použity bicí ze skladby "Bring The Boys Back Home", podle určitých zdrojů s tímto Gilmour počítal a údajně tempo skladby synchronizoval se skladbou z alba "The Wall". Na úplném závěru celého alba, ve chvílích, kdy už posluchač většinou stiskne na přehrávači tlačítko Stop, se ozve tichý telefonický rozhovor mezi Gilmourovým synem a Stevem O´Rourkem, dlouholetým manažerem Pink Floyd. Ten si hrozně dlouho přál, aby byl i on na některé z nahrávek Pink Floyd, ale nebylo mu to nikdy dopřáno, ač byl, údajně, poměrně obstojný kytarista. Těch pár slov na úplném konci alba lze tedy vnímat jako jakousi satisfakci...Skladba "High Hopes" končí naprosto překrásným kytarovým sólem Davida Gilmoura, kde znovu potvrdil, že patří mezi ty absolutně nejlepší, kdo kdy vzali kytaru do rukou...


Ženy, víno, zpěv...kdo by neznal tuto otřepanou frázi! Souvislosti? Ano, jsou tady a já myslím, že dost velké...Ženy a víno...dvě záležitosti, které spolu úzce souvisí a které jsou všeobecně zbožňovány, někým více, jiným méně...Co mohou mít společného? Například dobu zrání, prostě všeobecné fáze vývoje, každý v tom svém světě...Obojí zrají pomalu, s jistou dávkou rozvahy a klidu a to všechno proto, aby dospěly do stádia, kdy nabídnou ze sebe to absolutně nejlepší. Jde nejspíš o přirozený proces, otázkou zůstává, kde je onen bod, ta chvíle, kdy je cokoli z této snahy poprvé ochutnáno a to tak, že do sytosti a s přivřenýma očima...I ten zpěv a hudba jako taková, tuto cestu může podstoupit, aspoň v případech, kdy je důvod to takhle vnímat a já ten důvod mám, protože jsem ho našel. Trvalo to dlouhých dvacet let, což je, s ohledem k lidskému životu, zatraceně dlouhá doba...Dvacet let mi stále cosi unikalo, něco, co mě mnohdy ani nenutilo přemýšlet o důvodech, to "něco" tady zkrátka bylo a zrálo to, dozrávalo, dospívalo...
Velmi dobře si pamatuji na den, kdy jsem vezl onou kodrcající tramvají domů album "The Division Bell... " Tenkrát jsem bral schody po třech, v zámku málem zlomil klíč a jen tak tak se nezapomněl i zout! Vzal jsem CD a skoro obřadně jej vložil do hi-fi soustavy značky Aiwa, která pocházela, no jak jinak, s Kalíškovo pokoutných obchodů a byla na svou dobu poměrně výkonná a kvalitní, o tom, že i patřičně mastná, raději pomlčím! Posadil jsem se pohodlně přesně naproti tomu mému zvukovému centru a stiskl tlačítko Play. Vím, že jsem se tenkrát i trochu chvěl, já nevím...asi to bylo nedočkavostí a očekáváním...První tóny mě okouzlily, fantazie, ty varhany tam a všechny ty počáteční pazvuky...Ale s přibývajícími minutami se začalo dít něco podivného, nečekaného, zvláštního...Jako bych přestával věřit svým vlastním uším a přišla naprosto oprávněná otázka: " Tohle jsou Pink Floyd?? Ježiši, co mi to ten pitomec Kalíšek dal??" Postupem minut přicházelo velké a ještě větší zklamání a doslova hořkost z toho, co slyším a na co jsem se už nedokázal naprosto přesně soustředit...Tahle hořkost trvala i nadále, zůstala se mnou, dlouhá léta...Byla na mě zlá, ano, byla zlá...

Uběhla velká spousta času a let a najednou...Najednou je všechno nějak jinak, jakoby se cosi změnilo a já znovu vzpomínám na ten den a hledám nějaké souvislosti a vysvobozením je, že je nacházím. Tenkrát...Nebyl jsem ještě kdo ví, jaký znalec Pink Floyd a nepovažuji se za něj ani dnes. Ale tehdy už jsem byl "nasáklý" alby "Wish You Were Here", "Dark Side of the Moon", "The Wall" a léto roku 1990 jsem prožil v opravdu úzkém spojení s překrásnými zážitky a "A Momentary Lapse of Reason... " "Division Bell" mi tehdy připadala jako nějaký podvod na mně, jako něco, co "zatraceně, tohle je hudba Pink Floyd??" No a vidíte, i já jsem zachytil ten okamžik, kdy byl proces zrání u konce a začal ochutnávat a ochutnávat...Já nevím, jak a kdy přesně k tomu okamžiku došlo, ale dnes to už vnímám jako, nejspíš, nevyhnutelné a přirozené. Možná to má jistou souvislost s výrokem Nicka Masona, který jednou řekl: "Cože? Ono něco nejde? Řekněte, že to je pro Pink Floyd a uvidíte, půjde to!" Ano, šlo to, protože asi prostě muselo, i v mém případě. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl popsat své pocity a postoje právě k albu "The Division Bell", k tomu albu, které mě tenkrát tak strašně moc zklamalo a já se cítil podvedený! A jako v případě vína i žen, i tenhle kus hudby zkrátka dozrál a dal mi to, co jsem od něj očekával. Asi to opravdu muselo přijít, asi ano. Co na tom, že to trvalo tak dlouho...Tenkrát to byl můj osobní, hudebně justiční omyl, kdy jsem soudil a odsoudil bez důkazů, ne, nebyl bych dobrý soudce, nebyl...Dnes jsem objevil spoustu věcí, které mi unikaly a já zjišťuji, že mnohé z nich do sebe zapadají a mají svůj přirozený vývoj. Co tak světoborného jsem asi mohl objevit? No já nevím...co třeba bicí nástroje? Dnes tvrdím, že v otázce právě bicích nástrojů, bylo "A Momentary Lapse of Reason" jeden velký průšvih, kdy se David Gilmour, tehdy pracující pod obrovským tlakem, nechal až příliš ovlivnit zvukovým diktátem té doby, naopak "Division Bell" je, podle mně, absolutně nejlépe znějící album po stránce bicích nástrojů v celé historii Pink Floyd! Bicí nástroje zde mají tak skvělý zvuk, že lépe to už asi ani udělat nešlo a myslím, že to úzce souvisí s tím, že s prací na tomto albu prostě členové spěchat nemuseli! Nick Mason zde předvádí velice dobré výkony, jakoby si byl vědom toho, co o něm řekl Gilmour: " Nick? To je ten nejlepší bubeník pro Pink Floyd!" Nick Mason...Muž, který byl dlouhá léta jaksi zastrčený všemu zájmu, vše se dlouhé roky točilo kolem Waterse, Gilmoura a Wrighta a zaslouží velký obdiv za to, že ho to nijak nepoznamenalo. Nick nebyl nikdy kdoví jaký virtuoz, i když např. výkon ve skladbě "A Saucerful of Secrets" osobně považuji za mistrovský! On byl spíš jakýmsi tmelícím prvkem uvnitř skupiny a jako jediný byl ve skupině ve všech fázích její existence, což zasluhuje obrovský respekt a já mám Nicka Masona velmi rád! Dovolím si také tvrdit, že po stránce celkového soundu, je "Division Bell" to absolutně nejlepší, co kdy Pink Floyd nahráli a to myslím vážně! Postupem let jsem "prozkoumal" i všechna sólová alba všech členů a začaly mi docházet souvislosti, které prostě také spadají do onoho procesu zrání. Na albu asi hodně chybí onen prvek ohně a vody, tedy spolupráce Gilmoura s Watersem a bude už navěky velká škoda, že došlo k jejich rozchodu. Prvek Waters mi před dvaceti lety na albu moc chyběl, ale dnes, po uvědomění si faktů, nacházím analogii s Gilmourovým "About Face" a pokud to mohu takto velkohubě napsat, napíši-vše odpuštěno! Dnes souhlasím s názory těch, co tvrdili, že ve své době bylo album "Division Bell" jaksi nedoceněno a je to i můj případ a já to mohu opravdu už jen omluvit tím, že i ta hudba zkrátka zraje...Dnes, v záplavě ohromného množství muziky, se mi album jeví jako vzácný klenot a troufnu si napsat, že je i nadčasové a to z mnoha důvodů. Tenkrát se ve mě usadil ten hořký pocit, nebyl jsem schopen tohle album pochopit a nebojoval jsem s tím. Takže si říkám, kdo ví, zda jsem vlastně i já nedozrál, jako ta fantazie, která se na albu vlastně ukrývá...Kdo ví...

V muzice se asi stárne trošku jinak, tedy myslím. Já jsem muž ve středním věku a z "Division Bell" se pomalu, velice pozvolna, stává stárnoucí dáma se slabým náznakem vrásek kolem ale stále jiskrných očí. Je tady se mnou už velice dlouho a já jsem jí vděčný za její trpělivost, opravdu! Dlouho, velmi dlouho, jako by z povzdálí a nenásilně říkala : " Příteli, nezapomeň, pořád jsem tady!" A já to pochopil a zjistil, že to bylo učiněno s obrovskou grácií..."Dark Side of the Moon" a "Wish You Were Here" jsou pro mě opravdové hudební královny a to už se nikdy nezmění! Ale "Division Bell", tahle půvabná komtesa, mě i nadále láká a vábí a já jejímu šeptání velmi často naslouchám a podléhám. Jako krásné, zralé ženě...


A ten něžný, sotva slyšitelný, jako by whistleovský zvuk, který se několikrát vynoří během " Cluster One" a obkrouží celý, zvláštně sevřený prostor, který celá skladba vytváří...Je to Rickova duše...já tohle vím...Ricka Wrighta jsem vždy miloval a velice obdivoval, je to můj hrdina a navždy jím bude. Chybí mi... Vždycky jsem ho velice silně vnímal a nadále vnímám a budu už navždycky, napořád...Stejně, jako nyní. A možná...Možná to už Rick Wright teď konečně sám ví...

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd