Kaipa / Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni (2016)

V roce 2014 se pořadatelé hudebního festivalu ve Värmland zeptali Roineho Stolta, zda by nebyl možný reunion Kaipy a zda by zde nevystoupili v rámci jeho třicetiletého výročí. Roine se spojil z bývalými hudebníky Kaipa, jmenovitě s bubeníkem Ingemar Bergmanem, který se posledních letech věnoval spíše práci producenta, a basákem Tomasem Erikssonem, studiovým technikem, a ti s tímto nápadem souhlasili.

Skupina byla doplněna o bratra Roineho Stolta Michaela, který tu (překvapivě, na rozdíl od The Flower Kings, kde hraje na basovku) převzal funkci frontmana i klávesáka, a také o Maxe Lorentze, známého session muzikanta, skladatele a producenta, který byl v kapele přidělen ke klávesovým nástrojům všeho druhu.

Výše jmenovaní spolu začali zkoušet a v roce 2015 objeli pár prog festivalů v zemích tomuto stylu zaslíbeným - v Japonsku, Německu a Holandsku. Tam se prezentovali materiálem z prvních tří legendárních desek Kaipy ze sedmdesátých let. Ze záznamů je slyšet, že dbají o autentičnost zvuku, tak jak jej znají fandové z desek.

Již během této doby však kapela začala i s tvorbou nového repertoáru a tyto žhavé novinky bez textů testovali živě na obecenstvu. To nadšeně reagovalo, proto kapela, zcela opačným postupem, než Lundinova Kaipa, natočila tyto songy na pás ve studiu. To znamená, že písně nahrála v podstatě živě a najednou s co nejmenším zásahem moderní techniky. Aby se zvukově přiblížili nahrávkám ze sedmdesátek, byly samozřejmě použity hammondky, mellotron, zvuk pravých varhan a Eriksson donesl svou basu Rickenbacker, jejímž specifickým zvukem obzvláštňoval první dvě desky. Také se překvapivě rozhodli pro zpěv ve své mateřštině.
Název kapely museli nějak odlišit od již existující skupiny shodného jména, vznikla proto Kaipa De Capo neboli Kaipa od začátku. Proč ne.

K této koncepci mám jen několik drobných výhrad. Když už skutečně autenticky navázat na zvuk a tvorbu Kaipy v jejich počátcích, tak by možná stálo za úvahu vybrat zpěváka s jiným rozsahem a barvou hlasu. Netvrdím, že je Michael špatný zpěvák, ale hlas má posazený níže, je hodně bluesově zastřený a dle živých nahrávek z internetu se při interpretaci písní, které zpíval Lundin, trochu trápí. Rovněž ta Erickssonova basa je v nahrávce oproti tehdejší době dost utopená. Rovněž jsem očekával desku více okořeněnou severskými lidovými motivy, aby byl retro dojem dokonalý.

Výhrady nemám (to neznamená, že mě to nemrzí) k tomu, že není zapojena druhá část skladatelské větve (Hans Lundin), ač je to v konečném výsledku samozřejmě znát. Lundin má však (stejně jako Stolt) na výsledný zvuk skupiny dost jiný názor. Jsou to dvě silná ega a mají oba rádi celý proces vzniku a nahrávání písní pevně v rukou. Již dvakrát v historii se o vymezení vzájemného prostoru v kapele i repertoáru pokusili, vždy se ale trápili a ačkoliv vznikly za jejich vzájemné koexistence výborné desky, mohly dle mého znít ještě mnohem lépe.

No a jak říká lehká děva ve filmu Samotáři : „Abychom to celý neprokecali“ – vrhněme se tedy na hudbu samotnou.

1) Darskapen monitoni – skladbu odstartuje po úvodním cvrlikání kláves a náčrtu melodie kytarou mohutný až hard rockový riff, kde rytmus udávají důrazné bicí, kytara je podpořena bublající basou a jištěna hradbou kláves. Poté píseň přejde do jemné polohy, kde je procítěný bluesově zakouřený zpěv Michaela střídavě doprovázen klávesami a hammondkami. Úvodní motiv se stále rozvíjí a zvuk je opravdu „vintage“. Pokud bych měl hádat naslepo, rozhodně bych nepoznal, že jde o současnou nahrávku. Parádní úvod, jenž potěší všechny staromilce.

2) Nar Jag Var En Pojk – bluesová záležitost, výborná, skladba se pomalu v melodii rozvíjí, občas je slyšet náznak lidové melodie, na konci se prolínají klávesy s předvádějící se kytarou, vše směřuje do symfonického závěru, zazní i flétnička :-)

3) Vi Lever Har – jednoduchá melodie omílaná stále dokola – tato věc mě vůbec nebaví.

4) Det tysta guldet – hned v úvodu zapěje i 76letá Merit Hemmingsson, královna švédského hammond folk-jazz rocku, která ve své tvorbě (podobně jako Kaipa) čerpala ze švédských lidových písní. Po majestátním úvodu zní varhany s kytarou v téměř dokonalé harmonii. Takto se opatrně rozvíjí skladba v nejlepším songu desky, ve středním tempu a procítěným zpěvem. Uslyšíme i „floydovské“ sólíčko. Vůbec by mi nevadila dvojnásobná stopáž.

5) Spár Av Vár Tid – křehká balada, opět mě nijak zvlášť nezaujala.

6) Tonerna – tuto bezmála osmnáctiminutovou píseň si napsal klávesista Lorentz tak trochu na tělo, v úvodu je tu trochu jazz rockové improvizace, potom skladba několikrát mění tempo i nálady – neposlouchá se to zle, ale klidně to mohlo být kratší, přijde mi to uměle natahované.

7) Monoliten – bluesově zasněná sympho prog rocková tečka za celou deskou.

Tak abych to nějak shrnul - pro zastánce starých dobrých dob zajisté skvělá věc, jen ten duch Kaipy, kterým je toto CD zaštiťováno, nebyl určitě vyvolán zcela jasně, jeho obrysy byly vidět, ale dost neostře.

Kdyby tato nahrávka nebyla prezentována jako nahrávka přímo navazující na ranou tvorbu Kaipy, ocenil bych toto dílo čtyřkou. Avšak několik drobných vad na kráse v tomto úhlu pohledu se najde a zároveň tu slyším několik slabších okamžiků, tak je to taková lepší trojka. Skalní fandové The Flower Kings si domyslí u mého hodnocení hvězdu navíc.

P.S.: Umístění recenze v profilu Kaipy není úplně ideální, nicméně konzultoval jsem to s politbyrem.

» ostatní recenze alba Kaipa - Kaipa DaCapo – Dårskapens Monotoni
» popis a diskografie skupiny Kaipa