Semiramis / Dedicato A Frazz (1973)

SHM-CD Belle Antique ‎– 111818 Japan /2011/
Original release: Trident Records.
Comes in a jewel case CD, with Obi-strip and inserts of notes/pictures.

Italští Semiramis jsou učebnicovým příkladem kapely jednoho alba. Jádro skupiny se zformovalo někdy v roce 1970 a po personálních rošádách a účasti na několika festivalech jim v roce 1973 vychází jediné LP Dedicato a Frazz. Bohužel, nevzbudilo tehdy větší zájem a tak se skupina po několika dalších měsících rozpadá. Finito. Diskografie čítá opravdu jen tenhle jeden kousek. Žádné album rarit, žádný reunion, žádná lajfka, nic.

Zajímavostí je, že hlavní část sestavy tvořili dva bratranci a dva bratři, všechno mladíčci ve věku 15 - 17 let. Právě nejmladší z nich, "zázračné dítě" Michele Zarrillo se pak v osmdesátých letech prosadil i jako skladatel a interpret populární hudby. Kolem roku 2013 se objevily snahy o příležitostné znovuobnovení skupiny a o rok později se to skutečně podařilo. V září 2014 Semiramis odehráli vzpomínkový koncert v Římě a budoucnost ukáže, jestli se nakonec neobjeví na nějakém tom dvd.

S rozmachem internetu se kolem dávno zapomenutých Semiramis objevila spousta spekulací a vytvořil takřka kultovní status. Album Dedicato a Frazz se najednou začalo objevovat ve všelijakých anketách a žebříčcích a teprve po letech si tak vydobylo úspěch a zaslouženou pozornost. Dnes už je bráno téměř jako zásadní a tak jsem se - jako správný italofil - rozhodl zařadit ho do sbírky. Dlouho se mi to nedařilo, cd se prodávalo setsakra draho a tak mě ten zelenej gesicht z obálky strašil pomalu ze sna. Nakonec mě jednoho pošmourného večera potěšil jéžišek, dokonce v podobě japonského SHM-CD.

Italský progresivní rock bych rozdělil zhruba na dva tábory. Ten jeden se prezentoval zasněnou, romantickou a hodně melodickou hudbou a jako jeho hlavní představitele bych uvedl třeba PFM, Alusa Fallax, Celeste, nebo Reale Accademia di Musica. Ten druhý hrál daleko tvrdší, rychlejší a energičtější heavy prog a hlavními personami žánru byli Alphataurus, Il Balleto di Bronzo, Metamorfosi, nebo Museo Rosenbach. Semiramis zcela jednoznačně řadím právě do druhé skupiny. Hudba na albu je energická, intenzivní, temná, zlověstná a napumpovaná mladickým nadšením a entuziasmem..

Placku otvírá šest minut dlouhá La bottega del rigattiere a obsahuje hned několik zvratů. Pasáže s akustickou kytarou a vibrafonem střídají energické laufy, kytarové trylky jsou slyšet z levého, hned nato z pravého kanálu a nechybí ani kovový klapot cembala, či temné bzučení moogu. Zpěv je pochopitelně v italštině, vyšší, trochu nosový a připomíná vokál (Gianni Leone) z Il Balleto di Bronzo.

Jedním z vrcholů alba je následující palba Luna Park. Vodopád tónů, souhra kytary a kláves v instrumentální masáži v úvodu a závěru skladby je přímo ukázková.

První strana desky končí další šestiminutovou skládankou, Uno zoo di vetro. Truchlivé téma, temnota a beznaděj umocněné strašidelnými zvuky syntezátorů prýští z každé noty a překvapením je téměř thrash metalová vsuvka uprostřed skladby. Celé to zavírá dvě minuty dlouhé sólo na vibrafon.

Dalším vrcholem desky je parádní a téměř instrumentální pecka Per una strada affollata. První třetina je svižná a především v režii klávesových nástrojů. V následující pasáži svůj nepopíratelný talent předvede tehdy teprve patnáctiletý kytarista a autor většiny hudby, Michele Zarrillo. Jeho sólo na akustickou kytaru je půvabné a navodí takřka renesanční atmosféru. Závěrečná třetina je melodická a hodně symfonická, ale v samotném závěru zvrtne se v divoký hurhaj s ukřičeným zpěvem. Pokud někdo znáte album Ys souputníků Il Balleto di Bronzo, jste na správné adrese.

Dietro una porta di carta. V první polovině italské melodrama plynule přechází v instrumentální, byť poněkud těžkopádný mazec přetavený do naprosto strhujícího závěru.

I v předposlední skladbě Frazz dochází k řadě překvapivých změn a zdánlivě násilných a nelogických zvratů. Atmosféra je znovu temná, posluchač se podvědomě krčí v křesle a čeká ránu z milosti, ale ta se nedostavuje a místo ní je tady osvobozující a melodické finále.

Úplnou tečku za albem Dedicato a Frazz pak dělá neurotická a chaotickým dojmem působící Clown. Žádné pomazlení, polaskání, ani pohlazení na závěr se tady opravdu nekoná...

Zvuk je dobrý, ale mohl by být lepší. Místy se malinko "slije" a bicí nástroje jsou potlačené a utopené. Myslím, že Japonci z toho vytřískali maximum, ale i tak mě překvapil údaj v Dynamic Range databázi, která pro tohle vydání uvádí průměrné, až podprůměrné DR 07. Ale i při vyšší hlasitosti to můžu poslouchat bez pocitu, že mi co chvíli pukne lebka.

Byli to mladí kluci z garáže, s chabým nástrojovým vybavením a nulovými zkušenostmi a stejně si troufli na takhle komplexní a složitou hudbu. Klobouk dolů, ale na absolutní hodnocení to přece jen nevidím. Některé pasáže působí opravdu kostrbatě a bezradně a tak ta čtyřka musí stačit. I tak je to nadprůměrné album a nemělo by chybět ve sbírce žádného fanouška italského progresivního rocku.

A na závěr ještě pár zajímavostí : Jméno si skupina zvolila podle legendární asyrské královny Semiramis. Přišel s tím baskytarista Marcello Reddavide, který si to přečetl v nějaké encyklopedii a ostatní nebyli proti.

Nezapomenutelnou obálku a bizarní malbu uvnitř rozkládacího obalu LP vytvořil britský hudebník a umělec Gordon Faggetter.

» ostatní recenze alba Semiramis - Dedicato A Frazz
» popis a diskografie skupiny Semiramis