Opeth / Sorceress (2016)

Poslední album švédských Opeth - Pale communion vyšlo v roce 2014. Toto album zřejmě definitivně rozdělilo fanoušky na dva tábory. Na první, uctívající growlingový řev (zpěv) a tvrdou, místy až death metalovovou smršť a na ten druhý, vyznávající progresivní rockovou hudbu, s kořeny v sedmdesátých letech.
Přiznejme si, že to s Opeth nikdy nebylo stylově jednoznačné. Zhruba však od alba Heritage (2012) byl příklon k progresivnímu rocku více než patrný. Nemalý vliv na samotný vývoj Opeth, měla zajisté hudební spolupráce a přátelství frontmana Mikaela Åkerfeldta s britským multiinstrumentalistou Stevenem Wilsonem, který s ním spolupracuje již od roku 2000.
Nyní přichází Opeth po dvou letech s novým albem s názvem Sorceress, které nahrál v totožné sestavě, jako předchozí Pale Communion.
Jak to s ním poslechově vypadá ?
Na první poslech mi padlo do ucha. Jestliže u předchozích alb se mi musely tóny a jednotlivé změny nálad v mém sluchovodu porovnávat a různě pašovat notičky tak, aby se staly skladby stravitelnějšími, u Sorceress jsem s tím neměl žádný problém. Ano, recenzované album je oproti svým předchůdcům stravitelnější, nechci však tím říci, že je jednodušší. Melodie a texty jsou stavěny vystylizované spíše v duchu temnoty. Mikael Åkerfeldt se nechal slyšet, že album je o negativních aspektech lásky a ty jak víme, dokážou býti temné a kruté. Původní záměr nebyl v tom napsat tak temné texty, ale prý to tak z něho vzešlo, když si sedl k papíru.
Persephone - album začíná tak, jak jsme u Opeth zvyklí a to pomalou klasickou vybrnkávačkou na kytaru, do které se přidává druhá. Libozvučně zvoní a proplétají se, až to nádherně hladí uši. Když Persephonin hlas odříká svůj magický recitativ, vynoří se klávesy s analogovým rejstříkem flétny a ukončí tak přímo pohádkově celou skladbu. Nádherný úvod.
Sorceress - s nástupem titulní skladby se probouzí celá kapela, která zde hřmí přesně tak, jak jsme zvyklí. Majestátní a hutný riff nekompromisně válcuje celou skladbu a do toho skvělý Åkerfeldtův zpěv.
The Wilde Flowers - Hard rocková věc, která mnohým může připomenout styl Deep Purple, ale nebyli by to Opeth, kdyby ústřední motiv nerozvinuli do zcela jiných rozměrů. V tiché pasáži je možné dokonce zaslechnout harfu. Když jsem se zmínil o Deep Purple, těch inspirací na albu najdete více, ale o nich bude ještě řeč.
Will O the Wisp - Bludička, jenž ve mě evokuje dobu, kdy se hudba poslouchala jen z vinylů. Krásná, křehká věc na akustické nástroje, podkreslovaná klávesami, opět s rejstříkem flétny. Skvěle vystavěná skladba.
Chrystalis - tako věc vás opět usadí do křesla svým tahem na bránu. Je zkomponována ve stylu dnešního progresivního metalu, chcete-li sedmdesátkového hard rocku - střídání sól kláves se sóly kytar, které jsou zde opravdu skvostné.Ostatně jako na celém albu
Sorceress 2 - tentokráte kratší, akustický kousek, jenž je lehce zahalen do psychedelické nálady a zcela jistě vás přenese do fantazie. Pravděpodobně se přistihnete, že máte zavřené oči a sníte. Zde bych chtěl vypíchnout nádherné trojhlasy.
The Seventh Sojourn - velmi silný orientální motiv. Ano, ne nepodobný tomu, co již použili Led Zeppelin. Zde je termín inspirace asi lehce na hraně, ale orientem se inspiroval kde kdo.Za mě povedené, hlavně přechod do zasněného tématu.
Strange Brew - nejdelší kompozice na albu a to velmi zajímavá svoji strukturou. Začátek je klidný, jakoby ještě dojížděla předchozí skladba, ale záhy přejde do běsnění, které je tak typické pro progresivní rock. Do toho všeho se ozývá melodie klavíru, s téměř osudovým a hororovým vyzněním. Když kapela utichne, vykřičí Åkerfeldt naléhavým hlasem "There is a voice surrounding me", tak, že vám naskočí husí kůže. Opravdu silné místo. Opět zde zavoní sedmdesátky, nejen dřevním hard rockem, ale i space rockem. Opeth nasadili laťku vysoko, jak asi bude vypadat finále.
A Fleeting Glance - Zajímavá, téměř renesanční předehra, která vykvete v pompézní závěr s úžasným kytarovým sólem.
Era, Persephone (Slight return) - album vrcholí a Opeth na nás hrnou všechny své mocné zbraně, kterými vládnou. Svižné finále v plné nástrojové palbě, včetně mellotronu a hammondek. Mikael zpívá jako o život. Při této skladbě si představuji konec show, kdy koncert graduje a světla jedou na plno. Ve chvíli kdy, dozní poslední tóny této jízdy a všichni muzikanti se uklání, hraje do toho klavír a vy vzdáleně slyšíte Persephonu v jejím outru. Je konec. Škoda…dal bych to znovu. Po dlouhé době mě nějaké album donutilo si ho pustit dvakrát za sebou. Další den znovu a znovu.
ak tedy hodnotit?
Album Heritage naznačilo změnu, Pale Communion se ještě více rozmáchlo do progresivního rocku a Sorceress je logickým status quo. Sorceress působí velmi kompaktně, je barevné a plné nálad. Z alba je cítit, že pro kapelu byla léta sedmdesátá inspiračním zdrojem. S trochou pozornosti lze vystopovat vlivy již zmíněných Deep Purple, Led Zeppelin, ale také Rush, Pink Floyd či Jethro Tull. V žádném případě se ale nejedná o epigonství, či vykrádání. Stále to jsou Opeth, byť po growlingu či death metalu nenaleznete ani stopy. Tímto albem se sdružení kolem Mikaela Åkerfeldta vydalo pravděpodobně a definitivně do progresivních vod. Z mého pohledu jim tyto vody sluší a je zcela určité, že přilákají i nové posluchače. Za zmínku stojí i vyvedený obal, který též lehce odkazuje na sedmdesátky.
Takže resumé: Z mého pohledu se jedná o velmi zdařilé album s výtečným zvukem. Takových ročně nevychází mnoho. K plnému počtu v hodnocení chybí jen opravdu málo, třeba o něco delší finále, ale to je věc vkusu. Jednoznačně kandidát na album roku 2016 ve své kategorii, ale čert vem škatulky a inspirace. Hudba vítězí a ta je tu naprosto skvělá.
Poslouchat Opeth je jako pít skvělé víno. Po prvním koštu okamžitě poznáte svou oblíbenou odrůdu.Po každém dalším doušku se vám odhalují nové vrstvy vůní a esencí, které vám v ústech způsobí naprostý chuťový orgasmus. Mé hodnocení odpovídá pocitu při poslechu - 4 1/2.

» ostatní recenze alba Opeth - Sorceress
» popis a diskografie skupiny Opeth