Schelinger, Jiří / Hrrr na ně... (1977)

Dospíval jsem v 70. letech XX. století, díky čemuž se stal hardrock jednou provždy mojí generační muzikou: i když se pak mé hudební zájmy vyvíjely různými směry, kdykoli zaslechnu tvrdý kytarový riff, vezme mě u srdce.

Bohužel tento styl nezapadal do tehdejších státem uznaných představ o kulturním vyžití pokrokové mládeže, a jelikož jsem dlouho nevlastnil magnetofon, abych mohl sjíždět kdovíkolikáté kopie kopií desek věrozvěstů žánru, alespoň jsem na gramofonu dokola obehrával Neckářovu (Petřinovu/Formánkovu) Náruč krás, zatímco Jiří Schelinger nerušeně vegetoval na okraji mého zájmu jako někdo, kdo sice nazpíval Holubí dům, ale také Což takhle dát si špenát… Není proto divu, že jsem zrovna nehořel nedočkavostí, když mi kamarád půjčil tuhle desku a doporučil ji k poslechu, a moje skepse se ještě prohloubila po rádoby vtipné „intro“ scénce z chystající se hudební bitvy. O to větší byl šok z toho, co se na mě začalo valit z drážek potom.

Jiří Schelinger byl na naší scéně nepřehlédnutelným originálem s nesporným talentem. Album Hrrr na ně však bylo po letech víceméně nanicovaté produkce zřejmě prvním, které jeho talent zasadilo do nějakého alespoň trochu koncepčního rámce a vytvořilo tak základ pro další, bohužel předčasně ukončený vývoj. Kapela šlape, Schelinger zpívá se zjevnou chutí a celé by to drželo pohromadě jak vytesané z jednoho kusu kamene, nebýt těch zatracených vsuvek – i když při bližším ohledání posléze přece jen zjistíme, že ten kámen není žula, spíš pískovec, ale o tom o odstavec dál. Čechovy scénky jsou tu vtipné, tu trapné, jako ostatně Mistr v běhu své košaté kariéry sám, což chápu jako daň z rozevlátosti jeho talentu. Pokud ale jde o písňové texty, rozhodně mu nelze upřít řemeslnou zdatnost – nejsou sice bůhvíjak hlubokomyslné, ale mají nápad, hlavu a patu, a Schelingerovi „jdou do pusy“. A to není zase tak málo.

Občas se tu vedou diskuse, co by bylo kdyby, a jestli tahle muzika je nebo není hardrock. Nabízím trochu jiný pohled na věc: může vůbec existovat echt hardrock slovanské provenience? Snad ano. Kdykoli jsem ale něco takového slyšel, nikdy to nebylo to pravé ořechové, vždy tomu něco chybělo (možná spíš přebývalo); my Slované ty kořeny, z nichž je hardrock (a rock vůbec) živený, v sobě zkrátka nemáme a v té muzice je to v nějakém spodním proudu vždy znát.

Takže berte, nebo nechte být. Nejspíš namítnete, že tu i v té době navzdory poměrům vzniklo dost hodnotnější rockové muziky, v některých případech i vysoké umělecké kvality – a já s vámi naprosto souhlasím. V tomhle případě bych si ale skoro tipl, že tvůrcům šlo spíš o žánrovou – a taky dobře prodejnou, což šlo ruku v ruce, když tu na trhu neexistovala žádná hardrocková konkurence – desku, která neměla ambice stát se Uměním, na čemž nevidím nic špatného. A tak si album čas od času pouštím a i po letech si ho užívám: vychutnávám si hutnou rytmiku, kultivovaný tón Kláskovy kytary, rockově syrový a zároveň tak nějak tuzemsky dobrácký Schelingerův chraplák, a nakonec i ty průpovídky mezi tím.

Pokud jde o hodnocení, nelze srovnávat nesrovnatelné: Schelingera mohu hodnotit jen jako Schelingera, proto i bez nostalgického balastu dávám s klidem za čtyři (hvězdy).

» ostatní recenze alba Schelinger, Jiří - Hrrr na ně...
» popis a diskografie skupiny Schelinger, Jiří