Cult, The / The Cult (1994)

Velice dobře si pamatuji na nahrávky, které vycházeli v onom (na kvalitu) velice silném roce 1994 (o tom bych se při nějaké příležitosti rád zmínil a rozepsal) a době kdy na trh byl vhozen nový opus anglických rockerů The Cult, který tenkrát zahýbal a rozčeřil stojaté rockové vody plné probouzejících se alternativních odnoží a všude kralujícího grunge. Posluchač zvyklý na mnohem melodičtější koktejl Astburiovců, jež míchali na svých posledních dvou mimořádných (amerických) albech Sonic Temple a Ceremony, byl novým produktem mírně řečeno překvapen, spíše však zděšen. Ovšem doba, doba nejen že výtvor prověřila, dokonce ho podpořila a v prvé řadě vyzvedla jeho nezpochybnitelnou osobitost a opravdu celou řadu neotřelých nápadů, v druhém plánu svou živelností suvereně ukázal podobným deskám záda. Jeho jedinečné "dobové" uchopení skladatelkou dvojicí Astbury / Duffy z něj vytesalo zářivý drahokam v tvorbě této britské rockové kapely. Navíc, Bob Rock přece nedokáže stvořit polovičatý, nebo snad nějaký "špatný" sound.

Klapky klavíru a basový spodek dokládají mimořádně působivé zvukové efekty v otevíráku Gone- explozivní refrén a akustické vyústění plně prezentují novou tvář kapely. Tradičnější rocková jízda Coming Down (Drug Tongue)- parádní riff, rytmická artilérie a ležerní vokál propukají do té správné rock n rollem načichlé hitovky. Real Grrrl- silně expresivní song plný "nového zvuku" a postupů, velice originální uchopení z něj dělá aspiranta z nejsilnějších. Nejlepších tradic, černoškých kořenů a The Doors se dotýká Black Sun, v jejím závěsu se na maximálně vytáhlé base, španělkách, perkusích a Astburyho typickém položení do písně plíží zářivá Naturally High. Miluji šestou Joy- ušlechtilý zvuk kláves mě odvane až kamsi do šedesátých let, do doby kdy se muzika teprve probouzela k životu, Duffyho riff refrén patřičně nakopává a tyčící se tamburína by probudila i mrtvého, je slyšet že originalitě se meze nekladou. A krasojízda pokračuje i v následující Star- rock jak řemen, geniální kytarový motiv a charisma dávkující Astbury v pravidelných intervalech, chorus si zařvem s kapelou společně :-) Další lahodný pokrm staví náladu na klasických kytarách, basové lince, svěžích bicích a onom daru od pána boha, splňuje ty nejvyšší požadavky rockového posluchače na kvalitu a nazývá se Sacred Life. Be Free- platí za pekelně šlapavou rockovou dupárnu s dynamickou porcí elektrizující příchutě, na nějž navazuje podobnou cestou se ubírající Universal You- tady ovšem mistr Duffy kouzlí tóny do všech koutů hudebního spektra. Rockové nálože přeci jenom bylo dostatek a je tedy potřeba mírně ubrat plyn, k tomuto účelu přichází do boje Emperor's New Horse- plná zvučných akustických kytar a vichřice v zpěvákově hlase, kterým nás smíká do všech stran. Závěrečná Saints are Down- polemizuje, (hudebně okrajově) medituje a putuje ke konci lakonicky, přesto s chutí.

Model výbušně hořícího dynamitu The Cult ve své kariéře ještě zopakují, volit budou zcela jiné ingredience, ovšem účinek bude stejně zničující.5*

» ostatní recenze alba Cult, The - The Cult
» popis a diskografie skupiny Cult, The