Nightwish / Oceanborn (1998)

Nikdy jsem se neřadil k nekritickým obdivovatelů celé symfometalové větve ani téhle formace a tohle album je jediné, které mám ve sbírce, přece jen jsem se zaměřoval dlouho na extrémnější větve metalu a ty tuny následovníků téhle kapely mi unikaly dvojnásobně, víc mi sedla třeba Angra a celá ta progresívní kovová větev. Přesto i s odstupem času má tahle deska čarovné aroma i chuť.

Stargazers hned od prvních tónů ukazuje, proč se stala pilotním hitem nejen téhle fošny, ale i celého žánru. Holopainenovy mistrně přesné a úderné klapky určují směr už od proslulého dramatického intra, je tu našláplý, rychlostní model, který má ale ještě zásadní nadstavbu - operně školený vokál Tarji Turunen, který na sebe po zásluze strhává všechnu pozornost. Osudový zlom za půlí je fantastický, jako by se vše propadlo do hlubin a zase vylétlo do nebes. Mocný úvod, kde se toho za čtyři minuty odehraje mnoho. Gethsemane si asi zasluhuje přívlastek symfometal bez obalu. Dokonale funkční propojení metalu s vládnoucí Tarjou a klasicizujícími postupy. Ubral se plyn, nikoli ale umělecký ani dramatický dopad na posluchače. Skvostná, strhující a velmi výpravná záležitost soundtrackového ražení. Devil & The Deep Dark Ocean je ostrou metalickou jízdou, Vuorinenovy riffy jsou ostré, což je jinak na desce, ovládané Holopainenovými klávesami, spíše výjimka. I tady ovládne prostor orchestrální aranžmá, monumentalita a příběhovost, skladba ale určitě má temnější a osudovější nádech, jako by se tu čelně srazil metal s Wagnerem. Sacrament of Wilderness se rozjíždí zvolna, Holopainen svými ďábelskými klapkami v desítkách podob a odstínů opět diktuje, je to hlavně jeho přehlídka, pak se přece jen prokouše k prostoru i zřetelně kovová kytara Emppu Vuorinena, vypálí tu i sólíčko. Pěkná věc, kde se Nightwish soustředí víc na výraz než rychlost a taky Tarja se relativně drží na uzdě. Passion and The Opera má bytelný kovový základ, pěkně jsou tu dokonce slyšet i jinak upozaděné Nevalainenovy bicí, vůbec rytmika tu pěkně houpavě pracuje. Holopainen si pak prosadí svou melodickou linku vedenou Tarjou, ale jinak je to metalovější tvář těchto Finů. Zřejmě není nikdo, kdo by nikdy neslyšel Swanheart - doslova mrazivě procítěná nádherná balada, kde odvádí opravdu fantastický výkon Tarja. Ač mi v mnoha případech podobné skladby nesedí, tady odhazuji širák v dál. Tohle se opravdu mé maličkosti ne dotklo, ale rovnou se mě zmocnilo od hlavy k patě. Jen tóny, led a mráz... No a jakoby nás tahle magická skvadra chtěla skokem přenést zcela na opačný hudební i myšlenkový pól, vybalí zostra a bez jakéhokoli varování geniální dusárnu Moondance. Úvod vyhlíží nenápadně, ale pak vám zaručuji, že v poloze vsedě rozhodně nevydržíte. Neskutečný emocionální i hudební nápor, i když bohužel jen na ploše tři a půl minuty. Zbrocen potem jsem ale vždy. Vynikajícím způsobem pak navazuje i The Riddler, byť volnějším tempem, Holopainen tu na pětiminutové ploše ale opět spouští zaklínadla, jako by to byl nějaký Merlin či Gandalf za klapkami. Tarja se do tónů opírá tady nadoraz, své hrdlo nešetří a musíte u toho jen uznale pokyvovat, kde se to v ní bere. Krásná a trochu přehlížená skladba! The Pharaoh Sails to Orion má dramatický, skoro už progmetalový úvod, jako bychom na moment nahlédli někam k Angře nebo Dream Theater. Ale nenechme se mýlit, přichází nebeský kytarový běh a hlavně opět Holopainen, který vyhlásil všem ostatním nástrojům válku a množství motivů, běhů a smyček, které pouští do prostoru, se snad ani nedá spočítat. Hostující hlasy (Wilska) tomu dávají bizarní nádech temné opery. Jinak ale náročně prokomponovaná nejdelší skladba alba s krásně barevnou hostující flétnou s řádící kytarou na závěr. Máme tu ještě Walking in the Air - skladbu, která po prožité smršti přinesla ukonejšit naše tělo i duši. Nebesky krásné propojení čistých tónů a dechů (dvoje housle a viola), pak přece jen Holopainen nasadí svůj dramatický arzenál, přichází i kytarové sólo. Kdo ale skladbě vévodí, je doslova božský hlas Tarji, který prosvětluje a léčí vše v dohledu. Sleeping Sun tento závěrečný trend potvrzuje - dokonale vyklidněný, odzbrojující pět a půl minuty planoucí démant s Tarjou, která se své role zhostila už neuvěřitelně přesvědčivě a z každého otisku jejího hlasu doslova mrazí. Emoce, obnažené až na dřeň. Jsem přimražen tak, že to "díky" ani pořádně nevyslovím, přesto snad...


Tady nemohu jinak. Kapele se pod Holopainenovou taktovkou podařilo namíchat mimořádně autorsky silný koktejl a hlas Tarji dal jejich snažení v zásadě neomezené možnosti ve všech typech skladeb. Velmi rád se k tomu vždy po čase vrátím. Tady byla dáma a pánové na vrcholu sil.

» ostatní recenze alba Nightwish - Oceanborn
» popis a diskografie skupiny Nightwish