AC/DC / Powerage (1978)

Protože mě předchozí deska Let There be Rock doslova ustřelila hlavu, měl jsem samozřejmě na jakoukoli další kolekci Australanů pořádně vysoké nároky. Musím ale říci, že mám i tohle album rád, i když ne tak jako LTBR.

Rock´n´Roll Damnation je prvotřídní a klasický nástup téhle kapely - syrové, těžce odsekávané pochody, zde ale s příjemným melodickým nádechem a suverénně nastupujícím Bonem Scottem. Tohle úvodní rockové zatracení je naprosto v pořádku, s úlevou zjišťujete, že je vše v nejlepším pořádku. Rytmicky neodolatelný je nástup Down Payment Blues, nejdelší skladby alba, ozdobené velmi ostrými a štěkajícími Angusovými sóly, kterých zde vystřihl skutečně značné množství. AC/DC nadstavba pěkně nastavěná na základní bluesový rytmický fundament, u které si nezadržitelně podupávám. Gimme a Bullet - a jsme zpět v kuchyni všech středních a jiných proudů australského původu. Drtící riffy s jemným melodickým otiskem a nátlakový řev Bona Scotta vytváří svůdnou kombinaci, kterou si tahle svorka získala tolik fandů. Pořádně to tu od podlahy tvrdí Cliff Williams na čtyři dráty a skladbě to jde k duhu. Riff Raff je základní riffovou palbou, která místy zní dodnes na koncertech. Přejíždění krku kytary a pak pětiminutový odvaz po australsku. Tady není opět o čem, jedna z jejich nejlepších věcí. Sin City je ovšem na tom podobně - na poměry kapely až lehce stavěný melodický riff a přechod do parádně načasované sekanice je úžasný, stejně jako Bonův klenutý refrén. Na poměry AC/DC možná až klidná, ale krásná záležitost. What´s Next to The Moon - opět melodicky klenutý nástup kytar a přechod do odsekávané mlýnice - na střídání dvou pólů je založená celá skladba, což jí dává netušené napětí a charisma, a je tu i krásně drsné Angusovo sólo. Typickým boogie modelem AC/DC je Gone Shootin´ s netypickým úvodem čistých tónů kytar a bicí artilerie. Opět je to nabité emocemi a charismatem, dodávaným černě zakouřeným hlasem Bona Scotta. Každý úder do strun si tu můžeme krásně vychutnat. Up to My Neck in You je pořádný energetický odvaz od počátku s pořádně odvázanou deklamací, ale i hulákáním Bona Scotta. V rockové záplavě opět cítíme ten sekaný základ, pravěkou podstatu AC/DC. Výborné je i melodicky skřípající sólo Anguse Younga. Poslední kus Kicked in the Teeth zachovává poctivou rockovou orientaci, i tohle je pořádně odvázaný, Bonovým řevem odstartovaný rock, který se na vás pak vrhne jako vzteklý pes. Podoba s Whole Lotta Rosie je zřetelná, ale tempo není tak vražedné. Pořádně vybuzený závěr.

Vlastně se dá říci, že tohle je velmi solidní pokračování předchozí desky. Možná má malinko čistší produkci a více melodií, která ale zatím atmosféře skladeb nijak neubírá. Protože mě ale více oslovilo předchozí album, dávám čtyři.

» ostatní recenze alba AC/DC - Powerage
» popis a diskografie skupiny AC/DC