Satriani, Joe / What Happens Next (2018)

Každé nově vydané album kytarového mága Joe Satrianiho je v hudebních kruzích velkou událostí. S železnou pravidelností nás co dva/tři roky poctí další porcí muziky a záleží už na každém z nás, zda-li mu tento čerstvý výtvor sedne přilnavěji či právě naopak.

Poslední pětiletku měla jeho alba výrazně vyrovnanou, možná dokonce vzestupnou tendenci. Bylo to dáno i tím, že kytarista začal častěji míchat ze sestavou a na postu bicí/basa se začali objevovat nový lidé. Hráči jako Allen Whitman, Vinnie Colaiuta, nebo Marco Minnemann foukli čerstvý vítr do Joeových plachet a nasměřovali jeho loď do kreativnějších vod, než které brázdil například v období professora Satchafunkiluse. Navíc tu byl ještě klávesák Mike Keneally, důležitá to osoba tvořící velice zajímavé harmonie a doprovodné aranžmá.

Je začátek roku 2018 a Satriani se hlásí po dle mého zcela nedostižné a jedné z vrcholných nahrávek jeho kariéry Shockwave Supernova s novou deskou se záludným názvem What Happens Next (co se stane dál). Ale ještě než spolu poodkryjeme hudební složku onoho díla, zaměříme náš pohled na NOVOU sestavu která ledacos napoví.
Keneally je pryč a vlastně nikdo z dřívějších spoluhráčů se na novince neobjevuje. Na papíře jsou napsány dvě zcela nové jména, zkušených a rockem protřelých hudebníků v letech.

Za bicí soupravou sedí Joeův dobrý známý a kámoš z projektu Chickenfoot, Chad Smith (jinak drumer kapely Red Hot Chili Peppers) a basu svírá (a ústa tentokrát neotvírá) fenomenální Glenn Hughes. Až na pár okamžiků kdy písněmi matně problesknou klávesové nástroje, které si tentokrát kytarista nahrál sám, se nám představuje dokonalé Power trio. Jeho sílu a účinek lze pocítit ihned s první kompozicí nového alba.


Ta nese název Energy a naprosto suverenně  nám předvádí o co této nové kapele půjde. Záměrně jsem použil slovo kapele a ne kytaristovi, protože letos je Satrianiho deska nahrávkou kapely, nikoli exhibujícího kytaristy, tak jako tomu bývalo v některých případech zvykem. Ovšem ve srovnání se staršími Satchovými kusy jež stáli na startovním poli na místě prvním, nepůsobí tahle věc nikterak zázračným dojmem a dle mého je jedinou slabší položkou této jinak zcela vyrované hudební kolekce.

Ovšem hned drůhá Catbot už je úplně jiný šálek kávy. Kapánek těžší střední tempo s přesnými Chadovými údery mocně nesoucí její základ, na který katyrista roubuje dokonalé vyhrávky a sóla opentlené moderními vsuvkami, které nijak zvlášť něnarušijí tento zažitý model. Tahle skladba už dokáže diváka pořádně strhnout a zaručuji vám, že vás bude bavit ji poslouchat.

Třetí Thunder High on the Mountain byla tou skladbou, která mi než jsem si novinku zakoupil dala pádnou odpoveď na otrázku, jestli v letošním případě půjde o silný exemplář či nikoliv. Začíná hromovými údery na bicí a famózní Joeovou riffojízdou, během které se vám krev v žilách pekelně rozvaří. Uvnitř je místo pro dojemnou kytarovou mezihru a také spousty lahodných sólo výkvětů. Počáteční téma se opět navrací a diváka ještě jednou strhne a dře na kost.

Cherry Blossoms uvedou šamanské rytmy bicích a jedna z vůbec nejkrásnějších Satchových vyhrávek co kdy napsal. Píseň doslova pluje na této lahodné melodii a dalších sugestivních kytarových vyhrávkách. Jde o velice emocionální a překrásnou píseň.

I další věc s názvem Righteous je vedena v klidnější rovině a dopřává divákovi aby si vychutnával a uvědomoval výraznou melodickou práci, spousty harmonií a výborných (klávesových) doprovodů.

Vyloženě baladicky se alespoň ze začátku tváří šestá Smooth Soul. V pozadí si jako kočka mrouská pěkná akustická pasáž, která je základem skladby a objevuje se ještě několikrát. Další výborné výhrávky a dojemné melodie se okolo vás omotávají jako zamilovaná užovka.

A je tu totální odvaz s názvem Headrush. Výrazný, občas funkující a sólující Hughes, do zadku kopající Smith a ze řetězu uthnutý Satch, nám připravili lahůdku při které se imaginární kytara na krku každého Satchofila rozvibruje k nezastavení.

Osmá Looper je nenápadná houpavá parádnice, které palivo pod kotel přilévá dominantní Hughes jako strojvedoucí tohoto podniku.

Přichází titulní What Happens Next a Hughese je naráz všude plno. Zde víc jak kde jinde si uvědomíme, že hraje a zabává sa celá kapela. Satriani je krutě nad věcí, nepotřebuje honit noty, běhat po hmatníku jako splašený a pedantsky říkat "těm ostatním" co a jak mají hrát. Dvojice Hughes/Smith má výrazné rockové cítění a z písně/desky je to po čertech znát.

Teď pozor, právě se přiřítila největší hitovka alba. Tou je úžasna píseň Super Funky Badass. Má zatraceně pevnou rytmiku, výrazný hráčský zápal celého tria, energie z ní stříká na kilometry a její hlavní gró drží neskutečně nápaditá, přesto jednoduchá kytaristova hra, nalepené melodie a mega-dobře namazaný Joeův riffostroj. Je to úžasných sedm a půl minuty kytarového blaha.

Předposlední Invisible je spíš takovou hravou najazzlou hříčkou s bublajícími nápady v kotlíku, které se tlačí ven pokud teplota přesahuje bod varu.

Nakonec přichází klidnější píseň Forever and Ever. Typická Satrianovka, která si nepřeje nic jiného, než vám přečísnou rozcuchanou kštici několika dojemně se tvářícími rafinovanými vyhrávkami.


Už dlouho se mi nestalo, abych některou vyloženě rockovou nahrávku poslouchal v prvním týdnu tak často a s tak výraznou chutí jako právě nový Satrianiho výtvor. Zprvu jsem mu moc šancí na úspěch nedával, mrzela mě zapuzená jazzová hravost, stejně jako zúžený akusticko-melebný výraz, ale s dalšími bedlivými poslechy se karta začala obracet a dnes jsem rád, že můj oblíbený kytarista zkusil něco trochu jiného.
I toto je úkazem velikosti a osobitosti, nebát se po třiceti letech v branži přijít s něčím nevšedním a netypickým. 


Satriani tedy opět dokázal jak dobrým hráčem a jak vyjimečným skladatelem je. Pro mne zůstává i nadále rockovým kytarovým hrdinou číslo jedna s výrazným vypravěčským talentem, který předává prostřednictvím svých tónů do srdcí těch, kteří jej milují.

» ostatní recenze alba Satriani, Joe - What Happens Next
» popis a diskografie skupiny Satriani, Joe