Opeth / Damnation (2003)

Damnation by mohlo být doprovodem k němému černobílému filmu, alespoň na mě tak působí. Jako artefakt z dávných zapomenutých časů, které si máme sklon idealizovat, patrně proto, že jsme je sami nezažili. Jako něco, co jste našli v té staré skříni na půdě, která patřila vaší pra pra pra babičce. Něco, o čem možná ani nevíte, co to je, natož k čemu to sloužilo, ale máte obrovskou radost, že jste to našli. Můžete si k té věci domýšlet libovolné příběhy, může to být kus nějakého starého oblečení, nebo předmět, který se tváří strašně tajemně, ale jeho původní funkce byla veskrze prostá. Možná to byla jen nádoba na víno. Možná jste v útrobách skříně našli starodávný fotoaparát a hrst fotografií. Černobílých, pochopitelně. A ti lidé se zvláštními, soustředěnými pohledy jsou jistě vaši příbuzní. A fantazie pracuje naplno: ten chlapík vpravo, to je určitě ten prastrýc, se kterým byl praděda na frontě. A hele! To přece musí být ta prateta, o které neustále mluví celá rodina. A tak nějak podobně. A všechny tyhle představy se samozřejmě odehrávají v černobílé.

I tohle album je černobílé - a přeci tolik barevné. Ta zmíněná skříň, to jsou zhmotněná 70. léta, ve kterých se můžete libovolně přehrabovat. Něco, k čemu můžete utéct a říkat si, jak to tenkrát muselo být skvělé. To já, jako nepamětník, můžu velice snadno (a přeci tak těžko). Nechat se unášet zvukem předpotopních klávesových nástrojů, které muselo tahat několik lidí, a na které nebyl zrovna spoleh. Když se vám před nástupem na pódium rozsypal mellotron a než jste dali nazpátek všechny pásky, tak bylo po koncertě. A nejen mellotron, prosím i koncertní křídlo! A hammondky! A nějaký ten moog by se neztratil. No dobrá, to už začínám přehánět. Ale o co jde? Je rok 1972 a já mám nárok na vlastní kamion! A dnes? Tohle všechno nacpete do jednoho synťáku, ten dáte do futrálu, hodíte na záda a můžete vyrazit.

Damnation je albem, které mohlo vzniknout v té době. A ne. Damnation vzniklo v té době. Produkoval ho ten chlapík, co dělal s Genesis. Jak se jenom jmenoval? Ale každopádně ho vydala Charisma v roce 1972 nebo možná už o rok dřív a Opeth pak vyrazili na turné s Camel. A předskakoval jim Nick Drake. Vy mi nevěříte? Já tam byl! V Earls Court v Londýně. Byl to fantastickej večer. Jak bych jen mohl zapomenout! Nejdřív hrál Drake svůj krátký akustický set, pak byli Camel. A pak tahle nová skupina, kterou nikdo neznal. Začali takovou posmutnělou skladbou v 7/4 taktu, Windowpane se jmenovala. A ten zpívající kytarista v ní hrál i sólovku. Melodický plochy, jako od Davida Gilmoura z Pink Floyd. Pak pokračovali pomalou věcí In My Time of Need. Taky nic veselýho. To už druhej kytarista vytáhnul akustiku a klávesák zpíval další hlas. Jeden by ani neřek, jak tě může tak smutná hudba naplnit radostí. Přitom samý "dark" a "death". Ale mají mellotron, dokonce s tím rejstříkem jako Tony Banks od Genesis, co tu hráli minule. Teda, ale to ti povím, jak jsou tihle chlapi depresivní a temný! Zpěvák uvedl další skladbu: Death Whispered a Lullaby, kde mě teda hned dostal temnej riff na akustiku, jako by se mělo něco stát. Dávají si celkem na čas, ale refrén, ten se do ucha zaryje hned! Docela znepokojivej song, ale zase s krásnýma vícehlasama a skoro jazzovýma vyhrávkama na kytaru. A to sólo na konci! To hrál ten druhej kytarista, co nezpíval, takovou psychedelii jsme tu dlouho neslyšeli. Spíš jako skučení větru, než hraní na kytaru, ale fakt skvělý. Úplně nás uhranuli. Pak pokračovali dost exoticky znějící písní Closure. A jakej měli skvělej zvuk! To jsi měl pocit, že zpěvák stojí vedle tebe a zpívá ti do ucha. A chvíli zase, jako by ti telefonoval. A to jsem si teprve tady všimnul, co dělá basa s bubnama. Ti dva by normálně zasloužili metál! Když už to vypadalo, že je konec, tak začali hrát takovej rytmus, jak z arábie, to samý ta kytarová melodie a navíc na pódium naběhlo několik perkusáků s jembe a začali divoce tancovat. To už jsme byli u vytržení! A pak ohlásili novej singl - Hope Leaves. Ta už neměla daleko k folku a myslím, že jako singl byla fakt dobře vybraná. Chytlavá, ale nepodbízivá melodie, zároveň ale nic nepřehlednýho. Jenomže pak zahráli další song - To Rid the Disease. Teda, něco takhle tísnivýho a tesknýho, to se jen tak neslyší. Přitom tak krásnýho. To máš pocit, že z tebe všechno zlý a špatný odchází. Nejdřív ty rozkládaný akordy ve slokách, který nevěstily nic dobrýho, a pak ta úleva při refrénu. Ale stejně to nezapomněli ukončit strašně smutným klavírem. A pak? Představ si, že se k nim připojil Carlos Santana a zahrál svý typický, naléhavý sólo do instrumentálky, nazvaný Ending Credits. To víš, jasně, že neodcházím z kina při závěrečných titulkách. Co kdyby filmaři na konec přichystali ještě nějaký překvapení? Jako tahle skupina. Sice se na přídavek vrátili jen klávesák a zpívající kytarista, ale zahráli song, jakej by si od nich fakt nečekal. Takovej zvukově prázdnej, s klesajícím motivem, klidně to moh bejt jazz, ale nebyl. A nebyl to ani rock, ani folk, prostě nic takovýho. Každopádně to album jsem koupil hned po koncertě a pořád ho doma mám. Už je teda dost ohraný, ale určitě jedno z nejlepších, jaký ten rok vyšlo. A pak už jsem o Opeth nikdy neslyšel, vydali jen tohle album a úplně zmizeli ze scény. Tolik slova svědka koncertu Opeth v roce 1972.

A já dávám zpátky do skříně ty fotky, zavírám ji a scházím z půdy. S lehce melancholickým úsměvem na rtech. Nejsem sice melanholik, ale mám právo na takové chvilky. Mimochodem, doporučuji DVD Lamentations, na němž Opeth přehrají celé album. Vynikne na něm umění nenápadného Petera Lindgrena, podobně nenápadná, ale nepostradatelná práce rytmiky i Akerfedtův zpěv, který se stále zlepšuje a zraje. A že Vám zase cpu vynil? Ano, tohle album si nejlépe vychutnám, když se nevyhnu onomu nezbytnému otočení desky. Pak mám opravdu pocit, že poslouchám něco z roku 1972, třeba Foxtrot nebo Meddle. A jasně, nebo se můžu Opeth vyhnout a donekonečně omílat dávná alba, jenomže to bych se ochudil o skvělé album, které sice tenkrát nevzniklo, ale rozhodně představuje velmi zajímavou záležitost. Jo, a abych nezapomněl: Nahrála ho death metalová skupina.

» ostatní recenze alba Opeth - Damnation
» popis a diskografie skupiny Opeth