Emerson, Lake & Palmer / Trilogy (1972)

Musím říci, že ač jsem velkým příznivcem prog- či artrockové hudby, tvorba Emerson Lake & Palmer mě nikdy neoslovila tak dramaticky jako jejich souputníci Pink Floyd, Genesis, Yes, King Crimson, ale koneckonců i spousta dalších kapel mimo tento žánr. Jejich instrumentální nadání se někdy až příliš zhlédlo samo v sobě na úkor přijatelnosti sděleného pro posluchače. Ale to je samozřejmě jen můj názor a můj "problém". Stále se mi potvrzuje, že na příjem ELP musím mít náladu.

The Endless Enigma part one startuje až nenápadnou souhrou tónů, postupně se přidávají klavírní běhy a Palmerovy nadzemské eskapády na bicí. Tohle je pro mě typický příklad hudby ELP - klavírní běh tady vyroste opravdu v krásný melodický motiv, kde se rozbíhají všechny nástroje. To, na co vždy v přívalu Emersonových exhibicí vždy čekám jako na spásu, je nádherný Lakeův hlas - tady si vybral opravdu krásnou daň, umí krásně přebíhat z jemných do rázných poloh, jsou zde krásná intimní zákoutí. Fugue je krátká Emersonova klavírní skladba, je ale tentokrát vřele, hravě vystavěna a hlavně neomračuje sáhodlouhou plochou - právě naopak. The Endless Enigma part two je dramatickým navázáním na první skladbu a má naléhavý, místy až fanfárový charakter, samozřejmě znovu cituje melodický základ z úvodu alba s Lakeovou pěveckou linkou. From the Beginning, to je zkrátka typ skladby, kterou musím u ELP ocenit maximem, i na tyto polohy u nich vždy čekám - nikdy jsem se netajil tím, že mě Lakeovy věci zkrátka braly více. Proč? Neomračují maximalismem provedení, jsou jako tahle krásná věc - hravé, zahloubané do sebe, akustika je nádherně procítěna, nic a nikdo se nedere dopředu, snová, snad až psychedelická nálada. The Sheriff zahajuje rázná bicí exhibice, přidávají se klasicky navrstvené klávesové stěny a civilní, uvolněný Lake. Klasický typ jejich skladby, která mě ale nijak a ničím neohromuje a neposazuje na zadní část těla. Hoedown je vlastně stejný případ - přehlídka všech možných běhů a klávesových sirénových zvuků - pojetí z Coplandova rodea je zajímavé, ale platí to, co u předchozí skladby. Trilogy je už jiná kategorie, Lake tu má větší prostor a i když je postavená na klávesách, má křehký a procítěný charakter, kapela se mazlí s každým tónem. Poté přichází klasický nástup Emersonových osudově sekaných a vrstvených klávesových stěn. Je to sice zase jeho přehlídka, ale ústřední melodický motiv se mi zamlouvá, snad jen po polovině se mistr za klávesami odvazuje zase až moc. Ale jinak zásadní a příjemná věc, vlastně tématický základ desky. Living Sin je zajímavě pojatá skladba, opět s dominantními klávesami, změny temp a nálady jsou tu nepředvídatelné, musíte být neustále ve střehu. Vstupuje sem poměrně syrovým projevem i Lake. Celá skladba má poměrně pochmurný a drsný charakter, což mi vadí méně než to, že mě opět pro své pojetí nijak neohromila. To závěrečná Abbadon´s Bolero je krásná alternativa Ravela a pokud by měli ELP více takto pojatých věcí, asi bych se stal jejich velkým obdivovatelem. Krásně gradované bolero. Je to opět plně v Emersonově režii, ale na závěr musím smeknout klobouček, tohle totiž není přehnaná instrumentální smršť, kterou není moje sluchové a myšlenkové ústrojí schopno pojmout. Velmi hezký závěr alba.

Jen debutové album, vynikající, bych ohodnotil u ELP pěti body. Toto album osobně vnímám jako druhé nejlepší, i zde jsou místa, která jsou pro mě hlušší, a rozmýšlím se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, vlastně souhlasím s pohledem třeba hejkala. Ale když vezmu skladby, které mě oslovily a ty, které méně, je spravedlivé dát tři. Tarkus a Pictures... bych ohodnotil třemi, i když se mi líbí o něco méně než Trilogy, problém mám s Brain..., kde je ten chlad u mě absolutní a které bych za výkony dal klidně maximum, ale mou duši to bohužel oslovilo tak na dvě. Karn Evil je pro mě prostě i po tolika posleších jen stěží poslouchatelná...

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Trilogy
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer