Accept / Predator (1996)

Tohle není recenze pro klasického fanouška Accept, pro metalového fanouška Accept,spíše pro milovníka kvalitní rockové / metalové muziky.
Nikdy jsem nebyl jejich stoupencem, obdivovatelem a řeknu rovnou- nemám rád jejich raná alba z 80-let, ani jejich vrcholné výtvory co přišli později. Za mladších let jsem některé z nich sice poslouchal, ale nikdy mě příliš neoslovovali. Těmito zcela subjektivními tvrzeními je ale nechci v žádném případě nějak zpochybňovat, to není účelem této recenze, jelikož jsem si plně vědom všeho co dokázali v rockové muzice. Být právověrný heavy metalák, tohle bych nikdy nemohl napsat, jelikož ale mé srdce okupují kapely zcela jiného ražení, prostě to tak je. Ovšem tři alba co přišla po jejich comebacku na začátku let devadesátých se mi líbí podstatně víc. Chápu že většina fanoušků si teď ťuká na čelo (a hrstka těch nepřeživších, jak se říká, obrací se v hrobě:-) ).

Comeback prostřednictvím Objection Overruled byl myslím nanejvýš zdařilý a nesl znaky jejich předchozí tvorby, rozmanité nápady, perfektní zvuk i nějaký ten hit a kapela strhla okamžitě své fanoušky zpět na svou stranu. S Death Row už to tak jasné nebylo, album mi až tak neimponuje, kvůli velkému početu skladeb najdou se zde i vatové výplně, co mi ještě nesedí je plochý zvuk alba, skladby si jsou podobné až příliš, přesto ale nahlížím na desku, jako na album které má neuvěřitelný tah (od třetí skladby,první dvě mi nic neříkají) a masíruje nás po celou dobu svým drsným soundem uragánu, jež ničí vše co mu stojí v cestě. No a Predator, tady už naprostá většina fandů skřípe zuby, co že to ti chlapci vyplodili za paskvil zcela se odlišující. A právě tohle se mi na některých kapelách / albech líbí, že se nebáli experimentů (a i když to už mezi nimi příliš nefungovalo) nahráli "jinou" desku.

Vše začíná s Hard Attack a nástup je vskutku impozantní, středně tempá skladba valící se na nás prostřednictvím melodického riffu. S Crossroads plesám v kytarovém opojení plném originálních melodií, klasických kytar a změn nálad, refrén tlačí skladbu vzhůru, přichází katarze. Making Me Scream- proplétající se Hoffmanovy sóla, tepající rytmus a s pomocí zpětného efektu skvěle zpívající Udo, plusové body. Musím zmínit i obě skladby zpívané Peterem Baltsem-Lay It Down a It Ain't Over je z nich cítit skladatelská svoboda a dodávají albu na barevnosti, jejich melodické linky se mi opravdu zamlouvají. Masáž přichází s démonickou Crucified kde to do nás kapela pere s pomocí originálních akusických vsuvek, Take Out The Crime- věc ve které prostřednictvím riffoidního refrénu prožívám nezapomenutelné chvíle. Závěr alba obstarává Run Through The Night- středně tempá hard rocková skladba s košatými melodickými linkami. Za opravdu sklabé označuji příšernost na závěr Primitive a i titulní věc mě nijak zvlášť neuchvacuje.

Účast Michaela Cartelloneho za bicími kapelu pozitivně nakopává a jiskrný zvuk, jež vzešel od slovutného Michaela Wagenera, snažící ho se z kapely vytáhnout opravdu něco navíc, něco zcela originálního vyznívá na jedničku. Prostě se mi ta deska líbí...a pardón všem Restless and Wildům a metalovým srdcím.

» ostatní recenze alba Accept - Predator
» popis a diskografie skupiny Accept