Unitopia / Artificial (2010)

Velice příjemným průvodcem je vokál Marka Trueacka, saxofonové, klavírní i španělkové sóla a jejich snaživé exhibice, v neposlední řadě i mistrná aranžmá, která vyzvedávají hudbu australských Unitopia vysoko nad průměr. Krásně se při ní relaxuje a sní, snadno proniká a zaposlouchává, dokonalá instrumentální zručnost kapely vás ani na chvíli nenechá pošilhávat mimo dění, prostě o bludný kořen zde nezakopnete.

Ve vzduchu je cítit lehkost a vzdušnost při decentních tónech dvojky Artificial World, neodiskutovatelná a nijak neskrývaná inspirace Beatles při Nothing Last Forever- Trueack tu doslova září a aranžmá v sousedství liverpolské čtyřky dýchají "bezstarostnými" 60-tými léty. Na perutích blíštívých melodií letíme se čtvrtou Not Human Anymore a vše progresivní a důležité se odehraje v soukolí 13 minutového obelisku Tesla- akustiky, decentní klávesové plochy, saxofonová něha, artové běhy, vliv klasické i filmové hudby, jazzu, vše drží neuvěřitelně pospolitě, nikde nepřekáží a dojemná pasáž v závěru vhání slzy do očí. V plačtivém údolí přestupujeme i s Reflections, aby účast Bernsteinovy a Stravinského muziky probleskla skrze The Power Of 3 a dokonale nás zaskočila. Trocha fusion při Rule Of 3's a parádní progresivní mazec Gone In A blink Of An Eye. Citem nabitý závěr The Great Reward. Že těžko uvěřit jak tohle všechno může držet pohromadě? Skutečně může, navíc s profesorským úsměvem pod vousy.

Kapela dokonce připravila jako bonus, tři výborné skladby, z nichž tesknou This Time I Think We Got It Right- žeru i s navijákem a poslední Relative To Me dokáže svým něžným výrazivem dokonale uhoupat do lehounké letargie.

Tak už i u klokanů za to dokáží pořádně škubnout.

» ostatní recenze alba Unitopia - Artificial
» popis a diskografie skupiny Unitopia