Opeth / Orchid (1995)

Ze švédských hvozdů se v roce 1995 vyřítilo monstrum jménem Opeth s debutovým albem, poeticky nazvaným Orchid. Nejen názvem, ale i obalem s květinou se museli dost odlišovat od kolegů na metalové scéně. A když k tomu připočtete obsah alba, máte co do činění s partou, která si od samého začátku buduje na scéně kultovní postavení. V hudbě jsou totiž již přítomny všechna poznávací znamení budoucí tvorby této skupiny. Rozsáhlé kompozice překračující deset minut, střídání metalového nářezu a křehkých akustických pasáží a především specifická atmosféra. I s jednoznačným žánrovým zařazením je to problematické.

Tvorba Opeth je od začátku fůzí různých metalových odnoží, ať už death, doom, black, heavy nebo prog. A já tu navíc slyším i prvky stoner rocku, například v dusavém boogie úvodní skladby In the mist she was standing. Nástup této skladby je důrazný, typické jsou dvojhlasně vedené kytary, často připomínající středověké postupy. Motivy se velmi často mění, či procházejí různými variacemi. Akerfeldtův pěvecký projev vysloveně nahání hrůzu, však na tomto albu používá rejstříky typické pro tvrdě metalové styly, často i blackmetalově skřehotá. Občas ve skladbě problesknou akustické kytary, ale zatím jsou vždy po chvíli utnuty metalovou smrští. Závěr skladby se nese opět ve středověkém duchu, když oba kytaristé spustí kontrapunkticky vedený dvojhlas.

To druhá píseň Under the weeping moon je kompozičně ještě zajímavější. Tady už dostávají víc prostoru akustické kytary a poprvé se ozve i čistý zpěv. Tajuplné vybrnkávání uprostřed skladby je silně podmanivé, až psychedelické.

Ve znamení klavíru bubeníka Anderse Nordina je následující taujuplná instrumentálka Silhouette. Velmi zajímavé zpestření jinak kytarové hudby.
Forest of October začíná ve valčíkovém rytmu, což je pro budoucí Opeth také dost příznačné. Skladba je plná zvratů a zabere mnoho poslechů, než se jí člověk prokouše. Ovšem atmosféru podzimního lesa tu v souladu s názvem Akerfeldtova parta vystihuje dokonale. Temné, hutné elektrické kytary střídají lehce disharmonické akustiky, nad tím se jako cáry ranní mlhy pozvolna valí dlouhé, tklivé tóny, následované divokým kytarovým sólem, podpořeným důraznou dvojšlapkou.

A v podobném duchu bych mohl pokračovat: Skladby procházejí nejrozličnějšími zvraty, tvrdé pasáže střídají jemné, rozjímavé akustické kytary, pěvecky převažuje hluboký hrdelní murmur, čistého zpěvu je zatím pomálu. I tak není výsledné dílo příliš tvrdá hudba, což mají na svědomí hbité dvojhlasé kytary, hrající spíše melodické linky, než riffy. Nutno vyzdvihnout i práci rytmiky, vyloženě netypická je místy výrazná hra baskytaristy Johanna De Farfally, který navíc podporuje Akerfeldta ve zpěvu. Kytarová sóla připomínají hru neo-klasických kytaristů, prozatím běhají v různých arpeggiích, dalo by se říct, že společně se zpěvem a občasnou dvojšlapkou (opravdu jí tu zase až tolik není) představuje to "nejmetalovější", co na albu lze nalézt. Zajímavý je začátek skladby The Apostle in triumph, kde se k akustickým kytarám přidávají bonga, což je dalším vítaným oživením. Dalším poznávacím znamením jsou i různá intra a outra skladeb, která by klidně mohly stát samy o sobě, jako například minutovka Requiem. Nutno přiznat, že jde o velmi zajímavý debut, který ovšem vyžaduje řadu opakovaných poslechů, protože není zrovna jednoduché jej vstřebat.

» ostatní recenze alba Opeth - Orchid
» popis a diskografie skupiny Opeth