Beatles, The / Live At the Hollywood Bowl (2016)

Klasický koncertní živák „The Beatles At the Hollywood“ Bowl, vydaný v roce 1977,“ byl prostý třístopý záznam 3 koncertů, jednoho z r. 1964 a dvou z r. 1965, který producent George Martin (nedávno zesnulý) zremixoval, očistil, jak to šlo (moc ne) a vydal, jelikož kapela neměla oficiálně vydaný jediný ze svých koncertů. Krátce po vydání mi to přátelé poslali z Anglie, já byl zcela nadšený – a pak to zklamání při poslechu. Zvuk kapely byl jakoby „zahalovaný“ v dominantním řevu teenagerských fanynek. Zdálo se mi, že i vokálně trochu ujížděli, bylo jasné, že neměli odposlechy a navzájem se neslyšeli. A tak bylo pro mě dvojalbum s 27 písničkami (vlastně méně, některé byly zaznamenány 2x z různých představení) sběratelským kouskem, který jsem moc neposlouchal. Petr Gratias na to napsal dost zdrcující kritiku a dal 2* (já bych dal 4, protože muzika to byla čerstvá, skvělá, a přelomová, byť mizerně nahraná). George Martin jako poznámku na obal k tomu napsal: „Ti z nás, kteří měli tolik štěstí a mohli být přítomni na živém koncertu Beatles [...vyjmenovává města... ], budou vědět, jak vzrušující, jak ojedinělá byla ta představení. Nebyl to jen hlas Beatles, bylo to vyjádření mladých lidí světa.“ (Tato věta se ocitla i na zadní straně obalu nynějšího CD.) Ano, je to jakýsi generační manifest, zde zachycený. Pro úplnost, v r. 1983 vyšla rozšířená verze (o které diskografie zde na Progboardu zatím mlčí), pojmenovaná „The Complete Hollywood Bowl,“ obsahující 41 stop (včetně rozhovoru s Johnem a Ringem + záznam z tiskovky).

A teď konečně k recenzovanému CD, vydanému v 9. 9. 2016 (jako doprovodnému materiálu k současně uvedenému filmu „Eight Days a Week“). Jmenuje se, pro odlišení, malinko jinak: Live At The Hollywood Bowl (zde navíc v titulu to „Live“). V Capitolu, který v USA vždy vydával LP britského EMI/Parlophonu, našli teprve v roce 2012 (!) mastery z uvedených koncertů, opět třístopé. Svěřili je Gilesovi Martinovi (synovi George), a ten je postupně zremasteroval pomocí techniky r. 2016. Celkem zatím jen 17 stop, z toho poslední 4 vystupují jako „bonusy“ (včetně málo známé You Can’t Do That). Jen moc nerozumím, proč CD končí Baby’s In Black, proč není na konci přece jen větší pecka. Celkový výsledek je ale nesrovnatelně lepší, než remaster otce s pomocí techniky r. 1977. Najednou vokály i instrumenty vystupují dopředu nad všudypřítomné pištění fanynek. A nejednou tady máte místo koule hluku koncert party dvacetiletých+ kluků, kteří mají odvahu dělat svou muziku před 17ti-tisícovým davem holek, o kterých Lennon při interview řekl, že přišly, spíš než je poslouchat, je milovat. Najednou oceníte tu rockovou přímočarost, spontaneitu, drive, i ty vícehlasy jakoby líp ladily, než jak zachyceno na verzi z r. 1977, byť jde znovu o mono nahrávku. Myslím, že podobné rockové koncerty svět do té doby nezažil. Nová, mladá hudba generace, která si přetvořila r’n’rollovou klasiku k obrazu svému. Mám dojem, že jsou rokáče určitou bytelnou kostrou, základem těch živých představení, už úvodní Twist and Shout je strhující. Najednou je to všechno o především o muzice, a nejen o záznamu beatlemánie.

Posluchači, kteří hodně dají na kvalitu záznamu, budou asi zklamáni – o tolik zase tohle album, ve srovnání s tím z r. 1977, lepší není. Ale pro mě je to velmi zřetelný a vítaný pokrok, konečně jsem si mohl opravdu užít megakoncert Beatles. Tudíž pro mě koupě tohoto CD stála za to. Dávám svým miláčkům 5*.

» ostatní recenze alba Beatles, The - Live At the Hollywood Bowl
» popis a diskografie skupiny Beatles, The