Pink Floyd / The Division Bell (1994)

Byl to klip k písni High Hopes, který mě přivedl k lásce zvané Pink Floyd. Léta páně roku 1994 ho česká televize vysílala celkem často a jeho vizuální kouzlo ve spojení s uhrančivou muzikou působilo naprosto fatálně a kladlo častou otázku, proč neokusit něco tak jedinečného a krom skladeb Money a W. Y. W. H. pro mou maličkost naprosto neznámého. Nakonec to trvalo ještě hezkých pár let než jsem k hudbě Pink Floyd dorostl a proklestil si cestu. Zmiňovaná skladba ve mne ale zanechala silnou stopu a tak volba prvního pořízeného alba logicky padla na kolekci z níž pochází. Ohmomující a okamžité podlehnutí jejich čaru mělo za následek, rychlou kompletizaci alb ze 70 a 80 let.

Takže u mne poprvé bez Waterse, což jsem nikterak neřešil, za to magicky a čarokrásně duševně, zaúčinkoval elixír tohoto jména v plné esenci, právě s deskou The Division Bell, kterou dodnes a určitě hlavně proto, že se jedná o prvorodičku, považuji za nejvelkolepější práci pod touto značkou.

Původně jsem chtěl album pitvat do podrobna, ale po poslechu posledních tónu od tohoto rád ustoupím. Absolutně nemám co bych albu vytkl, líbí se mi naprosto komplet, včetně proklínané, zvonivé Gilmourovi kytary v Take it Back (ne nedrží ji Edge:-) i druhé, sukundantní, mající malebně dokreslující význam. Jsou tu precizní sbory, hlavně dámská účast mě přivádí poslechovou radost, tajemná, mysteriózní místa, jako flašinetové plochy během Poles Apart. V Marooned je krásně cítit jak si David strhává album pro sebe a vztyčený Watersův ukazováček tu nehrozí(doslovně). Anglický venkov na mě dýchne s klavírní melodií páté A great day for freedom a něžnější saxofon, jaký hraje prim při Wearing the inside out si ztěží umím představit. Baladický začátek Coming back to life vyloupune parádní rockový odvaz (David nezpíval nikdy lépe) a když přijdou první meziplanetární tóny písně Keep talking, dámské sbory ze mě ždímaj poslední kapky potu. Ležím nehnutě a prostě poslouchám tu krásu okolo, ještě jedno uvolnění s Lost for words, než přijde totální hudební vyvrcholení a tím mě neprovází žádná jiná, než ona High Hopes. Zvony, ptáci, příroda, venkov, kostel, bohoslužba, historie. Magie místa a doby, zvuk klavírních klapek a basový doprovod, Davidův dominantní hlas a tupé a temné údery bubnu. Ve vzduchu se vznáši cosi velmi znepokojujícího, přesto panensky krásného. Takto zní velekompozice složena jako pocta dávným bohům a matce přírodě. Velkolepost na křižovatce víry a rozumu.

Toto album sebou vždy přináší cosi vzácně božského. Během poslechu cítím přítomnost velkého ducha, posvěceného zlatavou aura, která ho v mých očích obklopuje a vznáší se tu jako obrovitánské prapory v klipu k písni High Hopes.

Deska desek, královna sbírky a Mount Everest Pink Floyd.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Division Bell
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd