Deep Purple / Infinite (2017)

Kapely, působící na hudební scéně několik desetiletí, to měly a budou mít s přijetím své nové desky vždy nesmírně těžké. Tíživému srovnávání aktuálního materiálu s důležitými nahrávkami většinou první (bývá to i ta nejpodstatnější) etapy se nevyhne žádný rádoby kritik (šťoura), obzvláště pak, když byla alba dané kapely nesmírně důležitá pro rozvoj stylu či hudební oblasti.

Deep Purple jsou jednou z těch nemnoha kapel, které zmíněná porovnání provází celý život a jejichž členům už několikrát patřičně znepříjemnila život. Asi to k tvorbě muziky bezpodmínečně patří, ale osobně si nemyslím, že je natolik podstatné, aby se tímto tak často zabývalo tak velké procento posluchačů, kteří budou na úkor současnosti neustále porovnávat neporovnatelné. Navíc, když se zrovna u D. P. vystřídalo několik muzikantských osobností a kapela sama prošla různými stádii hudebního vývoje ať už ve svých řadách, nebo byla součástí měnících se okolních procesů.

Ti praví a veskrze spíše nekritičtí fandové kapely ocení, že naše pětice, které táhne na sedmdesátku, je ještě schopna v sobě najít dostatek chuti k dalšímu komponování nového materiálu a návštěvě studia. To, že nakonec vyšla, dnes už předposlední kolekce Now What, jejíž přípravy nakonec vyústily v osmiletý albový odstup, byl pro mnoho oddaných zástupců malý zázrak a nevelké procento bláhových už jen ve snech očekávalo ještě další albový zásek. Chci tím upozornit, že nic takového se stát nemuselo a je kapele ke cti, že v nastolené odvaze pokračuje i v těchto dnech. Je tedy pochopitelné, že avizované velké poslední turné přijít muselo, nikdo tu nejsme navěky a tudíž se sluší poslat kapele velké díky i za jejich nové album.

A jaká tedy je dvacátá nahrávka nehynoucích otců hard rocku Deep Purple? Když byl k minulé nahrávce povolán matador Bob Ezrin, v hlavách většiny hudebních zanícenců vyvstala otázka, kam asi jeho ruce nasměřují tok myšlenek a konečný sound oné desky. Od člověka nedělitelně spjatého s tvorbou Pink Floyd nemalé procento přísedících očekávalo dotažení výsledného soundu k větší barevnosti a mohutnějším proporcím. Dnes dobře víme, že se tak rozhodně nestalo. Před čtyřmi lety tedy nikoli, ovšem nahrávka nová nese daleko větší otisk tohoto génia a onu zvukovou fatálnost, bombastičnost, nebo řekněme celkově masivnější hudební stěnu dává kategoricky na odiv.

Můj osobní názor a tedy i verdikt na týden starou nahrávku, která po zhruba šesti lekcích strávených v její společnosti pomalinku, ale vcelku úměrně s každým dalším poslechem narůstá směrem vzhůru, k podstatnější spokojenosti i zadostiučinění, je následující:

První píseň, pojmenovaná Time for Bedlam (byla vybraná i jako pilotní singl a zcela po právu) nakopne desku hodně vysoko. Okamžitě zaboduje masivní zvukový zábal, nasazení celé kapely, Morseova přesně sázená kytarová sóla a bezchybný Gillanův přednes. Skladba má dostatečný tah, drapne vás a nechce pustit.

Při druhé Hip Boots si už řeknete, že zmiňované zvukové ošetření je sice průrazné a muskulaturní, ale tento sound trpí přílišným přebasováním celku, ve kterém občas zaniká Morseova kytarová práce. Roger Glover je hlavní dirigent v těchto místech a jeho akord řídí trošku funkovější skladbu druhou. Tady je vícenásobný poslech potřebný a osvěžující.

All I've Got Is You přináší zvláštní, novou romantickou stopu mezi D. P., vynikne spojení precizní rytmické dvojky Glover/Paice, ale každý, ať už Airey nebo Morse přidává kus svého a skladba prezentuje týmového ducha souboru.

Čtvrtá One Night in Vegas se touží vrtnout úplně jinam, hlavní slovo dostává Donova hammondová (klávesová) souprava, jazz si tu tyká s rockem, zaslechneme i klasickou citaci (v klavírní stopě), každopádně jde o příjemné osvěžení. Gillan pěje stejně kvalitně jako před deseti či dvaceti lety - můžeme jenom hádat, kolik procent si přičte studiová technika. Kdo slyšel zpěváka v posledních letech naživo, ví, o čem mluvím.

Písni Get Me Outta Here jsem zatím na kobylku nepřišel, aneb co tím chtěl dotyčný básník vyřknout? Sabbatovské tempo a zvláštně zkreslované bicí, klávesy? Ano, jde o raritu, ale k tvorbě D. P. mi prostě nesedí, je to podobně temné jako Abandon, ale... Zatím jasně neslabší článek.

Druhou stranu otevře tajemná a pomalejší záležitost The Surprising. Konečně pocítíme i Steveovu akustickou ruku, navíc Gillan je naprosto božský, tady mu zbaštíte každé slovíčko. Píseň má zajímavou stavbu, provází ji zvláštní atmosférická aura a kouzelné Paiceho hračičkaření. Airey vloží do svého sóla část Orientu a rázem vám vyplaví jednu z nejlepších věcí alba.

Johnny's Band také nezní úplně jako Párpl, ale to rozhodně ničemu nevadí, jde o pohodovou koncertní jistotu s opět dominantním Rogerem a dostatečně sólujícím Morsem.

Osmá On Top of the World nezaujme ihned, jedná se o typickou skladbu novodobých D. P., podobné najdeme na Rapture... i Purpendicular. Šťavnatá rocková píseň a další sázka na jistotu.

Birds of Prey silné ambice nepopře, její vnitřní pnutí vytváří zajímavý kytarový riff, netypické vzdušné klávesové rejstříky (kde jen jsem podoné slyšel) a mašinkami parádně zmutovaný Ianův hlas. Napětí jí slušně pulzuje a Morseova sóla působí krásně dozdobovacím charakterem. Atmosféricky akustická vložka v její půli zvukově zalahodí a skladba absorbuje vývoj i progresivní tvary.

V případě poslední věci se jedná o doorsovský cover Roadhouse Blues, který v podání Gillanovců dostává solidní hitový náboj a svým energetickým poteciálem dokáže originál nenápadně přečůrat. Ovšem je také nad slunce jasné, že největším hitem alba je cover verze.

Srovnávat tuto nahrávku s těmi "jedinečnými" Párply tedy nebudu, ale na maximální ohodnocení (co se týče pouze složky hudební) to prostě není. Předešlá kolekce určitě byla silnější v kramflecích a oproti letošku mi připadne zajímavější, variabilnější, nástrojově barevnější a bohatší, nepochybně pak i kreativně vyzrálejší.

Infitite je spíše sázka na jistotu, ale přesto všchno se ale v její přítomnosti cítím příjemně, dodaná vnitřní náplň mě veskrze baví (sice neohromuje, ale rozhodně se o žádnou nudu nejedná), jde o mou po léta vysoce oblíbenou kapelu, jejíž sympatické a pohodové instrumentální machry mám tuze rád a k dobru připočtu i to, že v požehnaném věku dělají svým fanouškům stále velikou radost. Velice dominantní čtyři a čtvrt ze srdce rád zaokrouhlím vzhůru.

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple