Rolling Stones, The / Exile on Main St. (1972)

Čert ví, co všechno do sebe Stones v té době ládovali, ale minimálně jejich hudbě to evidentně prospívalo. Zdálo by se, že po tak dokonale vyvážené nahrávce jakou byla Sticky Fingers můžou jen těžko přijít s něčím, co jí překoná. Jenže osmnáct skladeb, které z větší části skupina ukuchtila v Richardsově provensálské vile Nellcôte, má takový šmrnc a přirozenou muzikálnost, že se z nich právem stal jeden z rock'n'rollových kánonů, možná nejdůležitější od raných Elvisových singlů.

S mazáckou ledabylostí a snad ještě přesvědčivěji, než dřív, tady Stouni schroustali všechny možné americké tradice a podle vlastního jedinečného receptu je smíchali do nebezpečně návykového koktejlu. Ve vrchovaté míře se nám dostane typicky šlapajících riffařin (Rocks Off, Tumbling Dice, Happy, All Down the Line), rock'n'rollových sprintů (Rip This Joint, Turd on the Run) i country cajdáků (Sweet Virginia, Torn and Frayed), soul a gospel vyživuje hymnické skvosty Loving Cup, Let It Loose a Shine a Light, za bluesový konec provazu tahají Shake Your Hips, Casino Boogie, Ventilator Blues nebo Stop Breaking Down, přičemž původní věci si s covery od Slima Harpa a Roberta Johnsona v autentičnosti nijak nezadají. Pětice anglických floutků znovu a ještě lépe Američanům totálně ukradla show.

Album se rozhodně nenahrávalo na jeden zátah, písně se rodily postupně, spousta věcí se pak ještě dotáčela v Los Angeles. Výsledný dojem je ale opačný, jako by to všechno byly „first takes“ a vy byli přímo ve zkušebně přítomní tomu magickému okamžiku, kdy to celé vzniká. Zvuk je průzračný a čitelný, zároveň ale neskutečně syrový, třaskavý a chuligánský. K tomu přispívá i relativně utopený zpěv, který ale do takhle pojaté garážové estetiky perfektně zapadá. Početné příspěvky hostujících muzikantů včetně stálých kumpánů Nickyho Hopkinse a Iana Stewarta na piano a Bobbyho Keyse na saxofon nejsou žádnými marnivými ozdůbkami, ale dotvářejí naprosto přirozeně ten hrubozrnný, živelný sound.

Dvojité album Exile on Main St. završuje famózním způsobem etapu odstartovanou deskou Beggars Banquet, v níž Jagger s Richardsem rukou společnou vzdělávali úrodnou půdu americké roots music a dosáhli na ní svých nejskvělejších pěstitelských úspěchů. Zatímco pro Keitha jako většího srdcaře se tyto pozemky staly doživotní vášní, Mick jako ten nestálejší a racionálnější z Glimmer Twins v dalších letech tlačil Rolling Stones do nevyzkoušených a někdy i vyloženě módních experimentů. Rovnováha mezi autorskou dvojicí se tak stala o dost křehčí a i když pak kapela vyplodila ještě spoustu báječné muziky, takového tvůrčího souznění a přesvědčivosti jako na Exile on Main St. už nikdy nedosáhla.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The