Pink Floyd / Atom Heart Mother (1970)

Nerad píšu recenze alb, popsaných předtím skvěle jinými, zde např. Petr Gratias. Ale zde jsem musel udělat výjimku, neb jde o album zcela srdeční. LP, které bych si vzal na pustý ostrov, kdybych si měl vybrat jediné (můj výběr v posledních 4 desetiletích). Pro mě úleva a „mindwash“ pro chvíle smutku.

Nerozumím, proč někteří řadí toto album ke „konceptuálním.“ Nemyslím, že je nějaký společný motiv různých skladeb (ani filosoficky, ani muzikálně, na rozdíl od pozdějších alb, jako Dark Side, Wish You Were Here, Animals, nebo Wall), který by takové tvrzení opravňoval. Spíš je název podmíněn patrně Watersovou snahou udělat jakousi výjimečnou desku, se skladbou zabírající celou stranu. Ale i tak jde o album složené z mistrovských kousků. Celou 1. stranu LP zabírá monumentální svita A.H.M. (autorství připsáno všem členům kapely), stranu 2 zabírají skladbičky klasičtějšího formátu od jednotlivých členů skupiny.

Ačkoli je svita A.H.M. tak dlouhá (téměř 24 min.), zaujme od začátku do konce. Základ soundu na tomto albu je typický pro PF začátku 70. let (rockové combo, ve kterém se nyn í ustálil zvuk kláves R. Wrighta, kytar D. Gilmoura, nenápadné basy R. Waterse, jakož i hodinově přesnch bicích N. Masona), a je diametrálně odlišný od zvuku, aranží a harmonických postupů kapely v jejích psychedelických začátcích, opanovaných nápady Syda Barretta. Pravda, názvuky budoucího soundu se objevují již na filmovém albu More a 2LP Ummagumma o rok dříve. Tento sound skupině vydržel až do roku 1973, kdy jej znovu razantně proměnila na Dark Side... Zcela typické pro svitu A.H.M. jsou ostré kontrasty lahodných, melodicky klenutých harmonií s ostře disharmonickými pasážemi. Kontrasty jemných, mírumilovných, kontemplativních částí (např. v části BREAST MILKY – můžete se ztotožnit s pocity telátka sajícího lahodný nápoj z mámina vemínka) s epickými pasážemi (včetně až pompézního finále, připomínajícího jakési happy-endové vyvrcholení dramatu). Občasné mírné kakofonie (ve FUNKY DUNG) jsou integrální součástí vývoje svity (třeba na rozdíl od Emersonů, kde byly leckdy součástí nástrojové improvizační exhibice – do těch se Floydi nikdy nepouštěli). Kontrasty svity jsou vyostřeny také instrumentací – od prostého big-beatového komba skupiny po neskutečně nádherné, čisté, ale bohatě vrstvené vokály sboru Johna Aldisse (mužské i ženské) až po místy užitou symfonickou instrumentaci (řízenou Ronem Geesinem, později i sbormistrem Aldissem) a poměrně rozsáhlé použití žesťů. Vše skloubeno naprosto dokonale, pro mé uši nenásilně, a taky zcela ojediněle, neopakovatelně. Právě tento mix s rock’n’bluesovým základem zvuku PF činí toto album naprosto unikátní jak z hlediska tvorby samotných PF, tak i historie „zábavné hudby“ vůbec.

Triáda písniček na straně 2 alba jsou jednoduše další, v podstatě písničkové 3 perly. IF je tichá akustická melodie zpívaná jakoby zlomeným, frustrovaným, chvějícím se Watersovým hlasem, s krásným textem (patrně jedna z prvních reminiscencí na Barretta). Zpívá: „A když se zblázním, nedávejte mi ty svý dráty do hlavy“. A taky „kdybych byl dobrým člověkem, mluvil bych s Tebou častěji,“ ... a také „rozuměl bych prostorám mezi přáteli“. (Mladík Lover-of-Music to nedávno na PB trefně a zrale popsal jako písničku o odcizení.) SUMMER OF ’68 je krásná, pomalu gradující skladba s Wrightovou nostalgií o rychle plynoucích láskách hippiesáckého léta („zítra budu mít další holku, jako jsi Ty“), podbarvená vibrujícími akordy piána, které se střídají se silným instrumentálním refrénem s dominantními žesti, které pak končí skladbičku až tragicky znějícím tématem (možná reflektují další úvahu z textu „ale chtěl bych vědět, jak se cítíš“). Patrně další reflexe povrchnosti a odcizení, tedy nejen prostá nostalgie po kráse těch časů (navíc, Wright byl ženáč už od 21 let, tj. od r. 1964). FAT OLD SUN je další jemňoučká melodie, gradující nejprve drsnou, a pak ve výškách jemnou Gilmourovou „slowhandovou“ kytarou. Čtvrtá, poslední stopa na straně 2 - ALANOVA PSYCHEDELICKÁ SNÍDANĚ, je definována svým názvem. Jsou hojně zakomponovány i nahrávky konkrétních zvuků (jak známe od PF již z Ummagummy), pořízených, když jejich bedňák Alanem Styles připravoval snídani. Tato „musique concrete“ se mísí s tichými hammondkami, i až s pastorálně znějícími jemnými kytarkami a piánkem. Odkapává voda do dřezu, cítíte nevyspanou únavu z rauše na včerejším mejdanu, škrtnutí sirky (k zapálení plynového sporáku, cigárka), s příslibem lepších časů v podobě zvuku pečení slaniny na pánvi, konzumace snídaně (jmenovány vločky, kafe, marmeláda), ranní povídání, praská v krbu. WC se splachuje, slunce vstává, jen tak drnkají na kytaru a malinko zajamují, trochu pouklidí, a svět se točí dál. Kdo z nás to nezažil. Taky krása svého druhu.

A ta kráva na obalu (jmenovala se Lulubelle III a byla z Hertfordshiru) navrženém Hipgnosis: pro mě (na rozdíl od jiných) žádná náhodička. Jde jasně o nositelku Milky Breast. Moc milá. Z úcty k její kráse nechtěli PF kazit její obrázek na titulní straně ničím (ani napsáním názvu alba či jména skupiny).

Nakonec jen varování pro novice chtivé prozkoumání PF: tímhle albem nezačínejte, byl by to napoprvé možná moc velký náklad (pravda, pro mě bylo A.H.M. skutečně tím prvním z PF). Zkuste raději cokoli po tomto albu, před ním třeba i More). Počítám, že k podobné radosti z díla, jako mám já, asi nelze dojít na první poslech – asi je třeba se proposlouchat, koneckonců už to tady někdo také zmiňoval, že mu to dost trvalo. Ale – stojí to za to.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - Atom Heart Mother
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd