Death / The Sound Of Perseverance (1998)

Zpráva o onemocnění a následně o odchodu hudebníka, který patří mezi moje vůbec nejoblíbenější v metalu, jsem přijal v šoku a rozčarování. Dlouho jsem se srovnával s tím, že už neuslyším žádné Lack of Comprehension, Secret Face, The Philosopher, Zero Tolerance či Story to Tell. Zejména svou tvorbou v letech 1991-8 Chuck ukázal, že i v extrémním směru metalu lze najít cestičky kupředu. Tohle tedy bylo a je navěky poslední.

Úvodní Scavenger of Sorrow hned Chucka připomene virtuózní melodií a pak nastává skutečná jízda, která napovídá, že tentokrát sáhl zesnulý génius po ovlivnění ke klasickému thrashi, ale i k heavy metalu. Melodiemi se nešetří a výrazné je rovněž naprosto parádní rytmika nováčkovského dua Scott Clandenin a Richard Christy - hlavně bubeník dostává hned na úvod ohromný prostor pro demonstraci svého talentu. Tento kolos má všechno, čím techničtí Death prosluli, od těžkosti až po ostrou melodiku s osudově znějícími sóly... Bite the Pain překvapí heavymetalově težkým úvodem s přehlednou melodií a dramatickým, naléhavým dopadem. Pak si ale Chuck vypůjčuje strojově sekané, thrashem nasáklé riffy a přehršle melodických sól, podle kterých ho poznáte ani ne po vteřině...každé je originál. Když ale sleduju kostrbaté riffy a přechody, uvědomuji si, že jde o jednu z technicky nejzralejších skladeb kapely. Spirit Crusher mě ale uchvátila okamžitě, krásný melodický vyklenutý refrén s heavymetalovým ovlivněním versus rychlé a přesné mezihry se spletí sól a rytmických změn. Podobnou heavy stavbu má i následující Story to Tell - klenuté melodie, sekané mezihry - jeden z mých horkých favoritů, který graduje ve druhé půli - skutečné zhudebněné drama. Flesh and The Power it Holds je nejdelší skladbou a do slok Chuck opět nabral poctivý thrashový základ a refrén dostal opět monumentální charakter, spletený s jeho nezaměnitelnými melodickými střepy. Tady musíte dávat pozor, Christy neustále mění nálady i tempa. Je to sekec mazec, ale zase úplně v jiném slova smyslu, než u výše hodnocených Meshuggah. Neodolatelná je vybrnkávaná pasáž na pozadí s éterickými sóly... Pokud si této polohy chcete užít dosyta, je tu Voice of the Soul - instrumentální (poprvé od Cosmic Sea na Human) propojení Chuckovy vynikající akustické studie se sólovou stránkou. Skromné časově, ale určitě ně emocionálním dopadem na posluchače... To Forgive is to Suffer - razantní melodický nástup kytar a ve výrazně melodickém duchu se nese i tato skladba, s Bite the Pain asi vrchol technické invence zúčastněných pánů muzikantů na této desce - ten přechod z mezihry do refrénové melodie má všechno drama, naléhavost, osudovost, Chuckův zpěvořev má velkou sílu. Za pozornost stojí i kytarové sólo ve druhé půli. A Moment of Clarity, melodie z úvodu se přelijí do opět thrashového výraziva, melodická gradace do závěru a nekonečné, "mizející" kytarové sólo ale dělá z této skladby věc neobyčejnou, skvost, při jehož doznívání jedou emoce naplno a doslova mrazí v zádech. Musím dodnes přiznat, že po tomhle na mě působí bonusový cover Painkiller od Judas Priest, ač tu skladbu miluji, snad už rušivě, a poněkud rozpaky mám i z Chuckova hlasu, snažícího se předlože alespoň přiblížit. Technicky je ale vše v nejlepším pořádku. Když slyším vysoký Chuckův hlas, vůbec si říkám, že byl podobně laděn na celém albu - skutečně se místy dostává až k black- či heavymetalovému zabarvení. Nesmrtelný pomník předčasně zesnulého génia.

Už se nedozvíme, kam by se tvorba tohoto fenoménu ubírala, vše si vzal její autor do metalových nebes. Album u mě (ale jen o chlup) nepřekonalo předchozí veledílo, které mi sedlo lépe hlavně zvukově, tady na moje gusto je někdy rytmika povytažená až moc. Lepší rozlučkový pomník si ale Chuck přát nemohl. Doufám, že nebeský jam s Piggym, Jeffem Hannemannem, Dimebagem Darrellem, Quorthonem a dalšími má pořádné grády...

» ostatní recenze alba Death - The Sound Of Perseverance
» popis a diskografie skupiny Death