Deep Purple / Infinite (2017)

V úvodu mé recenze uvedu svůj aktuální vztah k jmenované ledové krasavici, který jsem právě nové párplovské desce přidělil. Nahrávka Infinite je totiž přesně taková, jakou jsem si ji přál a vysnil. Zkamarádili jsme se hned při prvním poslechu a během dalších dnů dozrávala z pevné čtverky na absolutní pětku. Ta deska je totiž neskutečně dobrá. Otevírá se postupně, je velice vyzrálá, variabilní a čerstvá. Tohle album nenahráli žádní mátonožící se staří fotříci, ale velice energická jednotka zkušených, ošlehaných a hlavně poctivích big beatových harcovníků, kterým rocková kev koluje v žilách už od narození. Jestli to někdo neslyší, jeho smůla.

Nepopírám, že D.P. léta obdivuji a vzhlížím k nim. Každá nově vydávaná kolekce, je pro mě vždy takovým malým svátkem, možná až rituálem a od dob nástupu Steva Morse, mě ještě nikdy nezklamali. Proto nechápu okolní remcaly (i na tomto fóru), kteří svým někdejším!! modlám vytýkají spousty věcí a každý!! nový materiál, často označují za průměrný. Pořád se odrážejí od In Rock a nejsou schopni zohlednit nová fakta ve vývoji kapely, stylu, doby, obsazení a nedokáží přihlédnout také k tomu, že jsou to (jenom) lidé, které žene kupředu!! společná činorodá chuť (jen se podívejte na bonusové video a možná se vám rozsvítí).

Na jejich novinku jsem úspěšně aplikoval metodu, při které cd první týden poslouchám velice intenzivně, pak je dám na několik dnů úplně stranou a po čase se k němu vrátím, abych si potvrdil, nebo vyvrátil všechny doměnky. Ta doba právě uplynula a následoval zmiňovaný návrat. Myšlenky jsou tedy sesumírované a klávesnice může praskat pod náporem kmitajících prstů, které ještě brní spokojeností a slastným pocitem.

Úvodní skladba uchvátí nahromaděnou energií, je zdravě nabuzená, zní zatraceně groove a zvukově vás sejme, stejně jako celá nahrávka. Takový masivní vstup jsem si dlouho přál. Do zvláštního transu se rozezpívá moje tělo s příjemnými, až něžnými kytarovými tóny v úvodu All I've Got Is You. Don Airey boduje ve vyhrávkách a především v další skladbě One Night in Vegas, do které vsadil několik jazzových motivů. Prog formule, daleko zřetelnější než u unavených Yes, je zakomponována v nejpromakanější skladbě posledních let D.P. s názvem The Surprising a další originální motivy provází devítku Birds of Prey. Písně Johnny's Band a On Top of the World jsou nenápadní dříči celku, odvádí špinavou práci a pokud člověk nevnímá pozorně, nedocení je. Poslední Roadhouse Blues bych viděl spíš jako bonusovku, ale budiž. Že by Gillan ještě utáhl foukací harmoniku v takovém laufu?

Infinite si zaslouží známku nejvyšší, nejen z úcty k věku hráčů, ale i z úcty ke kapele samotné !!!!!
Je to spanilá a velká krasojízda na ledovém oválu a tam se přece známkuje až do šesti. Stejnou číslici bych rád vytasil i tady.
Pětice pánů Paice, Glover, Gillan, Morse a Airey, má můj hluboký obdiv, smekám před vámi až k matičce zemi !!!!!!

» ostatní recenze alba Deep Purple - Infinite
» popis a diskografie skupiny Deep Purple