Iron Maiden / No Prayer for the Dying (1990)

Kolik jen hnoje bylo na tohle album především v devadesátých letech nakydáno. Většinu z těchto fabulací vytvářeli věčně nespokojení fanoušci, kteří se s Bayleyho érou ještě rádi vrátili k Modlitbám pro mrtvé.

Jednoduchá dedukce, kladoucí důraz na prvotní setkání posluchač+album, musí obsáhnout u vstupních bran hudebního komplexu myšlenku či pocit alespoň částečného naplnění podstaty záměru jeho autorů a přiměřenou odezvou rozvibrovat pocity v tom, komu je určeno. Jestliže se nepodaří u druhé osoby vyvolat patřičně kladný dojem už kvalitním vstupem, zbytek materiálu má o to těžší úkol.

A právě tady leží kámen úrazu tohoto maidenovského alba. Kvalita a síla dvou úvodních písní je velice vlažná až zanedbatelná, v porovnání s minulostí souboru zaostává v každém směru. Ovšem po překlenutí nešťastného úvodu se od třetí titulní skladby vše jako mávnutím kouzelného proutku mění a kapela šlape v intencích starých časů. Skladby zachycují soutěživý charakter a pocit, že jedna se snaží trumfnout předešlou. Kytarové syntezátory zůstaly uzamčeny ve futrálech svých nástrojů a snaha naší pětice vydolovat ze sebe mladistvou syrovost ulice dávných začátků slavila úspěch. Kdybych měl vyhodnotit pouze jednu píseň jako reprezentativní, zvítězila by fenomenální The Assassin.

I.M. měli vždy velice konzervativní fanoušky a tak si nedělám iluze o tom, že valná většina z nich se mnou bude v tomto případě souhlasit.

» ostatní recenze alba Iron Maiden - No Prayer for the Dying
» popis a diskografie skupiny Iron Maiden