Arena / The Seventh Degree Of Separation (2011)

Pro některá hudební tělesa je cesta na vlastní vrchol náročná a spletitá. Pohrobci Marillion (v případě bubeníka Micka Pointera) - kapela Arena - se na ten svůj imaginární špičák vyšplhali docela svižně, hnedle po trojročním okupování ostrovní scény, a to s albem (pro mnohé nepřekonaným) The Visitor. Zuby nehty se od devadesátého osmého snaží udržet v nejužší špičce a jejich intenzivní muzika je do této kategorie předurčuje sama.

Mezi stěžejní majstrštyky směřuje (a dost možná trůní úplně nahoře) předposlední kolekce, pojmenovaná The Seventh Degree Of Separation. A to i přesto, že se nepodařilo v kapele udržet tak kvalitního pěvce, jakým Rob Sowden bezpochyby byl. Novým členem se stal člověk, slyšící na jméno Paul Manzi, který si se svým předchůdcem může spokojeně notovat. Kapela vždy vybírá nového "singera" podle stejného mustru a prozatím měla vždycky z pekla štěstí na samé osvědčené persony.

Arena tady předvádí celou plejádu výborných nápadů, řada písní zápolí v hymnickém souboji Nolanových kláves a Mitchellovy melodiky. Pak je tu ale také Paul, který svou hlasovou suverenitou táhne desku ještě o stupeň hore. Fůru písní charakterizuje masivní pojetí, dominantní je práce s temnou atmosférou, ta na albu dostává mimořádný prostor. Variabilita a nápaditost zdejších songů tak vyvyšuje tuto nahrávku nad běžný rámec prog produkce posledních let. Srovnávat můžeme možná s Contagion, tomu se T.S.D.o.S. lepí pekelně na paty.

Do preparace jednotlivých skladeb se dnes pouštět nebudu, třináctka těch zde přítomných by mi určitě neodpustila, kdybych si některou z nich dovolil vynechat.

P.S.: Vedle včera přidaných Landmarq působí nová Arena o poznání dominantnějším, ucelenějším a hlavně velkolepějším dojmem. Produkce se za těch patnáct let hnula kupředu, ale hudební výraz jednotlivých star je podstatně odlišný. Někdy je lepší nesrovnávat.

» ostatní recenze alba Arena - The Seventh Degree Of Separation
» popis a diskografie skupiny Arena