Plant, Robert / & Jimmy Page - No Quarter (1994)

V roce 1994 se mnohým fanouškům částečně splnil sen, který je pronásledoval od smrti Johna Bonhama. Hlas a kytara legendárních Led Zeppelin se po dlouhých čtrnácti letech sešli ke společné spolupráci, jež nebyla pouhým jednorázovým setkáním zasloužilých rockerů a přinesla nahrávku, na níž byl resuscitován materiál dostatečně známý ze slavného období, akorát dostal nový kabátek, který některým z písní vyloženě slušel.

Jimmy Page po nepříliš vydařených osmdesátých letech napnul své síly k opečovávání odkazu své nejslavnější skupiny a v roce 1993 si střihnul velice zdařilé album s dalším vynikajícím zpěvákem Davidem Coverdalem. Robert Plant se v témže roce dostal na tehdejší vrchol své sólové tvorby deskou Fate of Nations, na níž začal pošilhávat po nedozírných lánech world music. Staronová dvojice se obklopila hráči na různé, u Led Zeppelin většinou nezvyklé nástroje, hudebníky z Egypta a Maroka a to vše obalila do smyčcového, leč nijak podbízivého hávu.

K těm deseti zeppelinovským klasikám přibyly čtyři nové skladby, které jsou ve svém soundu zřetelně ovlivněné horkými písky a dalekými obzory severní Afriky. Především píseň City Don't Cry je pro mě plnohodnotným hitem, v němž hráči na různé bubínky, tabla a kdovíco ještě vytváří atmosféru horkého dne v ruinách mnoha písečnými bouřemi ošlehaného města. Podobný náboj dostávají i mnohé z těch již známých skladeb a některé z nich se dokonce zprvu mění k nepoznání. Hned úvodní, původně svižný hard rock Nobody's Fault But Mine z alba Presence zde prochází neuvěřitelnou metamorfózou, z níž naštěstí vychází píseň vítězně a nestává se parodií na sebe samu. Použití skladeb Thank You, Since I've Been Loving You a Gallows Pole se na podobném projektu jeví jako logické, avšak mám dojem, že síly původních verzí nedosahují. To neznamená, že by byly špatné. Trošku se při poslechu ztrácím v tajemné No Quarter, tak nějak kolem prošumí a je pryč. Zkrácení skoro o polovinu jí evidentně neprospělo. Povedla se nová verze nádherné The Battle of Evermore, v níž se podařilo zachovat tu křehkost a jiskřivost originálu. Vrcholem je poslední nahrávka a tou je legendární Kashmir, jemuž se zde daří vyvolávat v posluchači představu tajemného orientu snad ještě více, než se tomu děje na albu Physical Graffiti. K tomu všemu si připočtěte jako bonus velice zklidněný projev Roberta Planta, který se zde snaží vyhýbat přehnaně expresivním polohám, a máte před sebou poměrně zdařilý projekt.

Page s Plantem o čtyři roky později vydali další společné album Walking into Clarksdale obsahující pouze nový materiál. Na víc však už jejich síly nestačily a dvojice se rozchází a vydává vlastními cestami. Ty se znovu sejdou na památném koncertě v londýnské O2 Aréně, na němž pánové i s Johnem Paulem Jonesem a „mladým Bonzem“ na chvíli vyvolají ducha starých Led Zeppelin. Asi už opravdu naposledy.

» ostatní recenze alba Plant, Robert - & Jimmy Page - No Quarter
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert