Motörhead / Inferno (2004)

Mám rád hardrock, ale nemusím heavymetal. Jistě existují i nějaká oficiální kritéria, jak oba žánry rozlišit; to moje privátní je, že hardrock má dvě věci, které v metalu nenajdete (alespoň já jsem je tam nikdy nenašel): bluesové kořeny a – duši. A hned se omlouvám všem fandům metalu, protože nejde o názor podložený systematickým poslechem – to málo, co jsem porůznu zaslechl či zahlédl, mě totiž vždy spolehlivě odradilo se heavymetalem blíže zabývat.

Jenže zemřel Lemmy Kilmister, Motörhead byl nějakou dobu víc slyšet a to mě ponouklo si o téhle partě něco vyhledat. Ne, že bych o nich nevěděl vůbec nic: Lemmyho jsem občas viděl v televizi a za krkem mě bolelo už jen z pohledu na jeho hlavu vyvrácenou k mikrofonu, a Ace Of Spades mi vždycky byla z nějakého důvodu neskonale protivná. Indiskrétní internet však nabídl i zajímavější informace, například že Lemmy byl bedňákem u Hendrixe (hm), nebo že měl nějaký zvláštní styl hry na baskytaru. A taky jsem se nachomýtl u televizoru ve chvíli, kdy Motörhead na závěr koncertu přidávali Whorehouse Blues a já ke svému překvapení (metalisti, znovu promiňte) zjistil, že ten kytarista – Philip Campbell, jak jsem se posléze dozvěděl – opravdu umí hrát. Není divu, že moje zvědavost dosáhla kritické meze a já si opatřil (no – stáhl) album, na kterém tahle věc je, a několikrát si je poslechl. Nebojte, překvapení se nekonalo, metal si mě nezískal. Přesto musím uznat, že alespoň v podání Motörhead na albu Inferno má něco do sebe, nakonec i o ty bluesové kořeny jsem tu a tam zakopl. Každopádně tuhle recenzi berte spíš jako „pohled zpoza plotu“, víc zvědavý, než vytříbeně kritický.

Album vtipně uvádí věc nazvaná Terminal Show, která nikoho nenechává na pochybách, o co tu půjde. Sound kapely je hutný a díky pojetí basy opravdu působivý. Jeho jedinou, zato zásadní vadou je, že je – jak se záhy ukáže – stále stejný: žádná práce s barvou či aspoň dynamikou, žádné ozvláštnění (výjimkou potvrzující pravidlo budiž pasáž s kytarovým sólem v Keys To The Kingdom) – ze sluchátek se na mě valily jedna skladba za druhou jak balvany z Huascaránu, takže to, co na začátku vypadalo zajímavě, začalo být po nějaké době únavné a já se s každým dalším číslem stále víc těšil na akustickou úlevu na konci – mimochodem album jsem si poslechl celkem čtyřikrát, ale nikdy celé najednou. On Lemmy Kilmister taky nebyl John Entwistle ani John Paul Jones. A když už jsme u toho, ani Roger Daltrey či Robert Plant, takže v těchhle kovohutích nějaké vynálezecko-zlepšovatelské hnutí moc nečekejme, spíš tvrdou fachu v provozu. Kapela ale šlape, to se jí upřít nedá, kytarová sóla mi také přijdou víc „rockovější“ než „metalová“, a vůbec celé se to v lecčems odchyluje od mých dosavadních představ o metalu, opírajících se o triádu příznaků: stoj o co nejširší bázi, pravá ruka rychlejší než mozek a vokální projev zaměnitelný s dávením. Zdá se, že Lemmyho přece jen odkojila ta pravá rocková vlčice; nakonec pokud nebyl naprostý ignorant – a to podle toho, co jsem si o něm přečetl, nebyl – z práce u Hendrixe mu toho muselo hodně zůstat pod kůží.

Z tracklistu bych kromě dokola vychvalované Whorehouse Blues (ani tady ale nejde o nic světoborného – dobře odvedená, ale vcelku klasická tříakordová dvanáctka, která boduje hlavně díky kontrastu s předchozím randálem) vyzdvihl valivější Suicide, rokenrolovou Life´s A Bitch, In The Year Of The Wolf, jejíž riff mi něco – jen si ne a ne vzpomenout co – připomíná, a samozřejmě již zmíněnou bluesovku Keys To The Kingdom. Ty se asi nejvíc blíží rocku podle mého gusta, naopak rychlopalné pecky mě neberou ani teď. Na albu hostuje Steve Vai – jeho sóla jsou snadno rozpoznatelná, nicméně nemyslím, že by byla až takovým přínosem, Campbellův styl je mi tu bližší.

Pokud jde o hodnocení, zastávám názor, že spektrum umělců na Progboardu je natolik různorodé, že jednoduše nelze mít pověstný jeden metr, podle nějž by se dalo měřit všem bez rozdílu, a že smysl má tedy jen hodnocení v kontextu tvorby toho kterého jednotlivce či kapely. Tady ovšem žádné měřítko nemám, takže se chtě nechtě musím uchýlit k „absolutnímu pořadí“. Album si na cédéčku zcela jistě nekoupím, ani se nezačnu pídit po dalších počinech téhle trojice. Na druhou stranu mi ale pomohlo zbavit se některých předsudků a myslím, že přijdou i chvíle – nebude jich sice moc, ale budou – kdy dostanu chuť si je znovu poslechnout. Na světě je ale spousta muziky, která se mi líbí daleko víc. Tři hvězdy.

» ostatní recenze alba Motörhead - Inferno
» popis a diskografie skupiny Motörhead