Satriani, Joe / Black Swans and Wormhole Wizards (2010)

Obzváště tato deska má u mne velkou zásluhu na tom, že jsem objevil a začal se zajímat o hudbu tohoto jedinečného kytarového boha. Po Crystal Planet, kterou jsem vlastnil myslím jako první to společně s The Extremist byla roku 2010 právě vycházející černá labuť, která mne postupně zpracovávala a přesvědčovala o jedinečném umu pana kytaristy. Nemohl jsem se od ní odtrhnout a tehdy nějak začala má láska k jeho hudbě jež trvá nepřetržitě do dnešních dnů.

Efektními zvuky startující Premonition- s prvním sólovým kytarovým vstupem dává tušit velkou spokojenost, tentokrát Joe otevírá album slušným výkopem a od počátku je jasné že zde kapela nebude plnit pouze doplňkovou službu. Basovou linkou sevřená Dream Song- létá na křídlech vzdušných sólových brejků a učebnicových rytmických kytar. S prvotřídním šestistrunným sólem nastupujícím v 1:37 ve třetí Pyrrhic Victoria- stoupám do oblak naplněn pocity štěstí a nastolené emoce podtrhává parádně šlapající kapela s neoddiskutovatelným vkladem Mikea Keneallyho. Light Years Away- válí v ostřejších rytmech a albem stále prostupuje spojující a jednotící nit. Whitmanova basová figura se pne a pulzuje ozvláštňující tento pozoruhodně energický song. Nelze nemilovat těch pár smutných tónů naplňujících kratičkou perlu Solitud. Národně vlastenecký podtón vyplouvající na povrch v Littleworth Lane- značně zklidňuje posluchačovu pozornost a vyloženě ho svou melodií uhoupává. Východními rytmy protknuta The Golden Room- přináší značné novum a osvěžení do kytaristova repertoáru, vklad perkusí a kláves jen podtrhuje "cizí" aroma písně. Po jazzově svobodné Two Sides To Every Story, s Mikeovými sólovými vstupy přichází na řadu absolutní pumelice Wormhole Wizards- rusky chladný úvod, trďácky rázné Jeffovi údery, parádně šlapající basa, do toho přijíždí sóla z kategorie nadpozemských, ó jaká to spokojenost a když přispěchá Keneally s minimalistickým jazzovým úryvkem na klapky, pocit štěstí je dokonán. Rozbouřené vlny se sklidňují s jemnými doteky akustických kytar v předposlední Wind in the Trees- jež za zvuků mistrně vyvážené baskytary, klavirního impresionistického espritu a blouznivých kytarových eskapád přináší divákovi tolik potřebné uvolnění napětí. Jak bůh pláče (nebo spíše nástroj v rukou mistra) uslyšíme v závěrečné nápaditě pojaté riffo-jízdě God is Crying- která nám završuje tuto pozoruhodnou a dle mého názoru i velmi povedenou sbírku, autorem předložených skladatelských schopností a využitého nadhledu.

Diametrálně odlišné dílo od poslední Professor Satchafunkilus..., angažování Allena Whitemana a hlavně Mike Keneallyho desce neuvěřitelně prospělo a obohatilo.
Mám pro onu placku velkou slabost, jak jsem uvedl v prvních větách, stála na počátku mé objevitelské cesty Satrianiho tvorbou a nejen díky ní jsem poznal i další klenoty jeho tvorby, avšak nejen proto, obzvláště pro její barevnost a široký stylový záběr je bodování nadmíru jasné.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - Black Swans and Wormhole Wizards
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe