Wakeman, Rick / The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table (1975)

Tvorbu klávesového yesovského mága jsem si postupně oblíbil a bájné soundtrackové vyznění tohoto díla, které by se mohlo skvěle vyjímat v kterémkoli filmovém eposu, mě strhlo už od prvního kontaktu. K dokonalému účinku doporučuji nahlédnout třeba do Cotterellovy Encyklopedie mytologie, pak už budete vědět vše.

Arthur - majestátní proslov o králi vší Anglie, klávesová stěna a pak už yesovské hříčky, jemně dochucené a prošpikované jazzovými střípky, je ale jasné, že majestát a drama je to, o co Wakemanovi jde především, a tak se hory jeho hammondů a nadýchaných kláves vrství do nadoblačných výšin. Máme tu sboristy - celé dílo vzniklo za mistrné spolupráce Anglického komorního orchestru, který dirigoval Guy Protheroe, orchestrální aranžmá vytvořil Gil Malone. Skladba končí krásně velebnou soundtrackovou melodií za hladivé asistence hlasů a upomíná nejproslulejší autorovy počiny z pokladnice Yes. Jen dramatickému sborovému podání pak patří patří chrámově podaná miniaturní tryzna Lady of the Lake. Chladivé klavírní tóny navozují uvolnění a relaxaci, v něžném, ale i majestátním duchu přichází Guinevere. Sborové hlasy jsou skvěle propojené, Rick za nimi na svých klaviaturách čaruje opět jazzem líznuté linie, propojené s atmosférickými vokály, přichází i jeho dokonale využitý sólový prostor, kdy nám z těch kláves snad rve vnitřnosti. Skladba má duchovní, až pastorální vyznění, nechybí ale ani odkazy na "mateřskou" formaci. Sir Lancelot and the Black Knight nemůže zahájit nic jiného než ostrý rockový nástup, sboristé se divoce překřikují, aby je vzápětí opět vystřídaly božsky vedené hlasy a ze všech hlubin světa prýštící hladivé klavírní kapičky, osvěžující znavenou mysl jako rosa. Náhle se nám objevuje majestátní chrámové varhanní téma, jako by se nám tu na chvíli zjevil už v nebi jamující mistr Emerson. Závěr je emocionální, hudební i rytmickou bouří. Sborová tryzna chrámového vyznění přináší pomyslný vrchol - Merlin the Magician. Dramatické a temné tóny kláves s klavírními aranžmány vytvářejí syrové monstrum, pak už přichází proslulá melodie, znovu neuvěřitelným způsobem propojena se sbory, pracujícími na hraně slyšitelnosti, aby pak vše zválcoval hlavní principál náletem jazzem líznutých klaviatur. Klidné a jemné se tu prolíná s temným a majestátním a odstíny, schopnosti a skutky mocného mága se nám míhají před očima jako dokonalá skládanka. Pak jako by se celý ansámbl úplně zbláznil, nástroje i sbory jako by sváděly pomyslnou válku a čaroděj se kdesi v pozadí temně usmívá... Další majestátní sbory mi přinášejí časoprostorem s ledovým klidem další z mých osobních letitých perel - Sira Galahada osobně. Téma částečně navazuje na Merlina, vždyť i jejich osudy byly částečně spojeny, přichází ale závody na klaviaturách a sbory a dozvídáme se, kdo byl ten, kdo jediný dosáhl na Grál v závanu božskosti. Zásadní roli tu mají osudně odsekávané hlasy sboristů a přicházejí lahodné atmosférická zákoutí, opisující nám tuto čistou a zásadní postavu příběhu v každém detailu, sbory a aranžmá tu mají neskutečnou bohatost a pestrost. S Guineverou a Merlinem u mě kus, který tvoří jádro notoricky známého příběhu. Ten si ale v podobě The Last Battle zasluhuje jako každý dávný epos velké finále - postupně gradované linie klaviatur, temně laděné sbory přivanou všechny ty Saurony, Sigurdy a Ragnaroky z řádek eposů, které tolik miluji. Nechybí ani jemné sborové linky, vracející se k Yes, a v mistrových sólech je vedle všech těch starých mistrů opět i drobný jazzový podíl. Klávírní tóny nabyly osudovosti, blíží se závěrečná srážka, není se kam vracet ani kam se ohlížet, hlasy sborů jsou stručné a neúprosné jako hlásná trouba. Melodie, které jsou v závěru mistrně vrstveny, gradovány za podporu soundtrackového aranžmá, patří k nezapomenutelným momentům spojení klasiky a rocku. Závěr je několikrát odkládaný, ale neodvratný jako Poslední soud a vybičovaný až k slzám. Za ty poslední tři, čtyři minuty vám, mistrovské osazenstvo, děkuji s kloboukem až na zem.

Už meč, vynořující se z vody na zadní straně obalu, hovoří jasnou řečí. Po doznění posledního tónu je nám všem jasné, že tohle není album běžných parametrů, ale lahůdka pro fajnšmekry, kteří se tělem i myslí ztratili v dávno ztracených časech Artuše, Kamelotu, Svatého Grálu, Beowulfa, eposů z Eddy či Tolkienových klenotů. Hladivá, jemná, ale i strhující, majestátní a bojová nálada, valící se staletími, má na mou mysl, vždy podobným počinům otevřenou, vždy stejný - pětihvězdičkový účinek!

» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick