Accept / Death Row (1994)

Tak jsem se zase jednou přesvědčil, jak moc jsou u mne s poslechem desky spojeny emoce, nálada a celková chuť na určitý druh hudby. Jestliže jsem před pár týdny zde recenzoval album Predator od německých Accept a upřednostnil ho před deskou Death Row (oba tehdejší poslechy vycházeli jasně pro Predatora), tentokrát jsem dostal neuvěřitelnou chuť pustit si předchozí opus a nestačil jsem se divit, jak velký vliv na mne ona hudba měla a jak jsem si nahrávku náležitě užil.

Vyjmuto z oné recenze na Predator: ---S Death Row už to tak jasné nebylo, album mi až tak neimponuje, kvůli velkému početu skladeb najdou se zde i vatové výplně, co mi ještě nesedí je plochý zvuk alba, skladby si jsou podobné až příliš, přesto ale nahlížím na desku, jako na album které má neuvěřitelný tah (od třetí skladby,první dvě mi nic neříkají) a masíruje nás po celou dobu svým drsným soundem uragánu, jež ničí vše co mu stojí v cestě.
Prakticky s tím stále souhlasím, pouze s rozdílem, že mi zachutnala už i druhá v pořadí- Sodom & Gomorra- se skvěle aranžovanou částí s Chačaturjanova šavlového tance, vatové výplně se zmenšili na minimum a plochý zvuk v oné náladě nevadil ani trochu. Při prvních posleších deska určitě splývá, po důkladném proposlouchání se dílem je vše už v pořádku.
Je to prostě jízda,divoká, nespoutaná a drsná. Zvuk je maximálně ostrý a zakusuje se do nás silou žraločích čelistí.

Děsivé akustiky otevírají třetí The Beast Inside- temný zvuk, Kaufmannovy bubenické attacky, plíživé tempo, Udo si nás servíruje s obrovskou chutí a trhá na kousíčky. Dead on!- pokračuje v tepavém rytmu, není kam uniknout, Hoffmannova kytara šlape jak hodinky. A je tu sprintující Guns 'R' Us- Wolf šponuje naše smysly naprosto parádním riffem, noha si podupává do rytmu a bicí drží tempo a obrátky. Tvrdost a neskutečná síla vyzařuje z další Like a Loaded Gun- Baltesova basa pěkně přede a kytara, od té se tu vše odvíjí, ta riffuje jak o život. What Else- především Kaufmannovy hybné bicí a Udo cedící slova skrz zuby utvářejí napětí této skladby. Hoffmann na špici v Stone Evi- riff je nesmrtelný, podpírají ho temné až fantaskně znějící akustiky, bicí pádí vpřed, stavba skladby je úžasná, emoce šroubují tep do závratných výšin. První více melodická píseň je až devátá Bad Habits Die Hard- můžem si kapku oddechnout a "jen tak" poslouchat. Masakr, totální vyhlazení přichází s geniální kytarou mistra Hoffmanna hned v úvodu Prejudice, bicí tepou jak o život a Udo snad nikdy nepěl lépe a výrazněji, skvělé sólo a chorus řvu s kapelou, božééé to je síla, nemůžu se nenechat strhnout!!! Po spíše klasické Bad Religion a znovu nahrané Generation Clash II, je tu další mistrovský kousek, balada Writing on the Wall- přišla právě včas, ne že by nemohla být umýstěna mnohem dříve, ale nač rozbíjet takové množství šlapajících pecek jdoucí po sobě. Desku zakončují dva oduševnělé instrumentální kusy Drifting Apart a Elgarův-Pomp and Circumstance, konečně s nimi přichází ta pravá úleva z toho "hudebního pekla".

Co říci závěrem? Psát onu recenzi přímo při celém poslechu tohoto skvostu, napíšu pouze slovo--MASÁŽ!! Pánové nás po celou dobu masírují s neuvěřitelnou chutí, entuziasmem a nasazením. Prostě totální masakr představuje pro mne tato deska, svou obrovskou silou, drajvem a šílenou energií nechává za sebou všechny mnohem tvrdší alba (kapely) co se tváří kdovíjak silácky.
Kolik mám tedy dát, pod čtyři jít nemůžu, pětka ale ve srovnání s velikány scény jako jsou třeba Genesis, Rush a dalšími by taky nebyla fér, tak tedy dobrá, 4*

» ostatní recenze alba Accept - Death Row
» popis a diskografie skupiny Accept